Zpěváci bez konzervatoře

02.07.2024

Moc se mi líbilo, že se Černý nebojí psát o věcech, které daným zpěvákům nejdou a nejsou v nich dobří, což je možná dáno i tím, že v době vzniku knihy z nich ještě nebyly legendy a dalo se o nich psát opravdu čistě z perspektivy tady a teď bez ohledů na nějakou uplynulou kariéru. Zároveň umí Černý nalézt to, co je na těch, kteří úplně pěveckému umění nevládnou, novátorského a inspirativního. Nejvíce mě zasáhlo pár vět o Heleně Vondráčkové, kterými víceméně vystihl celou její kariéru: "Soudím, že možnosti H.V. jsou větší. Zatím jich ještě nevyužila. (...) Zůstane-li Vondráčková u svého úzkého žánru ještě dlouho, měla by se pokusit v něm více využít svých technických možností, případně tyto možnosti ještě rozšířit." Nu, netušil, že H.V. bude ve stejném duchu a téměř bez vývoje zpívat popíček o ničem dlouhé desítky let...

04.12.2023

Konečně - až posmrtně - čtu take od něho, nejen o něm! Pomyslným dvacátým sedmým profilem je souhrnná vizitka autorova pronikavého stylu, s jakým referuje o všech šestadvaceti českých zpěvácích. Většina nežije, menšinu jsem ani neznal. Nezaměnitelný pan Černý taky už nežije, ale poznal jsem ho osobně.

11.01.2021

Jak psal letošní pětaosmdesátník před více než 55 lety? Skvěle. Ve svých ani ne 30 letech už měl svůj styl, který jsem já mohla ocenit až v polovině osmdesátých let naživo, kdy „antidiskotéka“ v klubu na VŠ kolejích měla pro mě příslib i toho „anti“, které by se našim soudruhům pedagogům nelíbilo – a to už na dveře lehce ťukala perestrojka. Přitom šlo jen o hudbu, ovšem tu oficiálně nepřijímanou. A tady jsem od antidiskoték skočila ještě o 20 let zpátky, kdy jsem teprve já sama lehce ťukala na dveře svého života. Jojo.
Myslím, že pro mou generaci, tedy starou jako tahle knížka, bude u každého zpěváka či zpěvačky nejzajímavější srovnání jeho dvou podob: této mladé (knížka se měla původně jmenovat Vzpoura zpěváků, tedy interpretů něčeho u nás nového, oficiálně odmítaného = jazz, bigbeat) a podoby středněvěké - normalizační (a u některých i porevoluční), jak se mi do hlavy nesmazatelně (často bohužel) zapsala pomocí poslechu Českého rozhlasu.
Tři zpěváky jsem si musela vyhledat zcela: Janu Malknechtovou a Jiřího Jelínka (ajó, zpívají spolu Motýla) a Janu Petrů (jasně, Den je krásný). U ostatních jsem se víceméně orientovala. Spoilery :-):
Víte, o kom je věta: „Mám ho ze všech zpěváků nejradši“? O Jiřím Suchém. Stejně jako: „Jeho hlas je neznělý, drnčivý a bezbarvý, při řeči téměř úřednický.“ A přesto. Jiří Černý má výborný hudební sluch, ale dokázal ocenit originalitu a vkus. Skvělí zpěváci jsou pro něho očekávatelně Matuška a Pilarová, ale k extratřídě řadí i Karla Hálu (hm, pro mě zpěvák pro mé rodiče). Přiznává, že nesnášel televizní podobu Josefa Zímy; i u těch, které nepreferoval, nachází něco dobrého – tady mj. osobní kouzlo (taktéž, zpěvák pro starší). Karel Gott, později zbožňovaný mými rodiči i mými spolužačkami, zpíval jazz (!) a lidem se nelíbila jeho tvář (haha). Ti, které jsem poznala přesně tak, jak o nich JČ píše: Hana Hegerová, Eva Olmerová, Pavel Bobek, někdy Václav Neckář. Ti, kteří zmizeli (úplně nebo téměř úplně) z očí veřejnosti: Jiří Suchý, Marta Kubišová, Yvonne Přenosilová, Pavel Sedláček, Miki Volek. A ti, které jsem poznala jedině v jejich populární až estrádní podobě, která je mi už desetiletí protivná: Gott, Zíma, Hála, Vondráčková, někdy Neckář, ale bohužel i Pilarová a Matuška.
Kromě profilů zpěváků se dozvíte leccos o Semaforu, nelehkém prosazování bigbeatu a začínajícím uvolnění, tolik slibujícím a nadějným i v hudbě. Zbývaly dva roky do „zaťukání na dveře“ od našich spojenců z Varšavské smlouvy.

30.07.2020

Výborná, stručná a přitom velmi výstižná kniha o našich zpěvácích, která je srozumitelná pro běžného čtenáře - laika v hudebním oboru.

02.03.2018

Zkuste popsat hlas Judity Čeřovské, Hany Hegerové, Josefa Zímy nebo nedejbože Karla Gotta. Zkuste ho přiblížit čtenáři tak, že ho okamžitě uslyší. Nedokážete to? Jiří Černý ano. Hravě.