Zpověď
Sándor Márai
Román Zpověď, v němž skrze osobní výpověď zachycuje podivuhodný svět středoevropské měšťanské vrstvy a jeho pozvolný zánik, je kritikou pokládán za autorovo nejcennější dílo.
Literatura světová Romány
Vydáno: 2003 , AcademiaOriginální název:
Egy polgár vallomásai, 1935
více info...
Přidat komentář
U Zpovědi jsem se báječně bavila. Márai je mistrovský vypravěč, umí zahrát na cynickou až jízlivou strunu, je mimořádně vtipný. Celkově vynikající psychoanalýza postav. Obdivovala jsem jeho ženu..
Bohužel skepse, kterou celoživotně trpí, se postupně s věkem prohlubuje, až na konci osmdesátých let najde východisko, bohužel, v sebevraždě. Myslím, že se zastřelil. Knihu si stojí za to přečíst.
Výpověď o životě jedné generace - od dětství do dospělosti ...
Márai je výborný vypravěč - na základě svých postřehů zachytil dobovou atmosféru a to nejen Košice - ale i Pešť, Berlín, Paříž a Itálii...
Opět je tu cítit melancholie nad tím, že odchází svět, v němž jsme vyrostli.
Ale ve "Svících" se mi zdálo více smutku a nostalgie...
"Ano, viděl jsem a slyšel Evropu, zažil jednu kulturu...
mohl jsem snad od života dostat víc ?"
Moc se mi to líbilo. Márai je skvělý vypravěč a tato kniha je jako zrcadlo jedné z epoch evropských dějin. Epochy bohužel navždy ztracené. Přesto se člověku po přečtení této knihy chce odjet do Košic a zkusit z tamějších ulic alespoň vdechnout něco z atmosféry té doby. Zajímavé a často překvapivé pro mě bylo také Máraiho líčení berlínské a pařížské společnosti po skončení první světové války. Celkově je to velmi niterný, upřímný text protkaný nostalgií a smutkem ze ztraceného domova, ze zániku důvěrně známé společnosti a společenské třídy i s jejími zvyky, tradicemi, zásadami a aristokratičností ducha i všedního života.
"...V její společnosti jsem se naučil, co je to zdvořilost. Naučila mě, že pravá zdvořilost neznamená, že se na minutu přesně dostavíme na schůzku, k níž nemáme nejmenší chuti. Mnohem zdvořilejší je nemilosrdně zlikvidovat hned v zárodku už samu možnost nepříjemné schůzky."
Brilantně sepsaná autobiografie. Žádné drama, žádné napětí, humoru pomálu, dokonce ani žádné vztahy, prostě nechápu, proč se mi to tak líbí. Vyprávění plyne tak nějak poklidně, poodhalí detaily ze života jedné rodiny, jejího okolí, města, sousedů, země, pak jiných zemí první třetiny 20. století. Navíc velmi důkladně, protože informace dostáváme v jakési spirále, nejdřív jakousi ochutnávku a posléze naplno. Ovšem upřímně musím přiznat, že posledních sto stran už jsem chtěla mít rychle za sebou, začal mi chybět příběh, děj, prostě to tajemno, které obsahují jeho romány.
Velmi zajímavá sonda do světa měšťanstva před a po první světové válce, která zajímavým způsobem mapuje hodnoty tehdejší společnosti a s nostalgií sleduje jejich rozvrat. Zaměřením na dětství a období uměleckého zrání trochu připomíná i Tržiště senzací Egona Ervína Kische, problematika tvorby a jazyka je však u Máraie mnohem propracovanější. Vykořeněnost je pak všeobjímající tématikou skrze kterou se, paradoxně, autor dobírá vlastního domova, které nejsou určeny geograficky, ale jazykově a hodnotově. Velmi zajímavý opus, který vypráví nejen o jedné životní zkušenosti (i když literárně pokřivené), ale i o zážitcích celé jedné generace a doby, doby, která ovlivňuje i naši současnost víc, než jsme lecky ochotní si přiznat.
Text zvolna plyne a člověk si připadá, že sedí v kavárně a poslouchá samotného vypravěče. V knize o nic nejde, nemá žádnou zápletku, je jaksi obyčejně popisná, a přesto je tak niterná, výstižná a nadčasová. Symfonie slov, která se mi nechtěla dočíst. Nechtěla jsem, aby byl konec, jako bych tušila, že bude smutný.
Autorovy další knížky
| 2009 |  Svíce dohořívají |
| 2003 | Zpověď |
| 2005 |  Judita |
| 2006 | Noc před rozvodem |
| 2004 | Země, země...! |
Je to zvláštní žánr, „literární zpověď“, tedy něco jako vzpomínky z Máraiho dětských let a „tovaryšských“ let, jenže zliterárněním povýšené na cosi obecněji platného. Aspoň podle autorova záměru. Zároveň šlo v definitivním, třetím vydání o dekonkretizaci příliš rozpoznatelných osob z autorova okolí. Po devadesáti letech, kdy už soukromí jeho současníků není podstatné, nevnímám ono zliterárnění až tak pozitivně. Ne všemu věřím, nevěřím třeba množství nekonkrétních náznaků o vypravěčových milostných eskapádách. Literární je to i ve smyslu zbytečné mnohomluvnosti (detaily a postřehy se rozepisují do dlouhých odstavců jako nějaké slohové cvičení) a za každou cenu formulovaných obecných pravd. Filosofií měšťanství je tu ale Márai samozřejmě velmi svůj, ke své vlastní vrstvě upřímný i kritický (srovnej pasáž o dětech, které se neomylným stavovským instinktem stydí za bohatého předka, který ovšem svého času pracoval – rukama...) A jsou tu zobrazena různá dnes už exotická a lákavá prostředí – důstojně měšťanská výchova v maďarských Košicích, v nákladné internátní škole v Budapešti, 20. léta minulého století napřed v Německu (kulturní kvas i pohodlný život valutových cizinců v hyperinflačních letech) a pak v Paříži (zajímavý je kontrast, s nímž Márai vidí německou kulturu jako téměř vlastní, přívětivou, zatímco ve vítězné Francii pro něj začíná skutečná povýšená cizina). Překlad Dany Gálové se podle českého znění zdá velmi dobrý, doslovem Evžena Gála je dílo bohatě doplněno o kontext.