Zpráva o mém muži
Josefa Slánská
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/395949/bmid_zprava-o-mem-muzi-RiU-395949.jpg
4
40
40
Syrové svědectví o době, která za velké ideály skryla ty nejtěžší zločiny. Vzpomínky manželky generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského, popraveného ve vykonstruovaném procesu v roce 1952. Tentokrát se nejedná o pohled „jasné oběti“, ale manželky jednoho z těch, kteří obludnou mašinerii pomáhali budovat, aby nakonec skončili na jejím popravišti. Vzpomínky Josefy Slánské, manželky generálního tajemníka KSČ, nás zavedou na demonstrace ve třicátých letech 20. století, do emigrace v Moskvě, ale i do Československa poválečné doby. Bez servítků a idealizace před čtenářem předestírají realitu doby a vnitřního fungování strany, jejíž nástup k moci u nás předznamenal realitu života prakticky celé druhé poloviny minulého století. Rudolf Slánský byl ve vykonstruovaném procesu s protistátním spikleneckým centrem odsouzen k trestu smrti a 3. prosince 1952 v Praze oběšen. Knihu Zpráva o mém muži napsala Josefa Slánská v roce 1963, o pět let později byla připravena k tisku, avšak její vydání bylo v roce 1969 zastaveno.... celý text
Přidat komentář
První část knihy se zabývá Slánským, politikem. Jeho vzestupem a pádem z pohledů soudobého tisku, záznamů z výslechů, projevů. Zpětně vzato je to snůška bombastických řečí, prázdných frází. A to jak projevy oslavné, tak i ty, které ho měly potupit. Tato část je možná zdlouhavá a místy nudná, ale je třeba ji pročíst a získat informace a vžít se do té doby.
Druhá část, vyprávěná paní Slánskou je čtivější, lidsky bližší. Píše o muži, kterého milovala, o nelehkých dobách a tragických zážitcích. Perzekuce, které zažila po Slánského odsouzení, byly peklem na zemi. Musela to být silná žena, když to vydržela.
Vzpomínky manželky jednoho z čelních představitelů vlády po únoru 1948. Vyprávění o seznámení, prvních krůčcích jejich syna, odbojové činnosti v Moskvě, zoufalství po únosu jejich druhého dítěte i úsměvy při vzpomínce, kdy se ještě mohli držet za ruku a opatrně se seznamovat. Na druhé strany stín režimu, jaký Rudolf Slánský pomáhal aktivně budovat, bojůvky o moc mezi soudruhy a rozkaz z Moskvy. Je potřeba procesu s představiteli strany, je třeba stále hledat třídní nepřátele. Vybrán a do čela spiknutí dosazen byl právě Slánský… Vyprávění paní Slánské z jejího manžela nedělají lepšího člověka ani neobhajuje jeho činy. Vzpomíná na muže, kterého milovala a vypráví o hrůzách, do jakých jeho rodinu po jeho popravě režim uvrhnul. Působivé čtení pro každého, kdo má zájem vidět více za oponou. Je však důležité pamatovat, že vzpomínky byly sepsány v 60. letech minulého století a dle tohoto k nim přistupovat. Při četbě doporučuji aktivně vyhledávat další již zveřejněné informace o procesu i vzpomínky dalších členů Slánského rodiny.
Pri cteni jsem si stale casteji uvedomovala, jak dobre se mam a jak hezky zivot muzu zit. Kniha nabizi pohled na zivot se Slanskym ocima jeho zeny, ktera si toho prozila opravdu hodne. Jen malo kdo by tolik zkousek vydrzel.
po přečtení téhle knihy jsem měla opravdu, jak to říct, těžké vědomí? Nečte se to hezky, protože kniha nic neřikrášluje. Komunistka, nekomunistka, pí Slánskou obdivuji. Ta ženská si prošla peklem.
Kniha má dvě části. První o okolnostech soudního procesu a druhou kdy manželka R.Slánského popisuje svůj život ve vztahu k manželovi před i po zatčení.
Kniha beru jako varování, že v totalitním režimu si nemůže být jistý ani ten, kdo ho sám buduje.
zajímavé svědectví o době a lidech.... při čtení si člověk uvědomí, že v politice lze zdůvodnit všechno... jak stavba Stalinova pomníku, tak i jeho zbourání... odsouzení lidí na smrt, posléze jejich rehabilitace....
Více než o Rudolfu Slánském zpráva vypovídá o jeho manželce. Dramatické události svého života líčí velmi emotivně. Zároveň však některé momenty či souvislosti pomíjí. Možná záměrně, možná je nepokládá za důležité. To je pochopitelné v případě, že by paměti zůstaly její soukromou záležitostí. V případě zveřejnění by byla namístě pomoc s literárním zpracováním, aby děj získal ucelenost a případná bílá místa byla zaplněna.
Paní Josefa Slánská (stejně jako paní Heda Margoliová–Kovályová) byla neuvěřitelně statečná, inteligentní a čestná žena. Obdiv a úcta k ní. Život jí připravil mnoho bolesti (např. ztráta dítěte) a komunisté ji připravili po vykonstruovaném politickém procesu peklo..
V roce 1929 jako demonstrující studentka myslela dobře komunistické ideály (rovnost, svoboda a bratrství), které byly ovšem později odlišné od tvrdé praxe politického režimu.
Jde o knihu, která rozhodně stojí za přečtení.
" ... Patřil k nejvyšším představitelům komunistického totalitního režimu a nesl značnou část zodpovědnosti za jeho násilné praktiky, policejní teror a justiční zvůli, jejichž obětí se nakonec sám stal." (totalita.cz)
Proces s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského, byl vykonstruovaný politický proces. Soud Slánského rehabilitoval v roce 1963, KSČ v roce 1968.
Přesto napadá mne přísloví: "S čím kdo zachází, tím také schází."
Když R.S. poznal v Rusku pravou tvář komunismu, proč nevzal zpátečku a neřekl "Na tomto se nebudu podílet."? Asi je opojná síla cítit moc.. Asi je těžké říct si: "Celý život jsem věřil v nesprávné ideály a prosazoval jsem špatnou věc."
bylo mi jich všech líto... připadalo mi to jak kladivo na čarodějnice, když se víra obrátí proti člověku.
Nevím, nakolik je relevantní dávat vysoké hodnocení knize, která je svým obsahem opravdu hnusná, která vás nepobaví, nepotěší, akorát tak nasere, protože, to, co zde vypovídá paní Slánská nejen o svém muži, ale i o tom, co se dělo s ní samotnou, jak s ní bylo zacházeno, jak byla na jejího muže kydána špína a nejsmutnější část celých jejích vzpomínek, že jejich děti pomalu začínaly věřit tomu, co se o jejich otci povídalo, je opravdu masakr. Málokterá kniha mě rozbrečí, téhle se to povedlo docela rychle. Výpovědní hodnota knihy je nezaznamenatelná, nečte se ale moc dobře.
Poměrně čtivé paměti, v jejichž první části Josefa Slánská vzpomíná na společný život s Rudolfem Slánským, především na demonstrace a krátká věznění za první republiky a pobyt v Moskvě za druhé světové války. Strašnou ranou pro manžele Slánské musela být ztráta první dcery, jež byla unesena na konci roku 1943 v Moskvě. Druhá část pamětí je věnována událostem od listopadu 1951, kdy byli Slánští zatčeni. Na rozdíl od manžela nebyla Josefa popravena, ale už nikdy neměla normální život. V těžké situaci padesátých let jí podle mě pomohlo vědomí, že se musí starat o dvě děti, z nichž dcera byla dost malá. Kvituji, že vydání z roku 2018 obsahuje četné dodatky: přepis dobových dokumentů, které Slánského oslavují, respektive zatracují, dále se jedná o části napsané Liborem Svobodou a Igorem Lukešem, kteří se vyjadřují k pamětem a k době, kterou memoáry Slánské popisují.