Zřetelně nevyprávíš
Alžběta Michalová
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/443788/bmid_zretelne-nevypravis-C7q-443788.jpg
4
36
36
Alžběta Michalová podává jednoduchý námět, jímž jsou především neradostné vzpomínky na dětství, s nevídanou autenticitou silného prožitku. V minimalizovaných básních, tvořených elegicky laděnými monology, vypovídá o rozporuplném vztahu k matce a otci, který v době, kdy se měla narodit, opouští rodinu. V kritickém duchu však autorka sleduje i počínání své matky, nelehký úděl samoživitelky šesti dětí, postupně narůstající v nervozitu, utrápenost a ztrátu sebevědomí. A odtud už je jen krok k rezignaci a alkoholu. Sbírka vyniká chladným, téměř dokumentárním ztvárněním všedních momentů, výraznými stylistickými prostředky i patřičným časovým nadhledem a odstupem. Tím zvyšuje autorka bezprostřední účinek své série malých bolestných dramat, kde se vedle slz a pláče vyskytuje i snaha po odpuštění spojená s vírou, že i lidé, které odsuzujeme, mají své lepší stránky.... celý text
Přidat komentář
Alžbětu a její sympatickou, schopně působící mámu "znám" krátce a sotva o něco víc, než od vidění. Dalo by se říct, že jen od vidění pak Bětčiny početné bezva brášky, jejího přátelského muže, tři roztomilé potomky. Vždycky působí jako kompaktní rodinná jednotka, vstřícní a laskaví k těm kolem i k sobě navzájem. Dobrými hřivnami pámbu rozhodně nešetřil, na Alžbětě určitě ne. Prostě - na růžích ustláno. Lze jen závidět.
Člověk se s úsudkem často nepáře. A pak je udiven, jako by se už tolikrát nepřesvědčil, že ta růžová po(de)stýlka nemusí být samozřejmá a odjakživa, že možná hodně stála a pořád něco stojí, a že je člověk stokrát bolavý, ne tak zvenčí, jako uvnitř, jako by své duši donekonečna ustýlal na hrachu, zapomenutém pod prachovým peřím.
Čtu si výňatek z dopisu na zadní straně přebalu útlounké sbírky, totožný s anotací.
A říkám si, že méně výstižné slovní spojení pro někoho, kdo - inspirován pohledem do vlastního dětství - napíše tohle, bych asi nenašla. Podivné přecitlivé dítě??
Jsem z toho zmatená.
Přestože zřetelně nevyprávíš, snad chápu vše správně.
Tu syrovost žalozpěvu, přímočarost žaloby..
opilost působí rámus
i v noci
i v uspaném domě
opilost působí
vzruch
kdykoliv matka
přijde z flámu později
zarytě důstojně
a jistě právem.
Co k tomu dodat? Já musela dvakrát číst.
Snad jsem správně pochopila, i když vlastně nechápu.
Intimní zpověď koho, čeho, čí?
Obdiv, respekt, úcta.
P.S.: Holčičko, našla jsi k životu ten správný klíč?
Velmi silná a velmi intimní sbírka. Zůstal mi po ní smutný pocit. A zvědavost, jak se má autorka dnes.
Děkuji za možnost legálního stažení zdarma.
Žalozpěvy. Obžalobozpěvy. Působí jako pitevní protokol soudního lékaře: jako strohý a stručný výčet tělesných poranění, do kterého když připustíte všechny emoce, uvědomíte si to utrpení, jak strašně to muselo bolet a že už to nejde odčinit. Je-li tato poezie autobiografickou introspektivou, pak se hluboko klaním autorčině poetickému talentu i životní síle se s tak bolestnými tématy tak zrale vypořádat.
Maximálně intenzivní, maximálně naléhavý a maximálně zdařilý debut.
Jestli nejsem až takový matematický truhlík, 2009 – 1991, podtrženo sečteno, je možné, že to bylo psáno již v 17 letech? Žasnu.
Výpověď směřující k matce, kterou přemohl alkohol, a postrádajícímu pasivnímu otci. Reflektovány jsou zdánlivé všednosti (nesla lavor/lavor jako velké bílé/kulaté mrtvé oko ryby) i vypjaté situace, které jsou pro přecitlivělou duši trnem do rány.
Častý motiv křiku, což však neznamená, že se jedná o nějaké výkřiky do prázdna. To podtrhuje i návaznost některých básní ("aby bylo zameteno") či hra s libozvučností (tu zatracenou/ztracenou matku).
Trefné využití kurzívy a rozdělení do celků (redakce od Petra Borkovce je zjevná), o elegantní grafické stránce (jako u všech knih z fra) škoda mluvit.
Snad jen množství oslovení "otče!" mi pak lehoulince lezlo krkem. Je tam přesně šestnáctkrát asi na 10 stranách, prosím pěkně.
Intimní lyrika, pramenící ze silného emočního vypětí, může být kvalitní a silná.
Zde ukážu ukázku, první z "matky" a druhá z "otce".
zhasla jsi lampu
na polštářích ryčí střapaté hlavy
ještě jednu
prosím
znovu rozsvítíš obracíš list
a zřetelně nevypravíš:
čteš
tak surově nevíš o strachu v podpostelí
(s. 24)
v nohách stolu
pelech
do klubíčka
smotané teplo dětského tepla
usnulo zrána pod dlaněmi
tak jako já pod jeho
nikdy ne
ale jeho psi přímo v posteli
(s. 61)
Z niterných veršů čiší bolest - ne fyzická, ale psychická.
Na náctiletou autorku (básně vznikly v letech 2009 - 2011) vyspělý debut.
V "doslovu" na zadní předsádce je informace o tom, že se jedná o klagelied, posun od elegie k žalobě, stížnosti. To je patrné i v některých verších.
"řvala bych křičela
není to tak!!!
máme totiž bílá vyžehlená prostěradla
ubrusy bez poskvrnky
a čisté nádobí
nikde ani stopa
jenom v těch dětech
prohlubně vědomí tepou
nějak hlasitěji" (s. 35)
I slovní hříčka "hledali tu zatracenou ztracenou matku" působí bolestně...
"plížíš se domem
jako zloděj
uprostřed něčeho třeskutého
asi hádky
hledáš místo kam se schovat
všechna taková místa jsi
sama vytesnila
pomocí židlí stolů postelí a lidí
dál se tedy plížíš
a uprostřed kuchyně to místo najdeš
pít se totiž dá kdekoliv
užasneš
předtím ale rozbiješ spoustu
spoustu skla" (s. 40)
Šokovala mě otevřenost s jakou popisuje vztahy k matce (kterou nic nezajímalo) i otci (kterého si hlavně snila). Přitom stihne pár slovy vystihnout zdroj nálad, pocitů a myšlenek a pak je hravě využít k rozvinutí děje, nikoliv však vztahů (pozitivním směrem).
Úžasná poezie, na mě přeci jen trochu moc drsná.
Syrová sbírka, zpověď autorky o složitém a nelehkém dětství, o vztahu k sourozencům, ale především k matce a otci. Velmi dobrá sbírka, jeden z nejlepších debutů, co vyšel po roce 2010.
Štítky knihy
prvotina hudební skupiny, kapely poezie česká poezie Magnesia Litera Cena Jiřího Ortena (nominace)
Skrýt reklamy
Je to takové zúčtování autorky, která shodou okolností napsala tuhle prvotinu v dost podobném čase jako já svoji, sic je drobek starší a s tím rozdílem, že jí ty dva roky a hrstku básnění vydali. Jako celek a obsahově to má svoje momenty a obraty, osobní zkušenost, na jednu stranu tu jde opravdu s kůží na trh a je to velmi intimní, na čemž se staví celá síla... ale celá superkrátká sbírka se motá okolo kritiky pijící osamělé matky vypořádávající se s děckama, otce, který nebyl přítomen (to chápu, chápu i že holky to vnímají jinak) a zmiňování bratra, vše v obratech, které jaksi bez osobního kontextu vyšumí. Je to jako sledovat dva roky (2009-2011), kdy si někdo vedl krátké básnění na "mommy and daddy issues", kde chytlavý název ale nevykompenzuje, jak moc to vámi projede nebo neprojede. Jsem si jistý, že většina lidí by mohla napsat vlastně velmi podobnou sbírečku (otázka je: proč? odpověď je: proč ne? (...). Je to zajímavě zapečetěno i faktem, že autorka se věnuje něčemu úplně jinému, ale nějak protlačila a vydala tohle a nic dalšího už pak ne. V mém současném bodě mi to příliš nesedlo, nepřišlo mi, že z toho teču, jak ostatní, by default, jen protože si zvolila téma, kde mám cítit lítost (vlastně na tenhle trik koukám dost z patra, i kdyby nešlo jen o "marketingový" záměr, nebo záměr vůbec, tady to ale působí dost jako sázka na jistotu). Ale kdoví, třeba si to v budoucnu přečtu znovu a přehodnotím.