Zřetelně nevyprávíš přehled

28.11.2023

Je to takové zúčtování autorky, která shodou okolností napsala tuhle prvotinu v dost podobném čase jako já svoji, sic je drobek starší a s tím rozdílem, že jí ty dva roky a hrstku básnění vydali. Jako celek a obsahově to má svoje momenty a obraty, osobní zkušenost, na jednu stranu tu jde opravdu s kůží na trh a je to velmi intimní, na čemž se staví celá síla... ale celá superkrátká sbírka se motá okolo kritiky pijící osamělé matky vypořádávající se s děckama, otce, který nebyl přítomen (to chápu, chápu i že holky to vnímají jinak) a zmiňování bratra, vše v obratech, které jaksi bez osobního kontextu vyšumí. Je to jako sledovat dva roky (2009-2011), kdy si někdo vedl krátké básnění na "mommy and daddy issues", kde chytlavý název ale nevykompenzuje, jak moc to vámi projede nebo neprojede. Jsem si jistý, že většina lidí by mohla napsat vlastně velmi podobnou sbírečku (otázka je: proč? odpověď je: proč ne? (...). Je to zajímavě zapečetěno i faktem, že autorka se věnuje něčemu úplně jinému, ale nějak protlačila a vydala tohle a nic dalšího už pak ne. V mém současném bodě mi to příliš nesedlo, nepřišlo mi, že z toho teču, jak ostatní, by default, jen protože si zvolila téma, kde mám cítit lítost (vlastně na tenhle trik koukám dost z patra, i kdyby nešlo jen o "marketingový" záměr, nebo záměr vůbec, tady to ale působí dost jako sázka na jistotu). Ale kdoví, třeba si to v budoucnu přečtu znovu a přehodnotím.

14.09.2021

Alžbětu a její sympatickou, schopně působící mámu "znám" krátce a sotva o něco víc, než od vidění. Dalo by se říct, že jen od vidění pak Bětčiny početné bezva brášky, jejího přátelského muže, tři roztomilé potomky. Vždycky působí jako kompaktní rodinná jednotka, vstřícní a laskaví k těm kolem i k sobě navzájem. Dobrými hřivnami pámbu rozhodně nešetřil, na Alžbětě určitě ne. Prostě - na růžích ustláno. Lze jen závidět.

Člověk se s úsudkem často nepáře. A pak je udiven, jako by se už tolikrát nepřesvědčil, že ta růžová po(de)stýlka nemusí být samozřejmá a odjakživa, že možná hodně stála a pořád něco stojí, a že je člověk stokrát bolavý, ne tak zvenčí, jako uvnitř, jako by své duši donekonečna ustýlal na hrachu, zapomenutém pod prachovým peřím.

Čtu si výňatek z dopisu na zadní straně přebalu útlounké sbírky, totožný s anotací.
A říkám si, že méně výstižné slovní spojení pro někoho, kdo - inspirován pohledem do vlastního dětství - napíše tohle, bych asi nenašla. Podivné přecitlivé dítě??