Zrození tragédie čili Hellénství a pesimismus
Friedrich Nietzsche
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/223142/zrozeni-tragedie-223142.jpg
4
33
33
Slavná úvaha o apollinském a dionýském principu v umění. Významný myslitel druhé poloviny 19. století Friedrich Nietzsche byl ve svých 24 letech – tehdy se stal profesorem řeckého jazyka a literatury na univerzitě v Basileji — považován za mimořádně nadaného filologa. Jeho filosofické myšlení zásadně ovlivnil spis A. Schopenhauera Svět jako vůle a představa. Oba tyto vlivy, filologický a filosofický, se potkávají v Nietzscheho knižní prvotině Zrození tragédie z ducha hudby ještě se třetím: jeho obdivem a přátelstvím k R. Wagnerovi. Lidský život, píše Nietzsche, inspirován Schopenhauerovou metafyzikou pravůle, je bytostně ohrožen, plný bolesti, úzkosti a beznaděje. Tím, co má člověku pomoci snášet jeho osud, je umění. Ve starověkém Řecku pak Nietzsche nachází pojmenování dvou základních principů v umění působících: princip apollinský, jehož úkolem je tragickou skutečnost lživě zkrášlovat a harmonizovat, a tak poskytnout smrtelníkům požitek estetické slasti dovolující zapomenout, a princip dionýský, původnější a hlubší, výraz nespoutanosti a opojení, v němž se mísí hrůza, bolest i titánský vzdor. Působení těchto dvou principů pak autor sleduje v řecké filosofii a umění i v soudobé kultuře. Nietzscheho kulturně filosofická studie, vydaná poprvé v roce 1872, v klasickém překladu Otokara Fischera je dodnes zajímavým a inspirativním čtením nejen pro studenty filosofie a uměleckých směrů, ale pro všechny čtenáře se zájmem o kulturu jako takovou.... celý text
Literatura naučná Filozofie
Vydáno: 2014 , VyšehradOriginální název:
Geburt der Tragödie, oder, Griechentum und Pessimismus, 1872
více info...
Přidat komentář
Asi vážně budu muset toho chlapa číst, baví mě čím dál méně. Zrození tragédie jsem si chtě přečíst již po delší dobu, ostatně, kdo by se nechtěl podívat na základy Nietzscheho uvažování. Kdo by se konečně nechtěl dostat k principu dionýskému a apollinskému, kdo by nechtěl! A jo, je to strašně zajímavé. Dualita řádu a chaosu by se snad mohla zdát trochu primitivní pro tak chytrého chlapíka (na zlo a dobro to nemá, to je zase fakt), když to ale zabalí do poměrně elegantního estetického hávu a pokusí se čtenáře přesvědčit o tom, že je to právě tato dualita, která poháněla vývoj Řeků, působí to vpravdě ohromně. Autorovi pak navíc tato vlastně jednoduchá, ne proto ale méně působivá, podoba světa umožňuje vznosná provolání, díky nimž člověk najednou vidí, jak mohl tenhle pán nadchnout později tolik mladších čtenářů filosofie.
Přeci bych výsledné pocity ze čtení nepopsal jako právě positivní. Už jsem naznačil. Stalo se mi již při posledním setkání s Nietzschem, že jsem byl skoro až zaražen jeho antiintelektualismem, jeho odporem k racionalitě. Ne, že bych o těchto jeho tendencích dříve nevěděl, ale nějak mi najednou začaly vadit. Dříve se mi to jeho spílání Euripidovi o tom, kterak zavraždil řecké umění, jevilo snad zábavné, svým způsobem obdivuhodné. Dnes ne.
Podivejte se, být rebel dokáže každý. Odmítnout racionalitu s tím, že je nedostatečně mystická, nenaplňuje člověku nitro nadpozemským cítěním, to je snadné a lákavé. V ničem se mi to ovšem nejeví lepší, než přijetí náboženství, ať mu říkáme jakkoliv. Princip je stejný, jedná se o jakési neprůkazné mystično, jehož smrádek nám dělá dobře. Nakonec to ale přeci působí trochu zbaběle. A ne, že bych Nietzschemu chtěl zrovna vyvracet jeho postoj k osvícenství (klasické, či sokratovské), ale důvody se mi u něho nezdají vhodné.
Je příhodné, že má kritika obsahu (tedy zamlžení rozumu jakousi představou mýtu), nachází u autora odraz i ve formě. Tak je totiž i stylistika textu zamlžená, je přeestetizovaná a snad trochu afektovaná. Jestli něco musím Nietzschemu přiznat, je to schopnost dosažení kompatibility formy a obsahu.
A hlavně! Já mám z řeckých dramatiků jednoznačně nejraději Euripida, tak ať mi na něj Nietzsche laskavě nešmatá!
Nebudu se tvářit, že jsem vše pochopil, nicméně toto dílo nebylo vůbec nečtivé. Myslím si, že je důležité pro ty, kdo chtějí proniknout pod povrch ostatních Nietzscheho děl a zároveň porozumět ranému Nietzscheho myšlení.
Ač zde Nietzsche podává své myšlenky vcelku abstraktně, hlavní 3 základní pilíře, Apollinský element, Dionýský element a Sokratovo myšlení, by zde měly být přístupné každému, kdo se do tohoto svazku pustí.
Nakonec jen řeknu, že by tato kniha neměla být opomíjena a doufám, že od ní budu moci odpíchnout při dalších Nietzscheho pracích.
Priznám sa, tento ešte relatívne "zakríknutý" Nietzsche mi je vo svojich prejavoch sympatickejší než egomaniacky proto-fašista, ktorý síce nádherne píše, kritizuje a inšpiruje, ale popritom aj nesmierne desí, pretože akoby necháva v procese čítania vyvstávať to najhoršie (ale i najlepšie) z človeka. Tu to bolo ešte celé dôsledne ukotvené v antickom svete, v Schopenhauerovi a vo Wagnerovi a nie v akomsi zvláštnom afirmatívnom vzduchoprázdne, ktoré zaplnili a dodnes zapĺňajú ľudia, s ktorými sa ideologicky míňam. Aj apollónsky princíp tu ešte mal aj nepatrne produktívne ozveny, aspoň čo do vplyvu na tragický žáner.
Skrátka, tunajšia kritika modernity, filozofie i posledného človeka ešte nemala v ruke kladivo, len pero. Aristokratizmus ducha tu volal po návrate ku konkrétnym antickým ideálom (napr. Aischylos), takže hoci už tu sú prítomné nejasné kontúry nadčloveka, tento nadčlovek nenihiluje, ale načiera. Antika tu ešte je bytostne reálna, a nie ozvenou umožňujúcou akurát číru nihiláciu súčasnosti. Aj tu akoby musel človek odvrhnúť množstvo vecí, už tu sa zjavuje výsmech zo slabosti, ktorá sa bojí skutočnej prirodzenosti a životaschopnosti, a ktorá sa tým pádom bojí prírody, čo je "indiánske meno" moderného človeka, ale Nietzsche tu ešte stále stojí v spoločnosti, ešte sa z nej úplne nevytrhol, ešte nie je tak vyšinutý/solipsistický/ultra-aristokratický ako v Ecce Homo.
A súčasne je až prekvapivé ako toto dielo 28-ročného chlapca nezostarlo. Nie je to tak dávno čo Nicole Lorauxová oživila Nietzscheho stanovisko o dionýzskom a apollónskom princípe v tragédii vo svojej knihe Truchlící hlas. Už z tohto Nietzscheho snaženia sa je cítiť predovšetkým jeho básnicko-mystické "lamentujúce" cítenie, ktoré však ešte neprepuklo do štýlu, len sa o ňom teoretizuje. Zdá sa mi skrátka, že tu sa ešte dá niečoho zachytiť, že tu sa ešte dá udržať a nevrútiť sa priamo do pažeráka ničoty, z ktorej síce môžeme vzísť obrodení, ale z ktorej môžeme vzísť aj šialení. Pretože Nietzsche, to je zúfalá odpoveď človeka na všetky tie príšerné animozity modernity. To je zúfalý, nešťastný výkrik človeka, toho uväzneného, zviazaného živočícha, ktorý však v sebe ešte mal vitalizmus a chuť roztrhnúť putá. A aj preto Nietzschemu závidím, že mohol zošalieť, pretože viem, že ja - už dávno mŕtvy - zošalieť nemôžem.
Předně trocha faktografie - Nietzschemu je v čase vydání této jeho prvotiny 28 let! Už to je pro mne absolutně fascinující, neboť mám prvotiny rád a tohle je vážně nářez. Člověk nemusí být velký mudrlant, aby pochopil, že má před sebou text nebývalé velikosti...
Tohle byl můj první Nietzsche, a co si pamatuji, v minulosti jsem se o jeho četbu pokusil několikrát - ale zdá se, že člověk si ke svému přečtenému Nietzschemu prostě musí dospět.
Není to lehká kniha a lhal bych, že jsem všemu rozuměl, ale v textu jsem se neztratil a pravdou je, že si odnáším několiko výpisků; obzvláště pasáže o hudbě, mne chytaly přímo za srdce.
Zrození tragédie jsem četl programově nejprve bez předmluvy. A první pocit, který se mě zhostil byl úlek z toho, že čtu jinou knihu - že někdo snad změnil obálku, či parodoval Nietzscheho jako idealistického vznosně se vyjadřujícího muže. Ale on takový opravdu byl.
Rád sleduji proces zrání umělců (a Nietzsche byl umělec spíš než filosof, i přesto, že o jeho "umění" ve tradičním smyslu - u něho tedy básní a písní - nemám valného mínění - snad s výjimkou Hymnu na život) - mladý Nietzsche byl všechno možné, jen ne útočný a kategorický jak ho známe z jeho pozdějších aforismů. Nábožná úcta k Wagnerovi a Schopenhauerovi, téměř bezvýhradné přijetí jejich filosofie a teorie umění (Nietzsche se ve Zrození tragédie musí velmi přemáhat, aby sám sebe prosil o dovolení snad nesouhlasit s velkým Schopenhauerem), víra v ideál "znovuzrození tragédie" právě rukou Němců, které si (jaký rozpor s jeho pozdějšími názory) nemůže vynachválit.
Nicméně - je to pořád Nietzsche. Ač s ostychem, přece se nakonec pustí do rozbíjení tradičních pojetí - řeckých dějin, dějin filosofie, ale i např. pojetí soudobé pedagogiky. Skvěle dokázal analyzovat řeckou tragédii, i když historicky vychází spíš z domněnek než z faktů (tedy na tom se v jeho dalším díle nic nezměnilo) - a přesto to na závažnosti ani na přijatelnosti jeho tvrzení nic neubírá. Jeho pojetí umění jako spojení bohů Dionýsa a Apollóna, ale i založení filosofie a vědy jakožto zavrhnutí dionýského a povýšení apollinského snu na skutečnost jsou i dnes aktuální a stojí se nad nimi zamyslet.
Myšlenka, která na mě udělala největší dojem:
„... Pak by si učenci připadali jako lidé, kteří chtějí napříč Zemí provrtati díru: každý přece nahlédne, že, ač se po celý život namáhá, jak namáhá, dovede vyhrabat jen pranepatrnou hloubku, která je před očima jeho druha opět zahrabána, takže si třetí dělník pro své vrtací pokusy raději vyvolí jiné místo. Když pak někdo evidentně dokáže, že touto přímou cestou nelze se dostati k protinožcům, najde se sotva kdo, kdo by chtěl ve starých hloubkách pracovati dál, leda že se zatím spokojil už tím, aby hledal drahé kovy a odkrýval přírodní zákony. Proto se Lessing, nejpoctivější teoretický člověk, odvážil výroku, že mu sejde víc na hledání pravdy než a ní samé: čímž k úžasu, ba k mrzutosti vědeckých lidí bylo odhaleno základní tajemství vědy.“
První kniha člověka, který se pak v posledních letech svého života na papírky podepisoval jako Dionýsos . Později tuhle publikaci podrobil kritice, ale stejně se k ní jistým způsobem potají odvolával (hlavně v návaznosti na Dionýsa). Je tady cítit Nietzscheho filologické začátky, inspirace Arthurem Schopenhauerem i velikou náklonnost ke tvorbě Richarda Wagnera; náhled do božství a tradic antického Řecka byl z pohledu očí F. Nietzscheho opravdu velice zajímavý.
Nietzscheho první kniha, kterou při druhém vydání o několik desítek let později dost zkritizoval. Je pravda, že Nietzsche v této knize ještě nepoužívá svůj pozdější osobitý styl, ale přesto mě rozbor antického Řecka a jeho polarity iracionálního dionýského a racionálního apollinského principu dost zaujal.
Tak Nietzsche je pre mňa veľmi veľký oriešok a trvalo mi dosť dlhú dobu, než som sa prelúskala až na koniec. A to je kniha, ktorá má len 120 strán.
Niektoré Nietzscheho výroky mám rada, ale v porovnaní s tým, čo je v tejto knihe, našla som len veľmi málo toho, čo by ma skutočne zaujalo. Porovnáva princíp dionýský a apolinský, ale takým štýlom, že chápanie toho, čo som čítala mi veľmi unikalo. Aj napriek veľkej snahe o udržanie pozornosti som ostala stratená. Takáto hlboká filozofia pre mňa naozaj nie je. Aj keď pred Nietzschem klobúk dolu, to sa nedá uprieť.
Já jsem si k Nietschemu nějak neuměla vybudovat vztah. Pro mne jsou jeho knihy dost náročné, nechápu je.
Autorovy další knížky
| 2003 |  Antikrist |
| 1996 | Mimo dobro a zlo |
| 2019 | Tak pravil Zarathustra |
| 2002 | Genealogie morálky: polemika |
| 2010 | O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním |
Nebylo to úplně nejsnazší čtení… ale vlastně to byl můj první Nietzsche, kterého jsem přečetl. Asi dva roky zpátky jsem si začal pořizovat celého Nietzscheho, tak jak ho vydává oikomenh a teď jsem se do něj pustil. A přestože to nebylo nejsnazší čtení, tak mě musím říci dost bavilo a bylo značně inspirativní. Ne že bych se vším souhlasil, ale prostě Dionyský princip (přesto Ničeho příliš - nebo snad Nietzscheho příliš?) - se svým prožitím, dotknutím si dna, šílenstvím, enormním zážitkem, za kterým lze hledat sebe sama (Apollinské poznej sám sebe) - shledat se sám se sebou, to je prostě inspirativní a vybízí to k dalšímu zkoumání a tak tedy na mě již! Čekají Nečasové úvahy….