Zrození tragédie čili Hellénství a pesimismus přehled
Friedrich Nietzsche
Slavná úvaha o apollinském a dionýském principu v umění. Významný myslitel druhé poloviny 19. století Friedrich Nietzsche byl ve svých 24 letech – tehdy se stal profesorem řeckého jazyka a literatury na univerzitě v Basileji — považován za mimořádně nadaného filologa. Jeho filosofické myšlení zásadně ovlivnil spis A. Schopenhauera Svět jako vůle a představa. Oba tyto vlivy, filologický a filosofický, se potkávají v Nietzscheho knižní prvotině Zrození tragédie z ducha hudby ještě se třetím: jeho obdivem a přátelstvím k R. Wagnerovi. Lidský život, píše Nietzsche, inspirován Schopenhauerovou metafyzikou pravůle, je bytostně ohrožen, plný bolesti, úzkosti a beznaděje. Tím, co má člověku pomoci snášet jeho osud, je umění. Ve starověkém Řecku pak Nietzsche nachází pojmenování dvou základních principů v umění působících: princip apollinský, jehož úkolem je tragickou skutečnost lživě zkrášlovat a harmonizovat, a tak poskytnout smrtelníkům požitek estetické slasti dovolující zapomenout, a princip dionýský, původnější a hlubší, výraz nespoutanosti a opojení, v němž se mísí hrůza, bolest i titánský vzdor. Působení těchto dvou principů pak autor sleduje v řecké filosofii a umění i v soudobé kultuře. Nietzscheho kulturně filosofická studie, vydaná poprvé v roce 1872, v klasickém překladu Otokara Fischera je dodnes zajímavým a inspirativním čtením nejen pro studenty filosofie a uměleckých směrů, ale pro všechny čtenáře se zájmem o kulturu jako takovou.... celý text
Literatura naučná Filozofie
Vydáno: 2014 , VyšehradOriginální název:
Geburt der Tragödie, oder, Griechentum und Pessimismus, 1872
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Zrození tragédie čili Hellénství a pesimismus. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (11)
Asi vážně budu muset toho chlapa číst, baví mě čím dál méně. Zrození tragédie jsem si chtě přečíst již po delší dobu, ostatně, kdo by se nechtěl podívat na základy Nietzscheho uvažování. Kdo by se konečně nechtěl dostat k principu dionýskému a apollinskému, kdo by nechtěl! A jo, je to strašně zajímavé. Dualita řádu a chaosu by se snad mohla zdát trochu primitivní pro tak chytrého chlapíka (na zlo a dobro to nemá, to je zase fakt), když to ale zabalí do poměrně elegantního estetického hávu a pokusí se čtenáře přesvědčit o tom, že je to právě tato dualita, která poháněla vývoj Řeků, působí to vpravdě ohromně. Autorovi pak navíc tato vlastně jednoduchá, ne proto ale méně působivá, podoba světa umožňuje vznosná provolání, díky nimž člověk najednou vidí, jak mohl tenhle pán nadchnout později tolik mladších čtenářů filosofie.
Přeci bych výsledné pocity ze čtení nepopsal jako právě positivní. Už jsem naznačil. Stalo se mi již při posledním setkání s Nietzschem, že jsem byl skoro až zaražen jeho antiintelektualismem, jeho odporem k racionalitě. Ne, že bych o těchto jeho tendencích dříve nevěděl, ale nějak mi najednou začaly vadit. Dříve se mi to jeho spílání Euripidovi o tom, kterak zavraždil řecké umění, jevilo snad zábavné, svým způsobem obdivuhodné. Dnes ne.
Podivejte se, být rebel dokáže každý. Odmítnout racionalitu s tím, že je nedostatečně mystická, nenaplňuje člověku nitro nadpozemským cítěním, to je snadné a lákavé. V ničem se mi to ovšem nejeví lepší, než přijetí náboženství, ať mu říkáme jakkoliv. Princip je stejný, jedná se o jakési neprůkazné mystično, jehož smrádek nám dělá dobře. Nakonec to ale přeci působí trochu zbaběle. A ne, že bych Nietzschemu chtěl zrovna vyvracet jeho postoj k osvícenství (klasické, či sokratovské), ale důvody se mi u něho nezdají vhodné.
Je příhodné, že má kritika obsahu (tedy zamlžení rozumu jakousi představou mýtu), nachází u autora odraz i ve formě. Tak je totiž i stylistika textu zamlžená, je přeestetizovaná a snad trochu afektovaná. Jestli něco musím Nietzschemu přiznat, je to schopnost dosažení kompatibility formy a obsahu.
A hlavně! Já mám z řeckých dramatiků jednoznačně nejraději Euripida, tak ať mi na něj Nietzsche laskavě nešmatá!
Nebudu se tvářit, že jsem vše pochopil, nicméně toto dílo nebylo vůbec nečtivé. Myslím si, že je důležité pro ty, kdo chtějí proniknout pod povrch ostatních Nietzscheho děl a zároveň porozumět ranému Nietzscheho myšlení.
Ač zde Nietzsche podává své myšlenky vcelku abstraktně, hlavní 3 základní pilíře, Apollinský element, Dionýský element a Sokratovo myšlení, by zde měly být přístupné každému, kdo se do tohoto svazku pustí.
Nakonec jen řeknu, že by tato kniha neměla být opomíjena a doufám, že od ní budu moci odpíchnout při dalších Nietzscheho pracích.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Zrození tragédie čili Hellénství a pesimismus v seznamech
v Právě čtených | 1x |
v Přečtených | 55x |
ve Čtenářské výzvě | 1x |
v Doporučených | 2x |
v Knihotéce | 25x |
v Chystám se číst | 16x |
v Chci si koupit | 1x |
Autorovy další knížky
2003 | Antikrist |
1996 | Mimo dobro a zlo |
2019 | Tak pravil Zarathustra |
2002 | Genealogie morálky: polemika |
2010 | O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním |
Nebylo to úplně nejsnazší čtení… ale vlastně to byl můj první Nietzsche, kterého jsem přečetl. Asi dva roky zpátky jsem si začal pořizovat celého Nietzscheho, tak jak ho vydává oikomenh a teď jsem se do něj pustil. A přestože to nebylo nejsnazší čtení, tak mě musím říci dost bavilo a bylo značně inspirativní. Ne že bych se vším souhlasil, ale prostě Dionyský princip (přesto Ničeho příliš - nebo snad Nietzscheho příliš?) - se svým prožitím, dotknutím si dna, šílenstvím, enormním zážitkem, za kterým lze hledat sebe sama (Apollinské poznej sám sebe) - shledat se sám se sebou, to je prostě inspirativní a vybízí to k dalšímu zkoumání a tak tedy na mě již! Čekají Nečasové úvahy….