Zrození tragédie z ducha hudby

19.09.2024

Absolutně geniální dílo o velmi hluboké metafyzice! O Dionýsovi, který reprezentuje ono šílené boží vytržení, ono existenciální zakoušení, umírání doslova, to nepochopitelné, co námi pohybuje; a Apollónovi, který zastupuje to, jak mi to zakoušíme ,naši iluzi, kterou potřebujeme, abychom mohli naopak vůbec přežít. Taková iluze může být umělecká nebo teoretická, či jakákoli jiná. Skutečnost je pak naprosto vždy syntézou těchto dvou principů: toho, co se nám jeví, a jak mi to zakoušíme (což nutně neznamená nutnost věci o sobě!). Řecká tragedie je nejgeniálnější syntézou těchto principu. U Sokrata, který jí zničil, je možno konečně pochopit proč naš dnešní svět vypadá tak, jak vypadá; protože jsme právě podlehli této sokrátovské teoretické iluzi a zavrhli Dionýsa, který však právě tak jistě nás svou zdánlivou prohrou dostihuje a jako vždy, sám jsa trhán a pokořen, vítězí.

09.04.2024

Apollón a Dionýsos jsou tedy spíše provizorní kategorie,
ale řecká tragedie je tak zarážející fenomén, že je každá rada dobrá...

Nietzsche je v jistém smyslu produkt Osvícenství. Klíčové prvky, na které toto hnutí kriticky reagovalo bylo kupříkladu křesťanství, morálka, tradice a politické systémy převládající v Evropě (monarchie a aristokracie). Mezi myslitele, kteří o křesťanské dogmatické morálce kriticky smýšleli se řadí v první řadě Goethe a Voltaire neboť věřili, že jedinec nepotřebuje autoritu kněze k vedení svého života. Každý z nás již je obdařen rozumem, tudíž schopností, jenž nám slouží k zlepšení našich životů. Za nejpodstatnější pozitivum osvícenského hnutí lze pokládat široké uznání vědy jako disciplíny vedoucí k pochopení přírodních jevů. Následek kritického smýšlení o křesťanství vedlo k ztrátě významu či telos v duších věřících. Osvícenští myslitelé si plně uvědomovali následky svého smýšlení, tudíž navrhli analogii, kde boha přirovnali k hodináři, který svět stvořil, nicméně dále s ním nechce mít co dočinění. (Enlightenment Deism - Bůh nás obdařil rozumem, racionálním smýšlením a řádem. Za další tuhé sousto představitelů osvícenství lze pokládat morální zákony). Důvod, proč jimi jedinec řídí ke Bůh, proto se myslitelé snažili nahradit křesťanskou dogmatickou morálku racionální filozofií (Utilitarianism). Nahradili víru v Boha vírou v člověka. Dodatečně, humanisté cítili jakousi pýchu a pokládali své ideály přirovnávali k ideálům antického Řecka.

Zrození Tragédie z Ducha Hudby je reakce a pokus o podkopání osobní víry humanistů. Přesněji, snaha o podkopání jejich pocitu nadřazenosti. Jeden z ideálů, na které se po celý svůj život Nietzsche soustředil je krása. Jak název napovídá, hlavním tématem díla je řecká tragédie. Nietzsche se zde prezentuje myšlenku, že něco krásného jako tragédie má kořeny v něčem temném. Zásadním elementem díla je předpoklad, že tragédie je produkt dvou sil. Tyto dvě energie mají své respektované bohy - Apollo a Dionysus. Apollo lze popsat jako ideál harmonie, symetrie, řád. Apollonská krása také úzce koreluje s individualizací, každá socha je unikátní jedinec. Na druhém konci spektra nalézáme Dionýsův chaos, lásku k hudbě, vínu a festivalům a kolektivnosti. Nietzsche se touto myšlenkou snaží dokázat, že řecká kultura/tragédie není období mírumilovné, klidné, či vše akceptující nádhery. Z toho plyne, že Nietzsche je proti představě Řecka a řecké kultury (surreální svět). Apollo je představou sebeovládání a rozumu, Dionysus je vtělením neovladatelnosti, animalistických tendencí, instinktů a záblesků nevědomí. Tímto způsobem kritizoval filozofy, kteří se snažili zachovat pouze Apolla, a odstranit Dionýsa, tím pádem byli zodpovědní za pád řecké tragédie (Socrates a Euripides). Jeho konečná kritika humanistů je závěr, že zdroj něčeho krásného můžeme nalézt v něčem temném, ošklivém a instinktivním - pod rouškou tmy.
Sekundární téma díla je myšlenka, že život je utrpení. Bez ohledu na to, jak tragický osud hrdiny je, ve svém utrpení jedná vznešeně (Oidipus).

Spis je to skutečně barevný a hravý, čpí z něj romantismus, krásně v něm vyniknou záblesky ještě nepřijaté vášně, kterou se autor v pozdějších pracích identifikuje. Mně osobně, mimo téma knihy uchvátilo psychoanalytické smýšlení. Jestliže S. Freud je otec psychoanalýzy, Friedrich Nietzsche je děděm. Schopenhauer tím pádem musí být pradědečkem.

Kniha je, jak to umí jen Nietsche, protknuta bravurním spojením formy a obsahu. Doslova čtenáře vcucne do souboje živlů, přičemž sama připomíná splynutí oněch.

15.11.2018

Dovolím si sčasti nesúhlasiť s Kozlom. Filozofické spisy sú veľakrát ťažké na čítanie a pochopenie, ale to nie je Nietzscheho prípad. Aspoň mne sa vždy čítal ľahko. Paradoxom tiež je, že Nietzsche vlastne ani filozofom nebol, bol filológ. Pravdou však je, že veľa študentov malo na seminári problém s pochopením tohto diela, keď som im ho dal na rozbor. A pritom je toto dielo základom Nietzscheho myslenia. Protikladnosť medzi Apollónom a Dionýzom, resp. medzi apollinským a dionýzskym, sa ukáže v neskorších Nietzscheho dielach ako rozdiel medzi neautenticitou a autenticitou, ako protiklad otrockej a panskej morálky, ako popretie verzus pritakanie životu.