Zrušený rok – Deník 2020
Michal Viewegh
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/539504/bmid_zruseny-rok-denik-2020.jpg
3
104
104
Neměly by dnes - jak moje kdysi nezpochybnitelná, mnohaletá láska k Veronice (jakkoliv tragicky skončivší), tak moje kdysi nezpochybnitelné, ještě delší přátelství s Martinem (byť později taktéž ztroskotavší) - být spíš důvodem k oslavě než truchlení? Neměl by být můj obvyklý vztek na Veroniku a Martina - stejně jako můj oprávněný pocit křivdy - třeba aspoň někdy vystřídán obyčejným vděkem? Vděkem za to, že se mi mnohaleté lásky a mnohaletého přátelství vůbec dostalo? Dnes začíná meteorologický podzim, básnický čas podzimních polí bolestných. No uvidíme. Rok 2020 byl pro valnou část obyvatel této planety zřejmě tím nejpodivnějším a bohužel mnohdy i tím nejbolestivějším obdobím, jaké kdy zažili. Rokem, který všechno změnil - i když byl většinu času zrušený. Tři sta šedesát pět dní v životě české společnosti, tři sta šedesát pět dní v životě spisovatele, otce, bratra, syna, partnera nebo sázavského občana. Jeden rok Michala Viewegha.... celý text
Přidat komentář
Moc jsem nečekal, ale celkem zábavné a rychlé počtení. Z Viewegha "po aortě" jedna z mála knih, které se daly bez velkého sebezapření dočíst.
Jalové informace převážně o tom, kde, kdy a s kým pan autor ráčil být, co ráčil obědvat nebo večeřet a kdo se na večeři případně neráčil dostavit.
Ráda čtu deníky a myslela jsem, že pan Viewegh si už ve svém věku vezme k svému opravenému srdci připomínky kritiků i čtenářů, aby se přestal chlubit, jak je bohatý, jak umí psát, jak má plnou svojí pětihvězdičkovou stodolu... Nepřestane.
Snob. Tož tak.
Rok stárnoucího spisovatele. Stále dobře píše, přečetl jsem velmi rychle. Poučný náhled do života jiného člověka, asi poměrně upřímný. Přeju mu, aby se naučil odpouštět.
Duli jsem původně číst nechtěla. Po tomhle se na ni těším. Je to nádherný kontraskt k Veroničině knize. Žádný paychologický posun. A proč taky, když stodola minulosti je pořád plná a přežil prasknutou aortu.
Překvapivě rychle přečteno - a bavilo mne to. Nechápu jak z "karanténního" roku dokázal vykřesat tolik textu :-) . Psát pan Viewegh každopádně umí. Hvězdička dolů jen za poměrně dost častou sebechválu, tak dlouho přetrvávající zapšklost vůči bývalé ženě a ty hektolitry vypitého vína ...
Ale jo, dobře se mi to četlo. Občas patetické, ale to už jsem si u mistra tak nějak zvykl. Druhá polovina je horší, ale to zřejmě kvůli COVIDU. V té době se máloco dělo.
Právě jsem knihu dočetla, jsem Vieweghovou velkou čtenářkou několik let a mám téměř všechny jeho knihy. Tuto knihu jsem si přečetla,abych zjistila jak se vlastně panu Michalovi daří a jak si vede ve psaní. Chvílemi mi ho bylo líto,ale uklidnil mě fakt,že se vrací jeho sebeironie i nadhled. Těším se až si přečtu Dulu.
Jestliže to není vaše první Vieweghova kniha, a především jste četli od něj vše za posledních 8 let, tak budete vědět, do čeho jdete.. Opět mě velmi mrzí, jak často se autor vrací ke své bývalé manželce, jak jej stále trápí a vyrovnává se s jejím odchodem, mrzí mě i to, jak píše o svých dcerách, nevím, jestli bych si tohle chtěla o sobě číst.. Každopádně kromě sebelítosti je tam i spoustu zajímavých pasáží, vtipné sebeironie, občasného nadhledu a taky nakouknutí pod pokličku jeho života a všedních dnů. Zároveň si myslím, že kniha bude zajímavá pro příští generace nebo jako ukázková vzpomínka na dobu covidovou.
Nic jsem nečekala, posledni knihy se mi nelíbily. Mozna i proto jsem příjemné překvapena, knížku jsem přečetla na jeden zátah, sebelitost se přeměnila ba sebeironii, a několik inspirativnich momentu jsem tam nasla. Třeba to, ze i kdyz jako rodič děláte vse co můžete, a snad i dobre, stačí jedna nepovedený věc, a to je to, co si děti mohou pamatovat cely život. Zformuloval pro me zkušenost důležitou pro me. Knížku doporučuji, je fajn.
Kniha mě bavila. Je vidět, že jsou tu dva typy čtenářů. Ti, co Viewegha "jen" čtou a potom ti, co čtou rozhovory s ním, sledují jeho spisovatelskou dráhu, něco o něm ví a třeba se s ním i setkali osobně. Protože ti, co ho "znají", vědí, jaký je a nepřekvapí je jeho narcismus, bohémství a názor a přístup k životu.
Zrušený rok byl pro mě milý náhled do spisovatelova života. Četla jsem všechny jeho deníky, takže jsem věděla, co od knihy čekat.
Špatné... tak jako bohužel u většiny Vieweghových posledních knih. Ano, je to o nudném covidovém roku, je to o stárnoucím muži, který má své vrtochy, zdravotní problémy a také toho má spoustu za sebou.... Ale v podstatě jde o nudné zachycení nudných dnů, hustě prokládané nadávkami na manželku a bývalého kamaráda, zpestřené náladovostí rozmazlených pubertálních dcer (nechci jim křivdit, ale přesně tak jsou v deníku vykreslovány), pravidelně a "nenápadně" připomínaný výčet autorových nově nebo znovu vydávaných knih a občasné vcelku postradatelné vsuvky z autorova sexuálního života. Téměř nulový respekt k protiepidemickým opatřením a snobské předhazování rozmařilého života jsou pak už jen třešničkou na dortu určeného k podráždění řadového čtenáře. Byly doby, kdy se jeho knihy četly skoro samy, ale z tohoto Viewegha zbylo už jen torzo schopné snad jen urážek a stěžování si, jakýsi obraz ublíženého muže, který neumí zestárnout. Čekala bych více nadhledu, pokory a zralosti. Ta jedna hvězdička je za občasnou trefnou sebeironii.
Bohužel má LadyCharlene pravdu. Michal se dost lituje, strašně plive na Veroniku i bývalého kamaráda a nedodržuje vládní nařízení (tady mi chyběl doslov, jak to nakonec dopadlo s testy). Dost pije, fetuje a dost odpouští dcerkám, které jsou podle deníku rozmazlené vypočítavé potvůrky, které ho neustále ždímají o hadříky a kabelky. Jo a docela mě vytáčí jeho neustálé snobské - měli jsme drahý oběd, vypili jsme drahé víno a pes má drahou konzervu... Možná jsem si měla dělat čárky, kolikrát o sobě napsal, že je nejčtenější uznávaný spisovatel, to už taky přehání. Přitom nevím, co blázní, vždyť je to fajn chlap a psát umí. Snad se zase zvedne a bude líp :-)
Chtěla jsem si hodnocení promyslet, nechat to vychladnout a okomentovat knihu s odstupem, nicméně jsem si teď přečetla anotaci na Vieweghovu novou knihu a už mám toho dost a musí to ven.
V polovině knihy jsem si musela připomínat, že mi není hodno soudit něčí život, zvlášť člověka, kterého neznám, ale slovy autora z 24. listopadu je to mým právem i povinností, i když si vlastně autor celou knihu strašně protiřečí. Celý deník je veden v duchu: Já si můžu dělat, co chci, můžu si soudit koho chci, můžu pomlouvat koho chci, ale opovažte se kritizovat vy mě. A vrcholem je, že on sám to o sobě ví...
Předchozí deníky jsem nečetla, ale čekala jsem nějaké myšlenky, něco, co by člověk mohl uchopit něco, co by ho třeba posunulo, ale bohužel jsme od "nejprodávanějšího autora let 2002, 2004, 2007 a 2008 (velice se omlouvám, jestli tam nějaký rok chybí) dostali strohý popis rutiny a hanobení Veroniky Vieweghové, ne, neznám ji, knihu jsem nečetla, ale obdivuji, že s takovým chlapem vydržela. Jako, opravdu mi nepřijde vyspělé posílat exmanželce fotku s jejím ještě dřívějším partnerem se vzkazem "Zdraví minulost." Fakt, co stránka, to pohrdání ženou, která mu porodila dvě dcery, které nadevše miluje, alespoň něco. No, bylo toho víc, co mě nadzvedlo...
Takže kniha se četla rychle, kapitolky byly krátké a bohužel většina z nich neměla absolutně žádnou vypovídající hodnotu, některé zápisky byly strašně osekané, přitom, kdyby to rozvedl, napsal k tomu svůj názor, hned by to bylo o něčem jiném, Připadá mi, že autor deník pojal opravdu jen jako záznam o existenci dne, nic víc, nic míň. "Chtějí, abych vydal deník, tak to sesmolím, on si to někdo koupí..." A poslední třetina knihy mě už opravdu ubíjela, a to především svou repetetivností.
Suma sumárum, tři hvězdičky, nepočítám fakt, že to byl koloběh chlastání, dštění síry na exmanželku, sebelítosti a vychloubání se a neustálého připomínání reedicí jeho knih... To bych knihu raději asi ani nehodnotila.
Knihu jsem přečetla skoro do konce ledna a odložila. Vrátila jsem se k ní po čase, že jí zkusím dát druhou šanci, ale definitivně jsem ji odložila po dalších pár zápisech. Tolik vnitřního ublížení (k bývalé manželce, k bývalému nakladateli apod.) je na mě moc silná koncentrace. Třeba by mohla do konce roku vyprchat, ale tak naivní nebudu. Knihy ze začátku jeho tvorby jsem (nebojím se říct) milovala, ale asi je moje Vieweghovské období definitivně za mnou.
Ale jo, já mu ty 3* dám. Baví mě jeho sebeironie a kupodivu tentokrát převyšovala nad sebechválou.
Štítky knihy
deníky koronavirus, covid-19 rok 2020
Autorovy další knížky
| 2002 |  Báječná léta pod psa |
| 2006 |  Účastníci zájezdu |
| 2010 |  Biomanželka |
| 1994 | Výchova dívek v Čechách |
| 2011 | Mafie v Praze |
Od Viewegha už mám načteno nějaké tituly, vždy jsem byla spokojená, to se však změnilo s následujícím deníkem. Od poloviny roku se mi zdálo, že se dny opakují a skoro nic nového nelze očekávat. Občasná sebeironie však zvedla autorovi laťku, dozvěděla jsem se i mnohé události z pohledu stárnoucího muže a jaký může být rozchod, jakožto i život ubíjející.