Zulejka otevírá oči
Guzel Jachina
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/539506/bmid_zulejka-otevira-oci.jpg
4
617
617
„Aby člověk došel do cíle, musí jen jedno – jít.“ Historická fikce inspirovaná příběhy, které autorce vyprávěla její babička. Ta byla v dětství spolu s rodiči a dalšími “kulaky vyhoštěna na Sibiř. Debut mladé tatarské spisovatelky se odehrává na pozadí velkých dějinných událostí v Sovětském svazu v období 1930–1946. Třicetiletá Zulejka je vzorem poslušné manželky. Poddajná a pokorná, smířená s brutálním zacházením krutého manžela a psychickým týráním své despotické tchyně. Život v její malé tatarské vesnici je relativně klidný. Aspoň jí to tak připadá, až do dne, kdy je její manžel popraven komunistickými vojáky. Zulejka je vyhnána na Sibiř a donucena opustit vše, co zná. Přesto si v té drsné, pusté divočině začíná budovat nový život a objevuje vnitřní sílu, o které ani netušila, že ji má. Zatímco sledujeme, jak se existence hrdinky mění z tísnivé domácí servilnosti v něco katastrofálně horšího (autorka nám připomíná, jak brutální sovětský systém byl …), vidíme odhodlání jedné ženy nejen přežít, ale i vzkvétat tváří v tvář největší nepřízni osudu. Guzel Jachina zveřejnila v únoru roku 2022 otevřený dopis, v němž odsoudila ruskou invazi na Ukrajinu.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2023
,
Tympanum
Originální název:
Зулейха открывает глаза, 2015
Interpreti: Lukáš Hlavica
více info...
Přidat komentář
Zulejka byla opravdu tak výborná, jak všichni říkali.
Kdo si ale pamatuje mé stories k této knize, tak ví, že jsem ji neprožila tolik, jak bych mohla… Já si totiž přečetla anotaci a ta byla až do konce knihy! No vážně! Je v ní fakt všechno… Já jen celou knihu čekala, kdy přijde něco, o čem nevím, ale dřív, než jsem se dočkala, byl konec.
Zulejku vážně moc doporučuju, ale nečtěte anotaci! Fakt ne.
Upřímně by mě zajímalo, jak taková anotace, která byla mimochodem dlouhá jak šráky, může projít.
Snad jediný román, který podá gulag trochu pozitivně, protože i na pozadí krutých podmínek, zimy a hladu se pořád dá najít to lepší ze sebe.
Jinak, než pěti hvězdičkami se hodnotit nedá. Protože toto je kniha, jakou jsem dosud nikdy o životě v gulazích nečetla. Ano, bylo to kruté až nelidské žití, ale autorce se povedl doslova zázrak. I v podmínkách, kdy se umíralo vysílením, nemocemi, hladem, se objevují světlé chvilky, které dokázala autorka krásně a barvitě popsat. Sibiřská příroda s neprostupnými lesy, křišťálové řeky, bohatství dřeva i nedozírné prostory všude kolem. Zulejka, trpně snášející svůj osud v rodině necitelného a primitivního manžela slouží otrocky jemu i své tchyni. Po vpádu Rudých a vybrakování jejich hospodářství je Zulejka odvlečena do gulagu u Angary. Nemá cenu vypisovat utrpení, které cestou tam musela snášet. Navzdory své drobné postavě se statečně vyrovnala se vším, co ji postihlo. Zavražděný manžel, rozbitá domácnost, zoufalé loučení s klisnou a jejím hříbětem...a pak už se k ní napojují životy i ostatních "nepřátel režimu", kteří se dostali do konvoje na Sibiř třeba i na udání, jako se to třeba stalo duševně chorému profesorovi medicíny. Život v tajze není snadný pro nikoho, ale přesto se projevuje nezdolnost lidské vůle. Těžká dřina, ale i dobré výsledky. Dalo by se říct, že na život tam by se dalo i zvyknout. To by ale musely odpadnout zlověstné návštěvy Kuzněce, kterému jde na ruku kriminálník Gorelov. Závěr je současně nadějný i smutný. Žádný happy end, má následovat další díl? Kdybych to celé chtěla shrnout, možná by se dalo říct, že je kniha tak trochu tragikomedie. Situace, kdy se opilé věrchušce dostává vysvětlení, co malíř míní svými obrazy, je opravdu komická. Vzdělaným lidem by nic nenamluvil, ale popsat obrazy z "dekadentního" světa buržoazie jako budovatelskou agitku, to bylo mistrovské dílo! Připomnělo mi to tak trochu Černé barony. I když ti se měli oproti nápravnému zařízení v Gulagu královsky.
Tak tentokrat zacnu tim, ze Vam hned ze zacatku knihu velmi doporucuji.
Pro me je to prvni kniha od teto spisovatelky, ale jeji styl psani, popisy krute sibirske prirody, vykresleni charakteru postav, a vubec pribeh, jako celek, me ucaroval natolik, ze nutne budu potrebovat precist i dalsi jeji knihy. A oci neotvira jen Zulajka, s kterou se zivot nijak nemazlil. I presto, ze ji naklada na bedra spoustu kruteho a nelehkeho , tak i v nejkrutejsich chvilich sveho zivota, se najde skulinka na trochu toho dobreho, trochu neceho, co ji drzi pri zivote, a vlastne tim vsim, cim si musi projit, se ji oteviraji oci. A oci se oteviraji i ctenarum.
Takze za me urcite jedno velke ano k precteni.
Nečekaně silná a čtivá prvotina tatarské autorky odehrávající se ve 30. a 40. letech 20. st., která mě zaujala jak exotickými reáliemi týkajícími se tatarské kultury (např. zajímavé mísení muslimské víry a pohanských pověr) a pobytu v pracovním táboře na Sibiři (ledová Angara, drsná a tajuplná tajga…), tak samotným příběhem.
Paradoxní bylo, že kruté podmínky cesty na Sibiř (způsobené vlastně spíše neuvěřitelným chaosem, neschopností a lhostejností než přímo snahou likvidovat přesídlence) a během pobytu na Sibiři byly pro Zulejku vlastně jen pokračováním života plného dřiny a útrap, který už znala z domova (surový manžel, krutá tchyně, tragický osud dcer). A ve vyhnanství dokonce našla leccos, co doma nepoznala – naplněné mateřství, přátelství, soucit, lásku… a především samu sebe.
Oceňuji též nejednoznačnou postavu velitele Ignatova a neotřelé líčení psychického stavu profesora Leibeho. Zjevování čarodějnice do příběhu (inspirovaného tatarskou vírou v nadpřirozeno) podle mého názoru skvěle zapadalo. Již méně mě zaujaly takové ty velké „filmové“ náhody, kterých bylo v knize několik. Ale to nic nemění na tom, že se jedná o román, který stojí za to si přečíst, i když to rozhodně není kniha na jeden večer…
Zajimave cteni, misty trochu rozredene unylou rozvlacnosti liceni prirodnich kras. Ocenuji velmi neotrele tema i zpracovani, ktere nesklouzne ke klise, ac by se to misty nabizelo.
Kdyby to nenapsala Ruska a neodehrávalo se to v gulagu, občas mi to připomnělo americký film. Člun se zásobami se objeví ve chvíli, kdy došly kulky k lovu, znásilnění zmaří medvěd... Každopádně dobře napsané a mně je znovu zle z lidského chování. Absurdní je, že Zulejku pracovní tábor vlastně osvobodil. A taky mi vrtá hlavou, na čí straně vlastně Guzel Jachina je.
Působivý , strhující , emotivní příběh o dívce, která se narodila do blbé doby o jejichž poměrech neměla ani páru. Už v 15 se musela vdát a dalších 15 let nepoznala nic jiného něž každodenní tvrdou práci od rána do večera, starání se o manžela a jeho nesnesitelnou tchyni. Když ji odváděli s ostatními na Sibiř do vyhnanství, vůbec nechápala kam jede a proč se to děje. Román se mě velice líbil, ale styl psaní ne. kniha mě hlavně zaujala v první polovině a očekával jsem, že druhá polovina na Sibiři bude mnohem zajimavější a drsnější. Od příjezdu a vybudování osady to šlo prudce dolů. Tři zbytečné kapitoly, které se nedaly číst o doktoru a jeho vejci, Zulejka vypráví pohádky a o malování. Pak mě vadilo neustálé zjevování staré čarodějnice. Ale jako celek dobrá kniha.
Na knihu jsem se těšila, ale nakonec jsem byla hrozně zklamaná, ani jsem ji nedocetla. Je možné, že slo o těžkopádný překlad, nevím.
O obsahu knihy už tady bylo napsáno dost, takže já napíšu jen svůj pocit. Čekala jsem zoufalství, bídu a našla jsem naději a lásku. Na místě, kde by to nikdo nečekal si naprosto nesourodá skupinka lidí dokázala vytvořit nový život a vykřesat jiskřičku naděje. Celá ta mašinerie je samozřejmě hrůzná, ale jsem ráda, že po dočtení u mě nepřevládl smutek a beznaděj, spíše převládla touha najít si více informací o kultuře obyvatel Tatarstánu, která je pro mě zajímavá a zvláštní. Nevšední a krásná kniha.
(SPOILER)
Už před několika lety mě zaujal název knihy. Je to maličko jiný příběh, než jaký si představíte, když se řekne ,,gulag". První dvě kapitoly ze Zulejčinýho domova byly super, vlastně si umím představit i příběh vystavený pouze v prostředí jejího tatarského obydlí a ve stylu vesnického života, jaký žili s Murtazou a Čarodějnicí, než jim do toho vpadl Ivan. Některé kapitoly byly hodně o vnímání světa, např. doktor a jeho psychická porucha vs. porod nebo Jusufovy představy o domovech a světě, ze kterého všichni kromě něj přišli do osady. Poslední třetina se mi vyloženě táhla kvůli agitaci, politice, tahanicím mezi veliteli... Takže z prvotního nadšení musím polevit na 4*, přesto doporučuji přečíst.
PS: Ráda si prohlížím mapy, když je děj zasazen do takové divočiny, a řeka Angara a Krasnojarsk - to je nádhera.
Musím říct, že výběrem knihy jsem nemohla udělat lépe. Poslední dobou jsem měla lehkou čtenářskou krizi a příběh Zulejky a její proměna mi pomohla se vrátit zpět do knižního světa.
Příběh je hodně specifický, čekala jsem kruté prostředí pracovního tábora a dostala jsem příběh ženy, která se ze složité situace dostane do ještě složitější. Přesto si na nic nestěžuje a vše zvládá s absolutní samozřejmostí a vytrvalostí.
Po delší době jsem četla něco, co bylo jiné. Co působí jinak, i když dramatizace tam nechybí, ale autorka se při popisování surových scén a miliskování drží dál a drží určité dekorum, což jsem uvítala,protože onoho je všude už moc. Kniha je poutavá a nejspíš brzo sáhnu po ruských klasicích, abych viděla to srovnání. Příroda tam musí být vskutku krásná, ale ty osudy přesídlenců i Ignatova byly kruté. Zulejka toho opravdu nenamluví mnoho, ale i tak jí člověk přeje jen to nejlepší. Jedna z knížek, co udělá dojem a zanechá delší stopu...
Zulejka se čte nádherně, krásně napsané, úžasný jazyk, nádherné básnické obraty, skvělé téma, z literárního hlediska naprosto není co vytknout (bezva komentář Rade). Vývoj hlavní hrdinky vykreslen dokonale, z malé ušlápnuté nevzdělané až k silné. Naprosto mě dostaly podmínky při budování gulagu (a hlavně porod v šílených podmínkách tajgy).
I když prvotina, pro mne druhá kniha od autorky a tato se mi líbila o něco více. Rade má velice obsáhlý komentář a já bych měla pocit, že pouze opisuji, takže se jen přidávám.
Zulejka, tatarská nevzdělená žena, jak ze středověku, poslušně podléhající svému muži, pro kterého není víc jak součást domácího inventáře, a zlé panovačné tchyni. Pro našince neuvěřitelné rodinné poměry. Zulejka, poté, co se její dosavadní svět rozpadne, se ocitne ve víru valících se sovětských dějin, kde jedinec je jen bezvýznamné kolečko, smrt jen krátká nepodstatná zastávka… Nenápadná, statečná žena přijímající všechna strádaní i nový neznámý svět snad i proto, že ty hrůzy, co jí potkávají, nejsou zase o tolik odlišné od jejího dosavadního neutěšeného života.
Ano, připomnělo mi Solženicina, Šalamova i Pasternaka. Nejen námětem, ale i tím, co mě vždy na těchto knihách fascinovalo i znepokojovalo. To vesměs trpné přijímání těžkého osudu jejich postavami, odstup spisovatele od postav, utrpení lidí podané věcným nesentimentálním pohledem; někdo zemře, někdo se zblázní, nesmutníme, život jde dál, cílem je nikoliv štěstí, ale přežití. A na druhou stranu i v tom přežívání a malérech občas malé nepatrné chvilky štěstí…
Dvě třetiny knihy naprosto skvělé, pak mi přišlo, že dovyprávění šlo už trochu do ztracena.
Přesto nakonec po váhání za pět, vedle Zulejky dávám palec nahoru i za rozporuplného a nečernobílého Ignatova a za profesora Leibeho s jeho ochranným vejcem. I za reálie tatarského venkova 30. let, za strhující způsob psaní, i dobrý překlad. (90 %)
Pozn.: Pro mě poněkud děsivé, jak jsme sovětský systém „rozkulačování“ drobných rolníků ze 30. let převzali o 20 let později i u nás. Nejen veškerý majetek sebrat, ale bývalé rolníky odvézt na opačný kraj země. Vykořenit, zničit, ponížit. V Sovětském Svazu to byly neuvěřitelné dálavy Sibiře a pracovní tábory, odkud nebylo myslitelné se vrátit, u nás po válce naštěstí přece jen v mírnější formě a bez těch hromad mrtvol na cestě. Ale i tak můj dědeček s babičkou po vystěhování z rodinného statku na Podřipsku skončili na státním statku v jižních Čechách (ještě že je naše země tak malá), kam je odvezli na korbě náklaďáku s pár kusy nábytku a domů do rodného okresu měli léta zakázaný vstup. Akce „K“.
Četbu knihy bych přirovnala k cestě nejprve horskou bystřinou, která se mění v rozbouřenou řeku, kdy už už polykáte andělíčky, aby se náhle vynořil můstek. Po něm jdete, pod ním dál běsní vody, ale vy se snažíte najít trochu klidu v běžném životě. Pak však zase přijde velká voda ...
To se jednou ráno probudíte do běžného dne na odlehlém statku v Tatarstánu, který sdílíte společně se svým hrubiánským manželem a jeho přísnou invalidní matkou. Je rok 1930 a vůbec netušíte, že za pár hodin do vašeho života vstoupí velké sovětské dějiny, po jejichž návštěvě nebude už nikdy nic jako dřív. Zulejka je mladá obyčejná žena, která snáší nekonečný řetězec útrap (krutý život před deportací, cesta na Sibiř, gulag, problémy s mateřstvím…), přesto vždycky najde sílu otevřít oči do nového dne. Inspirace ruskými klasiky je zjevná v námětu, epické stránce a v postupech psychologického vykreslení postav. Je to ruská klasika přiblížená současným trendům, bez dlouhých popisů přírody, společenských nálad a dalších lyrických linek. Děj v románu tepe od začátku do konce. Nečekejte ani ponurou „gulagovou“ literaturu. I když v knize umírají a strádají lidé, člověk se nemůže zbavit optimistického tónu. Ten tón udává Zulejka, její schopnost přijmout stávající podmínky. Jeho použitím udělala autorka román výjimečným.
Štítky knihy
gulagy stalinismus Rusko ruská literatura Sibiř Sovětský svaz pracovní tábory muslimské ženy boj o život historické romány
Jsou knihy které otevřete a plynule čtete.
A pak jsou knihy které vás od první řádky uchopí ba přímo pohltí a nepustí až do konce.
Jste prostě tam,přímo v knize.
A zjistíte,že i v pekle se dá poměrně šťastně žít a co pro jednoho znamená vězení pro druhého může být svoboda.Pro někoho konec a pro jiného začátek.
A takové jsou prostě knihy této autorky.