Zvuk slunečních hodin
Hana Andronikova
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/212206/bmid_zvuk-slunecnich-hodin-yTT-212206.jpg
5
1255
1255
Román vynalézavým způsobem spojuje několik rovin a časových pásem - Baťův Zlín, Indii 30. let, poválečnou Ameriku.
Přidat komentář
Proboha proč má ještě někdo potřebu se rozepisovat o koncentračních táborech a zpřítomňovat ty hrůzy, to zlo, ptám se. Koncentráčnickou literaturu znám "z první ruky" a není to zrovna snadné čtivo. Chápu, že kdo to zažil, měl potřebu o tom psát. A je dobře, že se o tom psalo. Ale co k tomu vede "současné" autory... ?
Na stranu druhou - krásná čeština a ty stylistické obraty!
Netroufnu si hodnotit, protože je to kvalitně napsané. Až na to pro mne nepochopitelné téma:-(
Zajímavému názvu docela "odpovídají" také recenze:o) Těžko se k něčemu přiklonit...
Kniha má osobitý jazyk - méně či více progresivní děj (bohužel někdy přeskočí a chvíli trvá se orientovat, kdo to právě prožívá) - něco se čte lépe (pro mne rozvoj firmy Baťa:o) něco hůře (pro mne indické pasáže:o( - určitě však má pěkné postavy.
Chápu obdiv k Rachel, ale chudák Tomáš je opomíjen. Dle mého rozhodlo, že se v ději jejich syna někdo zeptá: "Odpustil jsi mu, že vás neochránil?" Byla to však paličatá a Tomáš to také přímo říká "zaslepená" Rachel, kdo neviděl realitu doby... Dle mého takových Židů bylo hodně, příliš a....
Zkusím další knihy této autorky. Škoda, že se jejich počet už nerozšíří:o(
Mé očekávání bylo vysoké a proto mě překvapilo, že jsem se do knihy nemohla začíst. Prvních 100 stran jsem se nudila a skoro jsem knihu odložila. Neměla jsem chuť číst dlouhosáhlé popisy indických zvyků, ani jak se staví domy v pralesech. Poté se naštěstí kniha rozjela, ale i tak jazyk knihy je pro mě příliš poetický a rozvláčný.
Pro mě absolutně vystihující kniha o síle správného načasování a tíze okamžiku. Snažím se ve svém životě eliminovat úvahy typu "kdyby..", nicméně oba hlavní příběhy těch kdyby mají tolik, že už je z toho čtenáři tak těžko u srdce. To vzájemné propojení příběhů jsem tak trochu čekala (i když to je kýč), nicméně já jsem v tom viděla akorát to, jak je strašně důležité přijmout, pochopit a nechat "být".
Nikdy předtím ani potom jsem u knihy nebrečela - toť nečekané naplnění aspektu emočního. Bohemistické srdce navíc zaplesalo nad formálním i obsahovým zpracováním. Srdcovka! A myslím, že momentálně (respektive od doby, kdy jsem knihu poprvé přečetla (2014)) moje nejoblíbenější kniha. Literární život se dělí na období "před" a "po" Zvuku.
Na knihu jsem se hodně těšila, o to větší bylo zklamání. V příběhu jsem se ztrácela, občas jsem se přistihla, že vůbec nevím, o čem je zrovna řeč a občas jsem přeskakovala celé odstavce. Dokonce jsem měla pocit, že to nepsal jeden člověk.
Prolínání příběhu bylo super, ale bohužel nastaly dějové okamžiky, při kterých jsem se ztrácela a úplně nechápala smysl jejich zařazení a také kdo je zrovna vypravěčem. Autorka skvěle pracuje se slovy, ale jak jsou některé popisy uchvacující, tak jsou na druhou stranu mnohdy zbytečné. Dalším faktem je, že květnané popisy začnou po čase unavovat, což mě osobně přivedlo k přeskakování některých pasáží.
Kdybych mohla, dám knize těch hvězdiček deset. Všechny pocity, radost, štěstí, láska, touha, zoufalství, smutek, naděje, zklamání a bolest vylíčené ve větách plných neotřelých slov, někdy působí až mysticky, jako za závojem, aby se pak ten závoj protrhl realitou znovu a znovu, postupně odkrývající celý příběh. Postavy v knize i jejich vzpomínky jsou živé, dýchají. A já celou tu dobu dýchala a žila s nimi.
Začátek mě příliš neoslovil, ale válečné roky jsem prožívala intenzivně a přála jim štastný konec....
Bohužel...nějak mě to vůbec nechytlo. Mnohdy jsem se ztrácela v tom, kdo co zrovna vypráví, život v Indii mě nebavil vůbec, takže v polovině knihy jsem čtení chtěla vzdát. Nakonec jsem knihu dočetla s přeskakováním kapitol, abych se aspoň dozvěděla, jak to celé s rodinou dopadne.
Bylo to silné. Po přečtení mám pocit, že jsem přečetla tři knihy, ne jen jednu. U nové kapitoly bylo někdy těžší se zorientovat, kde jsme se ocitli. Nicméně kniha jako celek držela pohromadě a autorka měla opravdu výjimečný vypravěčský talent.
Už jsem knih s tématem holocaustu přečetla nespočet. A stejně jsem se při čtení přistihla, že doufám ve šťastný zvrat. Tak krásně sugestivně je kniha napsaná. Byla jsem s Kepplerovými v dusné, špinavé Indii, doma ve Zlíně i jinde. A hrozně jsem si přála šťastný konec. A řeknu vám, Toma Kepplera bych za muže chtěla taky!
Sundavam jednu hvězdu dolů za občasný zmatek v kapitolách, kdy jsem nevěděla, kterým příběhem navazuju na předchozí.
Neobvyklý styl psaní, který autorka použila, ještě umocnil krásný, ale smutný příběh.
Krasny pribeh, mnohovrstevny, psany uchvatnym jazykem, bez patosu. Skoda, ze nemohou nasledovat dalsi.
Kniha měla spád,zajímavý nápad, zajímavé reálie. Část z Indie mě bavila hodně, část z koncentráku už méně (téma holocaustu obecně moc nemusím), ale i tak byly tyto pasáže čtivé.
...Autorka píše o zralém naplněném vztahu mezi mužem a ženou, vášni, o lásce osudové a spalující, pouští se do popisu protikladů, které se zde v příběhu spíše přitahují. Trochu malinko mi vyznívá pateticky, protože je to idealizované, rozhodně ale ne hloupé. A kdyby to byla esej na téma "pravá láska" tak přece takhle má přece heroická nesmrtelná láska vypadat! Líbilo se mi, jak se snažila vypořádat s dobovými historickými i společenskými reáliemi. Má můj obdiv.
Zajímavé a poutavé počtení, nádherně vystavěné do oblouku, který se na konci elegantně uzavře. Nabízí se srovnání s Hanou Aleny Mornštajnové a v tomto ohledu byla pro mě Mornštajnová uvěřitelnější a víc mi vyhovoval její vypravěčský styl.
Zvuk slunečních hodin je netradičně poskládaná kniha, která vrství několik časových rovin a několik vypravěčských pohledů. Tím, že mezi vypravěči a časy přechází v rámci jedné kapitoly bez varování, musím říct, že jsem se občas trochu ztrácela v tom, kde jsem a čí příběh zrovna prožívám. Spojení příběhu s Indií a indickými reáliemi je hodně originální, tím spíš že se prolíná vlastně celým příběhem.
V konečném hodnocení nicméně ubírám jednu hvězdu. Na příběhu je poměrně hodně znát, že nevychází ze žádných konkrétních historických materiálů, vzpomínek nebo deníků, od nichž by se děj odvíjel. Některé popisované situace v souvislostech, jež jsou obecně známé, jsou (byly) prakticky nemožné a líčení některých scén působí jako téměř dokonalé popsání filmových sekvencí nebo fotografií (např. scéna z plynové komory). Zároveň se mi zdálo, jako by se autorka snažila v rámci vyvolání autenticity do knihy nacpat co nejvíce epizodických příběhů, které se opravdu staly (např. příběh dozorce, který pomohl vězňům k útěku). Byť není (nebylo by) možné, aby se hlavní hrdinka "přichomýtla" ke všem těmto událostem, znala jejich aktéry osobně a mohla tak tyto epizody líčit.
Ano, je to vymyšlený příběh, nezakládá se na pravdě, ale je skvěle podaný, citlivě vylíčený a v jednom místě jsem se neubránila slzám. Zvuk slunečních hodin rozhodně stojí za přečtení.
Štítky knihy
Indie koncentrační tábory prvotina láska česká literatura Zlín (Gottwaldov) ságy holokaust, holocaust historické romány Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2001 |  Zvuk slunečních hodin |
| 2010 | Nebe nemá dno |
| 2014 | Vzpomínky, co neuletí |
| 2002 | Srdce na udici |
Ano aj nie. Pasaze lahko citatelne, ale aj pasaze tahavejsie. Dej plynie, ale miestami stoji. Aj vyborne, aj horsie. Znovu to citat nebudem, ale precitat to bolo zaujimave.