Zvuk slunečních hodin
Hana Andronikova
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/212206/bmid_zvuk-slunecnich-hodin-yTT-212206.jpg
5
1297
1297
Román vynalézavým způsobem spojuje několik rovin a časových pásem - Baťův Zlín, Indii 30. let, poválečnou Ameriku.
Přidat komentář
Když čtete knížku, v níž se objevuje i téma holokaustu, víte, že to nebude dobré, a nejde jen o smrt. Prostě špatný čas, místo, špatná rozhodnutí.... Zvuk slunečních hodin byl přesto jiný. Snad tím, že v žádném ohledu nehrál na city. Střídají se vypravěči, časové roviny, realita se proplétá s příběhy z mayských a jiných mýtů, šedost Protektorátu (o koncentrácích nemluvě) střídá zářivá a pestrá Indie. Uprostřed láska, tak silná, jako z těch dávných velkých příběhů. A tohle všechno zabaleno do krásného, místy neobvykle poetického jazyka. Je to hodně, hodně dobrá knížka.
Za mě někde mezi 4 a 5 hvězdičkami. Hodně dobré čtení, dobře popsané barevné, plastické prostředí. Ráchel i Tomáš jsou postavy, které by si čtenář přál poznat osobně. Autorka nezůstává jen u obvyklého příběhu druhé světové války, zasazuje ho do předválečného i poválečného kontextu, o to je příběh vlastně v důsledku drásavější, staví do kontrastu zážitky ze šťastného předválečného období s válkou i poválečnými traumaty těch, co přežili. To je pro mě asi nakonec z knihy to nejsilnější, to uvědomění si, že válka může skončit, ale tu bolest nesou všichni přeživší s sebou dál, nejde jen tak otočit list a být vděčný, že je pryč.
Ke knize jsem se dostala díky čtenářské výzvě. Obal trochu evokuje červenou knihovnu, ovšem po přečtení pár stránek mi bylo jasné, že obsah tak růžový nebude.
Začátek mi přišel díky prolínání několika časových rovin vcelku složitý. Autorčin vyzrálý styl psaní se mi však líbil a druhou polovinu knihy jsem doslova hltala. Kniha mi stylem i obsahem trochu připomínala "S Baťou v džungli", zde je ovšem baťovské expanze popisována ne v Brazílii, ale v Indii. Určitě si od autorky přečtu i jiné knihy a děkuji za výzvu, bez které bych se k ní nedostala.
Byl to krásný příběh, i když dost smutný. Chtěla jsem dát po 4* ( je šílený, hodnotit něco takového "hvězdami" ) a to z jednoho důvodu. Ztrácela jsem se v čase a místě. I v tom, kdo zrovna vypráví. Usoudila jsem, že dám hvězd 5, a ještě si to někdy přečtu.
Stále jsem čekala šťastné setkání.
Nádherná kniha. Po dočtení jsem hledala vše, co bylo dostupné o autorce a dalších jejích knihách. Velmi mě bavil popis vztahu rodičů chlapce. A také děj, který je zčásti zasazen do Baťovského Zlína, odkud pocházím. Velice hezké pasáže jsou také z Indie a místních poměrů v době před druhou světovou válkou. Ke knize mám jen jednu malinkatou výtku: někdy jsem se ztrácela v místě a čase. Vše ale vyvážil silný příběh, který i po dočtení hodně dlouho dozníval a ještě ani teď nedozněl....
Po dočtení poslední stránky jsem se rozbrečela. Nikdy se mi to u knížky nestalo. Myslím, že to mluví za vše.
Tuto knihu jsme měli na výběr k maturitní četbě, ale tehdy jsem si ji nevybrala- ve chvíli, kdy je něco "povinná četba", tak mě to až tak neláká. Naštěstí jsem si ke knize stejně cestu našla, hlavně pro to, že popisuje mě tak dobře známý Zlín a že autorka studovala na našem gymnáziu. A dostala mě.
Trochu mi připomíná Hanu od A. Mornštajnové, která se mi taktéž nesmírně líbila a taktéž jsem měla pocit, že je až nefér dávat jí jen pět hvězdiček. Takže si u mého hodnocení domyslete šestou hvězdu, kterou bych tady na DK potřebovala v případech, kdy mě kniha úplně strhla, dojala a zanechala mi na srdci šrám.
Bylo to těžké na čtení, zvláštní a neobvyklý sloh, na který jsem si musela zvyknout. Téma ale pěkné, i když celkově smutné. Moc zajímavé mně přišly pasáže ze života v Indii, válečný deník jsem naopak přeskočila, nevydržela jsem to. Ovšem ta láska mezi rodiči, krásné, moc krásné....
Kniha je velmi čtivá, až mě to překvapilo. Popravdě jsem od toho moc neočekávala, když jsem se dozvěděla, že se tam budou prolínat časová období. V mnohých knihách to působí spíš zmateně a nedá se v tom vyznat. Ze začátku to byl i tento případ.
Knihu jsem odkládala a nemohla se začíst, ale jakmile se tak stalo, neodtrhla jsem se. Prolínání časových linek funguje a v průběhu knihy se dozvídáme, jak je ten svět malý, nebo to byl osud? Osud, který dovedl hlavního hrdinu k někomu, kdo mu odpoví na otázky, které ho po celý život tak tížily? Nevím, možná. Každopádně i přes pomalejší rozjezd se mi kniha líbila a jsem ráda, že jsem ji četla.
Krásná, tíživá, barevná, smutná a opět z části válečná, ale napsaná krásným jazykem. Jazykový poklad po všech stránkách (už chápu proč se kniha objevila v doporučené četbě). I já doporučuji.
Nicméně. Čekaly jsme na sebe strašně dlouho, nakonec to byla čtenářská výzva, která mě donutila konečně se rozhoupat. Části knihy, které popisovaly Terezín a Osvětim, mě nutily neustále k myšlence, že už to číst fakt nechci, že už toho lidského utrpení a nespravedlnosti je na jednu dušičku moc. Vím nebo snad tuším, že paní Androníková je v tom nevinně. V roce 2001 byla vlaštovkou, to až teď se roztrhl pytel a válka se na mě valí ze všech stran.
Moc se mi líbila dějová linka věnující se vzpomínkám na Indii a Baťovský Zlín před válkou.
Trochu nechápu to vysoké hodnocení. Téma těžké a pro mě zajímavé, ale příběh napsaný tak těžkopádně a zmateně, že mě to málem od dočtení odradilo. Moc se mi to nelíbilo.
V knize se prolíná několik časových i dějových linek, které jsou prezentované různými vypravěči. Ukazují nám budování Baťovy výroby v Indii ve 30. letech minulého století, anexi Československa, zážitky z fronty, Terezínské ghetto, nebo život v Osvětimi.
Knížka se nečte lehce. Není to jen těžkým tématem, ale i způsobem podání. Někdy bylo složité zorientovat se, kde a kdy se zrovna nacházíme. Komplikovanost střídání míst, přeskakování v čase oběma směry i střídání vypravěčů kompenzuje ale vytříbenost jazyka. Barvité líčení míst, pocitů, prožitků bylo výborné a moc se líbilo.
WAU. Tak krásný jazyk, to bylo pohlazení po mé čtenářské duši. I přes náročnější téma musím říct, že jsem si knížku moc užila. Líbila se mi rámcová kompozice, propracované střídání míst, vypravěčů. Na tomto románu jsem nenašla jednu jedinou věc, kterou bych autorce vytkla.
Krásně napsaná a dojemná knížka. Stačilo pár rychlejších okamžiků a mohlo být všechno jinak. Ale při čtení jsem se občas trošičku ztrácela v ději a čase.
Knižní skvost, který jsem objevila díky Čtenářské výzvě. Nemohu říct, že je tato kniha krásná. Pasáže o hrůzách války, koncentračních táborů a toho, co člověk dokáže udělat druhému člověku, jsou strašné. Ale kniha je krásně napsaná. Veliká škoda, že paní Androniková již další knihu nenapíše. Ještě dlouho budu "slyšet" Zvuk slunečních hodin.
Krásná. Opravdu. Příběh Toma a Ráchel plný spousty vzájemné lásky a porozumění, kdy tak nějak tušíte, že to nedopadne dobře, hodně zajímavých informací o Zlíně, Baťovi a jeho podnikání, ještě víc o životě v Indii a pak také o holokaustu. Příběh, který se pomalu rozplétá a kruh se uzavírá. Je to kniha, které ráda udělám místo ve své knihovně. Tam někam nahoru posílám autorce poděkování za krásný čtenářský zážitek.
Knihu jsem si vybrala na základě čtenářské výzvy a musím říct,že jsem byla mile překvapena.Tento žánr obvykle nečtu,ale po této knize rozšířím svůj rozsah knih.Velice pěkná kniha,doporučuji.
Odstartovala zvědavý hlad po ostatních knížkách autorky...nebyla jsem zklamaná ani jednou..vlastně až nakonec tím, že už další nebude..
Už je to týden, co jsem knihu přečetla a stále nevím, co o ní napsat.
Na jednu stranu se mi příběh velmi líbil, propojení Baťovského budování, života v Indii, Terezíně, koncentračním táboře, a zobrazení osudové lásky Ráchel a Tomáš, ale na druhou jsem se nedokázala začíst. Pořád jsem se nutila, abych knihu vzala do ruky a posunula o pár stránek dál.
Štítky knihy
Indie koncentrační tábory prvotina láska česká literatura Zlín (Gottwaldov) ságy holokaust, holocaust historické romány Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2001 |  Zvuk slunečních hodin |
| 2010 | Nebe nemá dno |
| 2014 | Vzpomínky, co neuletí |
| 2002 | Srdce na udici |
Jsem přejedená knih o válce, tato je však trochu jiná, a pro mě často nepochopitelná. Často jsem musela číst mezi řádky, jak to vlastně autorka myslela.
Malý citát, s. 267: "My jsme příběhy. My jsme mýty a pohádky. Jsme poezie. Naše životy jsou knihy. Knihy plné listů popsaných rukopisem vlastního štěstí a smutku, vlastních úspěchů a porážek."