Zvuky probouzení
Petr Třešňák , Petra Třešňáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/437803/zvuky-probouzeniSvyaXS-qXU-.jpg
5
186
186
Kniha manželů Třešňákových vypráví příběh výchovy dcery s autismem spojeným s mentální retardací a vážnými projevy chování. Není primárně svědectvím o autismu, ale spíše o hledání rovnováhy v extrémně náročné životní situaci a vnitřním vyrovnávání se s narozením postiženého dítěte. Rodiče dnes čtrnáctileté Dorotky čtivou formou reflektují vnitřní proměnu, kterou jim roky nepřetržité péče přinesly, zachycují kouzelné momenty života s atypickým dítětem i děsivá dramata jeho neklidu a sebepoškozování. Text, v něž se prolíná perspektiva otce a matky, střídá vyprávění o každodenních situacích s psychologickou a spirituální reflexí.... celý text
Přidat komentář
Kniha Zvuky probouzení manželů Třešňákových mapuje život rodiny s nejmladší dcerkou Dorotkou. Holčička po narození vypadala zcela v pořádku, později však bylo jasné, že se od vrstevníků v mnoha ohledech začíná lišit. Diagnóza atypického autismu i její projevy brzy rodinu odřízly od jakékoliv normálnosti a uvrhly do světa, jaký si nedokázali nikdy představit. Jejich každodenní boj o milované dítě, které je samo sobě překážkou, sepsali do dvoubarevného svazku. Nejhorší chvíle, smíření, vzedmutí se i mnoho pádů. Postupné sbírání střepů v beznaději a nádech k dalšímu dni tupých úderů dětské hlavy o zeď. Bez výhledu na zlepšení. Třešňákovi nepoučují ani neukazují žádné cesty. Předkládají vlastní příběh i nitra k nahlédnutí pro inspiraci a sílu sdílení. Kniha sama není typickou publikací o autismu, nenaleznete zde odborná pojednání. Jedná se hlavně o příběh rodiny, která náhle zůstala ve své hrůze sama a pomalu hledala cestu pro sebe i pro milované dítě.
K této knize jsem přišla vlastně náhodou. Našla jsem ji na audiotéce, koukla na hodnocení a řekla si že to zkusím. Celou dobu poslechu jsem si uvědomovala jaké mám obrovské štěstí že mám zdravé děti a že když se to po nebo před narozením dítěte říká, že to opravdu není žádné klišé. Stále dokola jsem si říkala že,to co zažili manželé Třešňákovi,bych já určitě nezvládla. Ale už mnohokrát jsem se v životě přesvědčila,že i když se člověk v mnoha situacích podceňuje a nevěří že by je zvládl,tak nakonec to nějakým způsobem dá. Pracuji s lidmi a často jim říkám,že člověk se může posunout hlavně skrz utrpení a bolest. Hodně o tom diskutujeme a setkávám se s názory,že to tak určitě není ale, jak je vidět v této knize, tak tomu tak je.
Tezko se pise komentar ke knize, ktera svym zpusobem popisuje vas vlastni zivot. Mame doma kloucka s diagnostikovanym detskym autismem a prestoze se jeho projevy nedaji srovnavat s tema Dorotcinyma, myslenkove pochody obou manzelu jsou nekdy az desive podobne. Kniha me hodne zasahla a casto jsem ji odkladala - asi jsem se bala, co prijde a co me vlastne muze cekat i doma. Je to nesmysl to takto brat, protoze kazdy autista je jiny a ma specificke preference a potreby. Cim dele diagnozu vim, tim vice mi prijde, ze se vice tyka nas dospelych nez samotneho ditete, protoze my se s timto vedomim snazime prokousat kazdym dnem, porad se strachujeme, co bude a jak to zvladneme, a ten postizeny si vlastne zije v krasne nevedomosti. Vetu o pratelich (jste uzasni, jak to zvladate, ja bych to nedal - dal, ale jsem rad, ze nemusim), tu si snad opisu a nekam vyvesim, desive pravdivy :) doporucuju!
Velmi syrové vyprávění ze kterého až mrazí. Bez příkras jsou v knize servírovany všechny pocity, které se u manželů Třešňákových objevují během života s Dorotkou. Jsem ráda, že kniha spatřila světlo světa a je mi obrovskou inspirací.
Manželé Třešňákovi citlivě, ale místy i s vtipem popisují život s dcerou, která trpí silným autismem. Určitě je to zajímavý vhled do života rodiny, ale čekala jsem asi něco jiného a ty filozofické a spirituální pasáže jsem nakonec přeskakovala. Chápu ale, že každý hledá sílu a naději v něčem jiném a držím rodičům i Dorotce palce.
Naprosto skvělá kniha. Na autorovi je velmi znát, že se psaním živí. Dokáže tak sdělit přesně to, co potřebujete.
Jedna z nejlepších knih žánru non-fiction, které jsem v posledních letech četla. Dorotka je skutečně zvláštní dítě a Petr a Petra Třešňákovi mají oba vzácný dar o životě a prožitcích s ní psát velice zajímavě a poutavě. Jejich pohledy se zajímavě doplňují a prolínají, graficky oddělené barvou stránek. Obdivuju jejich upřímnost, se kterou šli "se svou kůží na trh". Osobně mě zaujalo i to, jak jejich soužití s Dorotkou významně ovlivnilo i jejich duchovní život.
"A tu noc brzy nad ránem, v kouzelné hodině, kdy se podle statistik nejvíc lidí rodí i umírá a kdy se také nejčastěji stávají tragické omyly z nepozornosti, se zvíře přihlásilo o slovo. Náhle, jako když v prostoru napěchovaném těkavými plyny přeskočí jiskra. Zborcený potem jsem najednou cítil, že už nechci. Že už nemůžu. Že to potřebuji zastavit. Že chci spát. Že chci normálně žít. Moje ruka vyletěla a udeřila Dorotku do tváře. Vzal jsem její tělo a hodil jím proti polštářům. Cítil jsem čiré zoufalství, ale také animální převahu dospělého samce, který hodlá prosazovat svoji vůli. Zařval jsem na ni z plných plic, ať toho okamžitě nechá. A uhodil ji ještě jednou. Okno bylo naštěstí zavřené, pokud by sousedi slyšeli tohle, zítra tu máme sodiálku.
Vychovával jsem dvě zdravé dcery a pochopitelně mi přitom občas uletěly nervy jako asi každému. Nejsem ovšem cholerický, myslím, že znám pravou míru, a pokud ji přestoupím, dokážu se omluvit, dát věci do pořádku. Tenhle afekt byl jiný. Vycházela ze mě čistá agrese, vrčení vlka, který bojuje o život a může během vteřiny svého soka rozsápat. Zůstávala ve mně sice jistá míra sebekontroly, stín starostlivého otce dával z kouta tak trochu pozor, aby rána nebyla moc silná a aby odvržené tělo dopadlo bezpečně do peřin. Ale cítil jsem, že balancuji na hraně. Stačí jen málo a zvíře převezme vládu docela. To jsem nikdy předtím nezažil.
V té vteřině jsem Dorotku nenáviděl, protože vážně hrozilo, že mě připraví o všechno. O spánek, o radost, o sílu, vztahy, o holý život. Chtěl jsem to za každou cenu zastavit a mé stále traumatizovanější tělo k tomu uvolnilo rezervoár energie, která se hrozila rozeběhnout přímo proti ní. Všechna ta vyšší lidská nadstavba rozumu, rozvážnosti i rodičovské lásky stála v cestě jako velmi chatrná překážka. Pokud vlk skočí, ve vteřině ji rozmetá.
O chvíli později jsem se zoufalý a vyděšený rozplakal. Je to moje dítě. Je bezbranné a vážně nemocné. Trpí. Jsme jeho jediná opora. Zalily mě pocity viny, zrady a selhání. Uviděl jsem hroutící se obraz sebe sama, který mi dosud pomáhal situaci zvládat. Byl jsem hrdina v jedinečné bitvě. Bylo to celkem k nepřežití, ale role, s níž jsem se identifikoval, byla čistá a vznešená. Byl jsem příkladný pečovatel o těžce postižené dítě. Muž, který přijal náročnou realitu, neutekl, omezil se, vydržel. Který nedá své dítě do ústavu.
Ze dna své doznívající agrese jsem jasně viděl, že jsem během posledních dvou let vystoupal na obláček jednoho z nejsilnějších morálních klišé naší společnosti, které má jméno obětovat se pro své dítě. V hladu po normálním životě se krmil alespoň pocity výjimečnosti, jakési vyšší formy existence, jejímž základem je nezištná, útrpná služba. Teď mi mé zvíře oznámilo, že tohle žrádlo už mu nechutná. Zhroutila se iluze, díky níž můj systém jakžtakž fungoval. Nezbylo nic, jen prázdnota a pocity viny."
Pro me prilis filozoficky kus. Po Detech uplnku jsem cekala dalsi nahled do zivota s autistickym ditetem a az na jednotlivé situace je knizka spis spiritualistickou priruckou s nazvem Jak prezit.
Takou knihu těžko posuzovat. Její úvod cituje indiánské přísloví: „Nesuď nikoho, pokud jsi v jeho mokasínech nepřešel horu.“ Některé životní osudy a úděly jsou nepochopitelné a neuchopitelné. Tahle kniha je určitě moc užitečná pro ty, kteří se musí potýkat se záhadnou poruchou autismu u někoho ze svých blízkých. Ale myslím, že může pomoci i mnohým, kteří se musí utkat s nečekaným a bolestným vykolejením ze své životní dráhy… Nikdo nevíme, co nám osud připraví a jak se s tím dokážeme poprat.
Právě jsem doposlouchala audioknihu a musím říct, že dlouho na mě žádná kniha takto nezapůsobila. Během poslechu jsem byla často hodně blízko slzám, v poslední kapitole už jsem se jim neubránila. Kniha přináší opravdu silný zážitek a otevírá oči. Já si uvědomila, jak opravdu žijeme zrychleně, svým způsobem povrchně, neumíme se zastavit a držet pozornost delší dobu v jednom místě. Vaříme večeři, povídáme si s dětmi a přitom přemýšlíme o tom, co musíme zvládnout zítra. Při většině činností během dne máme pozornost rozdělenou do spousty směrů. Mně kniha dala velký impulz k tomu, na tomhle zapracovat a zkusit to změnit.
Jinak opravdu obdivuji manžele Třešňákovy, že při tom všem, co v životě musí zvládnout, ještě šli do toho, aby vytvořili tuto knihu. Opravdu jim za to děkuji.
A pokud jste nečetli, doporučuji k tomuto tématu i knihy Matěj maluje mapy a Kapka kámen vyhloubí. Obě jsou fantastické, ačkoli každá úplně jiná.
/AUDIOKNIHA/
Jedním slovem výborné. O třídu výš zážitek z knihy povyšují výkony manželů Trojanových, jejichž hlasy mě neskutečně vtáhly a vychutnávala jsem každé slovo, myšlenku... Volně parafrázováno - ,,Dostává se nám slov podpory od lidí, kteří nás obdivují a tvrdí, že oni by to takto nezvládli... Samozřejmě, že by to ve skutečnosti také zvládli, ale jsou velmi rádi, že to zvládat nemusí." Pravdivé a silné.
Neskutečně silná kniha!! Obdivuji rodiče Dorotky, nejen za to jak vše neskutečně zvládli a bojovali o svou holčičku, ale také za to, že vznikla tato kniha, která mi otevřela oči. Měl by si ji přečíst každý! Poslouchala jsem jako audioknihu a hlas manželů Trojanových k této knize skvěle seděl.
Kniha je perfektne napísaná a fakt silná, ale vyvolala vo mne rozporuplné pocity. Lenže, kto som ja, aby som mohol také niečo posúdiť? Je hrozné mať postihnuté dieťa. Na druhej strane som sa pýtal sám seba - stojí to za to, táto obetavosť a každodenný boj? Nebolo by lepšie venovať sa naplno radšej tým dvom zdravým dcéram? Ale myslím, že kniha je preto napísaná, aby si človek kládol všelijaké otázky, a vzbudila vo mne veľmi silné emócie. Tak, či tak klobúk dolu pred rodičmi. Niektorým ľuďom osud nadelí strašné klády, a niektorí zas od rozkoše "neví co by..."
Pro toho, kdo se s touto problematikou nesetkal, je asi tato kniha kniha hůře uchopitelná a příliš filozofická.
Velmi emocionální a niterná zpověď obou rodičů mě hluboce zasáhla. Kéž by všichni rodiče měli ke svým (nejen nemocným) dětem a sami k sobě podobný přístup jako manželé Třešňákovi, svět by pak byl nepochybně lepším místem.
Knize jsem dala 5* , protože je opravdu krásně napsaná.
Obdivuji manžele Třešňákovy, já bych to nezvládla.
Přesto , je to hloupé, co budou dělat takové rodiny , až ta dnešní sociální žranice jednou skončí?
Zatím žijeme na dluh, který se stále zvětšuje.
Tím chci jen říct, že ke kvalitní péči o takhle postiženého potomka jsou potřeba dvě věci.
Vysoké nasazení finančně saturované rodiny a současně i velká podpora ze strany eráru.
Bylo by krásné, kdyby erární kasa nikdy nevyschla a tyhle děti by měly nárok na opravdu velkou podporu.
Ale bude tomu tak vždycky ?
Možná jo. Anebo taky ne.
No páni. Kniha ve mě zanechala velmi hlubokou stopu. Pana Třešňáka mám načteného už z Respektu a vždycky se mi jeho témata a styl psaní líbily. Teď je v tom navíc ještě hodně osobní a emotivní roviny. Smekám před oběma manžely, jak to všechno zvládají a staví se k tomu.