evelinaevelina diskuze u autorů

Českého čtenáře zaujme mj. to, že v Cohenově cestě k analytickému marxismu hrálo ze životopisného hlediska významnou roli Československo: »Moji rodiče a většina příbuzných byli komunisté z dělnické třídy a mnozí z nich pro svá přesvědčení strávili léta v kanadských věznicích,« píše Cohen a pokračuje: »Jedním z uvězněných byl i můj strýc Norman. Oženil se s Jenny, sestrou mého otce, která – jak vám můžu prozradit – dokonce jednou tančila s Josifem Visarionovičem Stalinem. V srpnu roku 1964 jsem strávil dva týdny v Československu, v Praze, v Lermontovově ulici v Podbabě, kde tehdy Norman s Jenny bydleli. Norman byl totiž v té době redaktorem World Marxist Review, nyní již zaniklého pražského teoretického časopisu, který vydávalo nyní již také zaniklé mezinárodní komunistické hnutí.
Náhodné rozhovory s Pražany vnesly do Cohenovy mysli drobné pochybnosti, definitivně však ztratil víru v SSSR až se vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Když se v Praze objevil znovu - v březnu 1988 - bylo to již na bytovém semináři u protestantského filosofa Ladislava Hejdánka.
Ke svému někdejšímu stalinismu dnes dodává: »Má falešná víra pramenila z ušlechtilého smýšlení. Přesto cítím, z racionálních i jiných důvodů, potřebu se omluvit, což nyní činím.

Výňatek z Britských listů (autor článku Martin Škabraha).

Přečetla jsem zatím jeho všechna tři v Čechách vydaná díla, ale v porovnání s jinými severskými autory za nimi pouze pokulhává.

Suneson dokazuje, že dobré švédské detektivky vycházely dávno před nynějším boomem severských krimi. Klasické detektivní příběhy s dobrou zápletkou, solidně vystavěným vyšetřováním a logickým závěrem měly své čtenáře už před čtyřiceti lety - a myslím, že pokud milovník detektivek narazí na Sunesona dnes, bude mít své příznivce i nyní.

Ke komentáři nightlybird: doufám, že toto dílko bylo přidáno pouze některým z "lovců bodů" DK , že velcí příznivci "Berji" již vymřeli anebo alespoň nedokáží ovládat myš a klávesnici, abych se s jejich názory nemusela moc setkávat.

Theorin je báječný vypravěč. Jeho knihy podle mě jsou víc romány než detektivkami (jak se v jejich anotacích často píše). Vytváří spletité osudy lidem z oblasti ostrova Ölandu, vždy dodá i kriminální zápletku. Využívá tamní ponurou atmosféru, drsnost krajiny, spjatost místních lidí s minulostí i předky a jejich náklonnost ve víru v nadpřirozeno.

Pettersson zcela určitě píše stylem jiným, než se kterými se čtenář detektivních příběhu či thrillerů běžně setkává. Pokud máte rádi v těchto knihách psychologické rozbory postav, přemítání o vině a trestu, nevyžadujete, aby měl děj stále spád - pak je to autor pro vás.
Doporučuji však číst knihy chronologicky, tak jak je autor psal - naznačované volné pokračování je v určitých věcech možná spíše těsnějšího charakteru.

Duo "Kepler" i přes kontroverznost recenzí jejich díla podle mě určitě patří k tomu lepšímu ze severské krimi. Pár recenzí je (podle mne nelogicky) srovnává s Larssonem, ale oni jsou prostě sví. Někdy vyčítaná překombinovanost a vykalkulovanost - právě jejich specifické kombinace a samozřejmě dobře vypočítaný efekt v rozuzlení dělá kniha tím čím jsou: čtivé.Jejich knihy mají pokaždé kolem 500 stran - a zcela jistě se ledaskomu zdá, že je škoda, když se blíží k závěru.

Spisovatelka, která píše v "ich formě" a hlavní hrdinku Stellu nechává psát na tituly svých knih i jako autorku. Navíc své advokátce dala tak kontroverzní povahu a především provokující sexuální založení, že někteří na knihy zanevřou už kvůli tomu- berou to jako lacinný tahák.
Své řemeslo ale autorka myslím zvládá solidně, knihy mají dobré zápletky, většinou i dobré vystupňování a rozuzlení. Jen někdy je moc vidět právě snad ta "řemeslnost" . V současné nabídce islandských autorů detektivek určitě najdeme lepší, ale není potřeba Stellu úplně zatracovat.

Detektivky s komisařem Gaunnarstrandou patří podle mě k kepšímu průměru severské krimi.

Mám ráda Islan, fascinuje mě, není tedy divu, že jako první ze severských krimi, jsem začala číst knihy psané Islanďany. Indridason je nyní dost populární, ale narozdíl třeba od Nesba on mě dokázal oslovit víc. V jeho detektivkách vidím totiž Island, neromantický, osamocený, často truchlivý, ale i zarputilý. Islandskou náturu vidím v jím vytvořeném komisaři Erlendurovi. Právě proto, že jeho styl vystavění příběhu, způsob vyšetřování, prolínání s historií a současnými problémy Islandu a povahu Erlendura nemoho k nikomu přirovnat, se mi zdá jako spisovatel vynikající. Nepřibližuje ve svých knihách jen případy, ale celý Island.

Četla jsem jsem , že Matti by snesl přirovnání k Dashiellu Hammetovi nebo Raymondu Chandlerovi. Přišlo mi to absurdní, když jsem četla dál, že Rönkä je Fin. Ale už po přečtení jeho prvotiny jsem uznala, že tzv. "drsná škola" může fungovat i ve finském vydání. Možná o to originálnější a neobehranější jeho příběhy jsou, že jeho "drsňáci" se vyskytují konečně jinde než v barech a podsvětí Ameriky.

Jo Nesbo je autor, o kterém jdou dopředu takové zvěsti, že jsem si z knihovny zajistila vypůjčení všech jeho dostupných knih najednou. Vím, že pokud mne nějaký spisovatel "uchvátí" tak od něho potom chci stejně přečíst všechno.
Zklamaná jsem nebyla, to ne, ale možná mediální humbuk kolem tohoto jména zvýšil mé očekávání. Rozhodně jsem udělala dobře, že jsem četla knihy chronologicky, tak jak je Nesbo napsal - vadilo by mi například, kdybych první četla titul, kde je Tom Waaler odhalen. Je to nebezpečí knih, které na sebe nenavazují, ale hlavním postavám život běží v souvislostech dál. Ale zrovna tento aspekt mi přijde fajn, pokud ho autoři používají.
Spíš jak jsem ty knihy hltala rychle a dokázala je všechny přečíst ani ne za 14 dnů, více jsem si všimla, že ani Nesbo není Bůh, ale výborný řemeslník, který mistrně ovládá své řemeslo. Knihy mají pravda různé zápletky, ale schema vyšetřování, ba dokonce i počtu zvratů a slepých uliček spolu s poměrně shodným vystupňováním příběhu jede v knihách poměrně shodně. I přesto samozřejmě bude jen dobře, pokud takovýchto dobrých "řemeslníků" bude přibývat.

Abych neposuzovala spisovatelku pouze z toho, jak na mě působí její různá interview o sobě a její tvorbě (což nebylo nijak valné), přečetla jsem si jednu její knihu. Naštěstí jsem si ji vypůjčila v knihovně, takže jsem ji mohla vrátit a nelitovat vyhozených peněz.
Je pravda, že každý autor má své čtenáře, ale na párty jejích příznivců bych nešla. Myslím, že ani ona sama by s nimi na tu párty nešla.

Začala jsem s "mayovkami" samozřejmě Vinnetouem, ale časem bych řekla, že mými oblíbenými sériemi jsou Třemi díly světa a Tajemství starého rodu. Je úžasné, co May dokázal, když za svůj život prakticky nevytáhl paty ze své země.

Jako vzpomínku na Trefulkovo nedávné úmrtí bych citovala právě jeho:
"Kdykoli spisovatele společnost nakopne, zostudí ho, vykolejí ho z jeho běžného života - udělala pro něj něco velkého. Nejhorší je, zahrne-li ho poctami, úřady a prebendami."
Po většinu života vskutku takovýmito "prebendami" zahrnut nebyl, snad skutečně i proto, jak sám soudí, byl jeho život tak výjimečný a plodný.

Dočetla jsem se, že jako malý vyrůstal bez matky, pouze s otcem. Proto prý přímo "hltal" knihy, především o Africe. Sám se tam časem vydal a od té doby vždy určitý čas pobýval. Tvrdí, že život v Africe mu dal novou perspektivu pohledu na Švédsko i na Evropu. Je vidět, že nejen ve svém beletristickém díle, ale i v detektivkách se nevyhýbá tématům jako jsou imigrace, rasismus, multikulturalismus.