evelinaevelina komentáře u knih
Ukradený obraz jsem získala v balíku knih jako dědictví staré půdy jednoho známého. Nedočetla jsem ji, byť jsem se snažila dvakrát, po padesáté straně jsem to vzdala. Jednu hvězdičku nechávám proto, abych byla spravedlivá - pokud něco zajímavého je ve zbytku knihy, abych ji zcela neodsoudila.
Ač jsem příznivec Nera Wolfa i jeho věrného Archie Goodwina, musím potvrdit, že tento příběh nepatří mezi nejpovedenější.
Plně se ztotožňuji s jednou větou ze zdejších komentářů: "... Jako by Stout váhal, jakým směrem má příběh vést. ..." Čtenář detektivek, méně věrný jinak obdivuhodnému panu Stoutovi, by možná i váhal, zda některé stránky raději nepřeskakovat, aby dříve dospěl k rozuzlení.
Ještě soukromý pocit - tolik "přestoupení" Nerových zvyků i zlozvyků jsem snad také ještě jinde nečetla...skoro jimi na můj vkus autor poměrně zbytečně plýtval. Nero Wolfe je tak zásadový, že i jedno až dvě porušení jeho pravidel čtenáři jasně avizují závažnost nastalé situace. Nakonec snad největší očekávání nebylo v odhalení vraha či vývin vyšetřování, ale jaká další pravidla kdo z přítomných zásadových postav (nejen Nero Wolfe, ale i inspektor Cramer) nakonec poruší, kam až autor zajde.
Hrabě je Hrabě. Jedinečný, neopakovatelný, drsný i jemný beatnik - český beatnik. A těch opravdových že u nás nebylo mnoho. Kdykoliv otevřu tuhle jeho sbírku, některá z jeho básní se mě bytostně dotkne, rozloží mi mysl na atomy, nervové spoje v něm fungují jen proto, aby přenášely právě přečtené verše.
Oči otevřené, ale nevidím.
Užívám si slov....užívám si jeho... Hraběte.
Ve výprodeji knih v knihovně za celých 6,-Kč celkem :-) jsem zakoupila tuto a ještě jednu autorovu knihu, protože jsem si vzpomněla při pohledu na obálky, jak jsem kdysi byla z Cerama nadšená. Byla jsem zvědavá, jak se mi budou líbit s odstupem času.
Řekla bych, že Oživená minulost mne nadchla stejně tak nyní jako tenkrát. Ceram tutově patří mezi autory, kteří to vlastní nepřeberné množství nahromaděných znalostí dvedou předat laikovi tak, aby ho neodradily ale naopak přitáhly a odborníka snad při čtení také nenaštve a neurazí.
Knihu můžete přečíst na jeden zátah, stejně tak jako si napřeskáčku vybírat kapitolky podle nálady a zájmu a vždy budete spokojen.
Archeologie v Ceramově podání vás vtáhne ať chcete nebo nechcete.
Podle anotace a dalších upoutávek by si člověk řekl, že ho čeká příběh jemně inspirovaný Agathou Christie a jejího Vlaku z Paddingtonu, a to vypracovaný v podobné kvalitě.
Velký omyl. Nerada hodnotím záporně, to se radši hodnocení vyhnu, ale zde ještě pod negativní vzpomínkou na nepatřičně nadneseně a nabubřele opěvovaný bestseller " na obou březích Atlantiku ", musím svoje velké rozladění napsat.
Konfrontace křesťanství a současné doby, tepu dnešního života. Tepají srdce věřících a nevěřících stejně aniž si to uvědomují? Víra a věda si nejsou nepřáteli, co nedokážeme vysvětlit nyní - zvládneme třeba za 300 let (před 300 lety by nám také nevěřili, kdybychom jim vykládali o teorii relativity nebo o internetu).
Přesně cílenou argumentací autor ateistům dokazuje, že oni jsou jen zatím hledající věřící - hledající nějakou víru. Jakoukoliv. V cokoliv.
Člověk potřebuje víru.
Proč ateista je tak přístupný uvěřit, že jednou my lidé budeme létat do vesmíru, že ovládneme čas, genetiku, počasí, proč snáz uvěří všem možným reklamním sloganům od zdravé výživy po zásady různých nově vznikajících sekt - jen v Boha ne?
Přečtěte si a zapolemizujte s autorem, určitě vás to bude bavit, když už nepřesvědčí.
Myslím, že Tomáši Halíkovi se zcela určitě podařilo "oslovit svého Zachea" - a že jich bude více než jeden. Co dodat víc? Tohle je to, co by chtěl slyšet, za co by byl rád.
Kniha, kterou když jsem četla, tak i ve chvílích, kdy jsem ji odložila, mi v hlavě neustále protáčela nastolené otázky a nutila více a více, přesně a přesněji nebo nanovo a úplně jinak formulovat své vlastní odpovědi. Souhlasila jsem i polemizovala v duchu s panem Halíkem, ale vždy s obdivem, jak své otázky nebo tvrzení dokáže formulovat. Jak hluboko sáhne do duší těch, kteří je mají - ať jsou věřící či nevěřící.
Zda lze žít víru bez víry nebo o povinnosti křesťana být někdy ateistou - ani taková témata se nebojí otevřít pravdivě v našich hlavách a srdcích. A jako nejhlubší zásah do našich niter o moci odpouštění....té největší a nejkrásnější moci co na světě můžeme najít. Ať už se k odpouštění stavíme z jakékoliv strany a vrháme pohledy z různých úhlů, bereme v drobnostech nebo velkých věcech. V tom snad nikdo nemůže nesouhlasit...?
Z tohoto souboru povídek mne zaujaly pouze dvě, a to od Rečkové a Mornsteina. Od žádného z nich jsem ještě nic nečetla, takže to napravím.
Klasický thriller nikoli detektivní psychologický román, jak jsem někde četla. Námět dobrý, zpracování horší. Málokdy (snad možná jednou) se mi stává, že při čtení si představím, jak by to při dobrém zpracování mohlo být lepší ve filmové podobě - ale tady ano. Kniha má všechny atributy pro brzké úspěšné zakoupení filmových práv, ale coby čtenář jsem z ní zas až tak nadšena nebyla. Solidní průměr v té hromadě, která je nyní na trhu.
Byť patřím k příznivcům Karla Maye a Indiány mám ráda zidealizované z jeho knih, sbírka povídek o současných Indiánech bez budoucnosti (v niž nevěří), bez minulosti (s níž pouta jim byla násilně zpřetrhána), žijící - či přežívající pouze přítomností, mě dostatečně zaujala.
Různá témata povídek, vždy nahozena do trýznivého prostředí indiánské rezervace, ve kterých se hledá indiánská identita pro americkou současnost.
Zklamání. V týdnu jsem četla od Neffa jednu povídku v České edici, což mi připomnělo, že jsem tohto autora delší dobu zanedbávala. Ale výběr knihy, do které jsem se takto navnazena pustila, nebyl asi nejlepší.
Téma zajímavé - kam až je kdo ochoten zajít, aby se prosadil. Ovšem tento jeho pokus o horor má tolik hluchých míst, že jsem od půli knihy nepřeskakovala pouze odstavce, ale někdy i celé stránky. A to se mi u Neffa nikdy nestávalo...
Výběr povídek tohoto svazku mi sedl. Při čtení se mi připomněli autoři (například Ondřej Neff a Ivan Klíma), od kterých jsem už déle nic nečetla, takže to brzy napravím.
Melancholický příběh, krásně citlivě vykreslený obraz dospívání, důsledky přísné výchovy puritánských katolíků, to vše napsané úžasným jazykem a tak dále, jak tu již mnohokrát zaznělo.
Ale - ale mám ale, nijak konkrétní, přesto vtíravé natolik, že nemohu říci, že by se kniha zařadila mezi ty, kde při hodnocení váhám mezi čtyřmi a pěti hvězdami.
Občas si v knihovně vypůjčím některý z útlých svazků edice Česká povídka. Po přečtení si od autorů, jejichž povídky mne zaujmou, zapůjčím celistvější dílko. Ovšem po přečtení tohoto výboru žádného favorita nemám, dokonce bych řekla, že kdybych některé z autorů již neznala (a nečetla od nich něco dříve), tak ani oni by se tipem pro čtení budoucí nestali.
Zde jsem byla ještě nadšenější čtenář než u Indické nevěsty. Už jsem věděla, jaký typ příběhu mne zhruba čeká, tak jsem si ho vychutnávala.
Opět úžasná charakteristika postav, navíc místo hledání viníků hledání motivů viníků. Vyšetřující komisař se stává okrajovou postavou, víceméně sledující to, jak hledá, soudí a trestá Život, který jednotliví lidé žijí - často aniž by měli možnost si kdy vybrat jinou cestu.
Líbí se mi severské krimi, a to nejen nyní, když v Čechách nastal jejich boom. Ale detektivka od Fossum je naprosto jiná. Krásně jiná - dá se říci, že detektivní zápletka tu je až podružná. Pečlivá charakteristika postav, a to jak zde vražda odhaluje život na maloměstě se všemi vzájemně propojenými vztahy a vžitým provinčním chováním, to je více psychologický román než krimi. Není tu vyloženě záporných postav, jen různě nešťastných nebo nevyrovnaných. Konec, který tradiční čtenář detektivek moc nemiluje, sem ovšem naprosto sedí - jak se říká "Jako p...l na hrnec."
Mám ráda psaní Ivy Pekárkové. Jako v jiných svých knihách, prostřednictvím svých hrdinek i ona sama stále hledá. Léta postoupila a jedním z témat této knihy je nejen hledání svého místa v životě, ale i hledání domova - co DOMOV pro koho vůbec znamená a když si to uvědomí, tak kde různě ho může nalézt (až moc možná zdůrazňováno, že především je potřeba být "multikulti", aby nalezl).
No a samozřejmě téma věčné: sex....sex ženy ve "zralém věku", podaný na hony vzdáleně Padesáti odstínům čehokoli, a proto i v drsném a absolutně otevřeném podání nevyzní oplzle.
A nádhernou metaforu o eskymácké "stařeně"(která bude mít nejspíš také pouze přes čtyřicet) zazděné podle místních tradic do iglú, neboť již život má mít za sebou a její přínos pro ty kolem (především muže) má být mizivý...tu si budu pamatovat dlouho.
"Útočné psaní, jež vyžaduje odpověď bojového čtení." - je psáno mimo jiné na zadní straně obálky.
Strohost vyprávění, jeho drsnost, útržkovitý text, to vše mi sedělo k navození jakéhosi brutálního polosvěta - ale celkový dojem vzhledem k lacinému motivu dvou sourozenců na scestí a té vyplivnuté hromadě mrtvol kam jen se člověk vrtnul - to nezabránilo pocitu, že čtu scénář k béčkovému akčnímu filmu.
Příběh nijak zvlášť originální - dětství a začínající puberta tří bratrů z bělošsko-portorikánské rodiny. Ale pak vás dostane styl vyprávění: bratři mluví tak jak čekáme od dětí jejich věku a původu - ale jak tímto hlasem vyzní vyprávění o vlastní rodině, násilí, sexualitě, Bohu a dalších životních pravdách...vidíme jasně falešný svět dospělých.
Přečetla jsem si, že "...Torresova kniha je jungovská skrznaskrz, ať už o to autor usiloval, či nikoliv..." - a musím plně souhlasit. Myslím, že v téhle autobiograficky laděné knize se s dětstvím dostatečně vypořádal. Jsem zvědavá, na jeho další knihu - zda opět bude cítit touhu se vypořádat ještě s nějakou etapou svého života, a pokud ne, tak o jakou knihu půjde - a jestli bude tím pádem tak čtivá.