Maud22 diskuze u autorů

Literární cenu Daidalos 2022 vyhlašovanou měsíčníkem sci-fi, fantasy a hororu XB-1 právem vyhrála povídka Můj miláček Lisa, kterou si můžete přečíst v lednovém čísle. Autorka Kroniky rodu Příšeráků tíhne k sci-fi a hororu, což se s touto knížkou vlastně nevylučuje. :-D To, že se umístila na prvním místě ze 100 zaslaných příspěvků, svědčí o tom, že o ní určitě ještě uslyšíme. Povídka samotná, psaná kultivovaným jazykem, kde zpočátku máme dojem, že čteme báseň v próze, na malé ploše dokáže navodit atmosféru, cítíme tu vášeň i smutek. A vše korunuje vtipná pointa.

K autorovi jsem se dostala poměrně pozdě, ale dohnala jsem to. Mělo tu výhodu, že jsem měla pořád co číst. V kontextu doby a toho všeho kolem nás teď, 50 let, 100 let, 200 let a více zpátky, je znát, že realita je daleko horší (na separát sice ještě nedošlo, ale lidský materiál se už zpracovával, jsou druhy mučení, o nichž raději nechci vědět, člověk za sebou ve jménu ideálů a boha nechal mraky mrtvých a daleko víc potoků krve), než to, co autor vymyslel a on to dobře ví. Že se u toho dokážu bavit a odreagovat je velké plus. Zároveň je znát, jak vzdělaný je, jaký má přehled a jak o věcech přemýšlí a jak je mu jasné, že občas by se člověk mohl zbláznit. Takže díky!

Po knize Démoni jsou věční jsem sáhla (teda spíš zakoupila a stáhla jako e-knihu) poté, co jsem přečetla knihy Co to žere a kde to spí a Sex, drogy a cybn'roll jako vůbec mé první seznámení s tvorbou pana Heteši. Když jsem se dostala k pasáži o Českých Budějovicích, začala jsem se chechtat nahlas, jelikož naše rodina miluje cimrmanovskou hlášku ze Záskoku a občas používá ono "... v Českých Budějovicích by chtěl žít každý." České Budějovice prominou, ale já vzhledem k tomu, že tam mám nadřízenou složku, tak se tím fakt bavím. A tak jsem vesele citovala z knihy pana Heteši, jak se hlavní hrdina ocitl v nějaké prdeli s názvem České Budějovice, která se nachází v Evropské unii. Načež zareagoval syn, že tu knihu přece doma máme, jelikož jsem mu ji kdysi pořídila, když byl v nemocnici. Pasáž o Budějovicích je teprve na začátku knihy a já jsem nevěděla, co se v ní dál bude odehrávat, ale protože jsem již četla výše zmiňované tituly, tak jsem jen nasucho polkla, nalila si Tullamore Dew a začala jsem počítat, kdy kniha vyšla a kolik mladému mohlo být, když jsem mu ji koupila na zpestření nemocničního pobytu... No vyšlo mi, že necelých patnáct... Syn však Co to žere a kde to spí nečetl, takže chvíli nechápal mé rozpaky a pak se dovtípil a nasadil tomu korunu, když s nadhledem pravil, že jsem stará generace a že mi stačí málo!!! :-))) Historkou letos bavím celé své okolí...

Dovolím si pár slov k autorovi. Pan profesor Eduard Petrů působil na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Letos je to 15 let od jeho úmrtí. Byl to charismatický muž, bohemista, literární vědec s velkým rozhledem, znalostí několika jazyků a noblesním chováním. Jednou, když zkoušel své studenty, přehnal se chodbou tehdejší děkan fakulty (úrovní ani chováním mu nesahal ani po kotníky), aniž by odpověděl na pozdravy (toho, pro něj, plebsu) a bez zaklepání vpadl do pracovny pana profesora. Ten po chvíli vyšel a se svým roztomilým drobným ráčkováním pravil k na zkoušku čekajícím studentům: "Kolegyně a kolegové, omluvte mě prrrosím na chvíli, pan děkan si s něčím neví rrrady." A studenti pochopili a pousmáli se. Pan profesor měl přirozenou autoritu, nemusel si ji vynucovat a byl to laskavý člověk.