Stilico diskuze u autorů
Velký počin, který představuje Encyklopidie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v Českých zemí, je určitě obdivuhodný a velice přínosný. Vytváří tak jedinečný základ pro další poznávání klášterního života a jednotlivých klášterů. Jednotlivé svazky a kapitoly jsou logicky a přehledně řazeny.
Jenom je otázkou stačí jeden člověk na tak velké dílo, aby bylo pořádně uděláno? Pokud bychom měli nároky na historickou reflexi, tak odpověď zní - ne. Navíc se M. Buben o kritický řístup k pramenům moc nesnaží. Dobře, autor jako katolík a navíc člen řádu maltézských rytířů popisuje dějiny skrze dogmatiku katolické církve. Žádný historik se nedokáže stoprocentně oprostit od svých postojů, ale měl by se o to alespoň pokusit, což zde nevnímám. Zaujatost autora někdy nezná mezí, a tak mne někdy až nevybíravé poznámky na adresu Luthera, husitů, císaře Josefa II., francouzskou revoluci atd. pěkně vytáčely. OK,člověk alespoň ví, na čem je, a tak má větší tendenci si všechny inforamce o to více ověřit.
Stále ale platí, že zde takový hrubý základ pro poznání českých klášterů chyběl.
Zajímavá osoba. V citátech najdete slova o lásce a její opravdovosti, v knihách volání po pravdě a spravedlnosti naproti tomu v padesátých letech volá pro popravu nespravedlivě stíhaných lidí. Je to donucením nebo zaslepeností? Ať už je to třeba jakkoli lidsky ospravedlnitelné, tak nechápu, jak mohou být v deseti městech ČR po ní pojmenovány ulice.
Dle úvodu k českému vydání Výstřelu z kazatelny trpěl depresemi, ze kterých se mu podařilo uniknout až skrze psaní. To, co mi většinou na Švýcarsku obdivujeme, on nedokázal přijmout. Neutralita vůči světovým konfliktům a uzavřenost země Alpami v něm vyvolávali pocit malosti a periferie, z čehož se snažil vymanit skrze psaní o velkých osobnostech (Gustav Adolf atd.). Myslím si, že tu malost svým stylem psaní jen podtrhl, neboť mi jeho novely připadají hodně nedotažené, dětinské až hloupé.
Nečetl jsem žádnou z jeho původních knih, ale jsem mu vděčný za převyprávění Robinsona, které mi obohatilo dětství.
Mikuláškovi básně mne provázeli prvním rokem na univerzitě v Brně. Stejně jako Mikulášek i já jsem k tomu městu přilnul, ale stále zůstal cizincem v tomto velkém a krásném městě.
Když jsem dospíval, tak jsem měl Heineho básně rád.Obsahovaly lásku, ale zároveň ironičnost, a tak jse se mohl sám nad sebou pousmát.