Vecerkova diskuze u autorů

Oscar Wilde je mistrem impresionisticky laděných popisů a přirovnání, těm, které na mě udělaly největší dojem, je věnován tento komentář:

Ateliér byl plný syté vůně růží, a když se mezi stromy v zahradě pohnul lehounký letní vánek, zavanul otevřenými dveřmi těžký pach šeříku nebo jemnější parfém růžově kvetoucího hlohu.

Měsíc visel nízko na nebi jako žlutá lebka. Chvílemi po něm vztáhl paži obrovský nestvůrný mrak a zakryl jej. Plynových luceren ubývalo a ulice byly čím dál užší a chmurnější. Jednou ztratil kočí cestu a musil se půl míle vracet. Z koně se kouřilo, jak rozstřikoval kaluže. Na postranní okénka kočáru se lepil šedivý flanel mlhy.

Na trávě, podobna soli, ležela křehká jinovatka. Obloha byla jako obrácený šálek z modrého kovu. Hladinu rákosím zarostlého jezírka lemoval tenounký ledový povlak.

Záhony tulipínů za cestou zářily jako plápolající ohnivé prstence. V rozčeřeném vzduchu se jako chvějící oblak pudru vznášel bílý prach. Slunečníky jasných barev tančily a snášely se k zemi jako obrovití motýli.

Vítr odvál mlhu a nebe bylo jako obrovský paví ocas, posázený myriádami zlatých ok. Pohlédl dolů a spatřil strážníka na obchůzce, šlehajícího dlouhým paprskem lucerny po dveřích tichých domů. Na nároží zazářilo karmínové světýlko drožky slídící po pasažérech a zase zaniklo. Nějaká žena s poletující šálou se pomalu a potácivě ploužila podél plotu. Co chvíli se zastavila a pokukovala za sebe. Tu začala ochraptělým hlasem zpívat. Strážník namířil k ní a cosi jí řekl. Se smíchem odklopýtala. Přes náměstí se přehnal drsný závan větru. Plynové ampy zamrkaly a zmodraly a bezlistné stromy zakývaly sem a tam železně černými větvemi.

Skrze záclony se ponenáhlu sunou bílé prsty a záclony se zjevně chvějí. Němé stíny černých fantastických podob se plazí do koutů pokoje a krčí se v nich. Zvenku je slyšet ptáky, harašící v listí, nebo lidi, jdoucí za prací, nebo vzdechy a vzlykot větru, který slétá s kopců a toulá se kolem tichého domu, jako by se bál probudit spáče, a přece nezbytně vylákává spánek z jeho purpurové sluje. Rouška za rouškou se zvedá z lehkého fléru šera a předmětům se postupně vracejí jejich tvary a barvy a my přiblížíme, jak úsvit znovu vytváří svět podle starodávné šablony. Sinalá zrcadla začínají opět žít svým napodobivým životem. (…) Zdá se nám, že se nic nezměnilo. Z neskutečných stínů noci znovu vystupuje skutečný život, jak jsme jej znali. Musíme v něm pokračovat tam, kde jsme přestali, a vkrádá se do nás strašný pocit nutnosti vynakládat dál a nepřetržitě energii na stále stejný, únavný koloběh neměnných zvyků nebo možná i na bezuzdná toužení, abychom jednou ráno otevřeli víčka do světa, který se v temnotě nově přetvořil nám pro rozkoš, do světa, v němž by všechno mělo nové podoby a barvy, v němž by všechno bylo jiné či mělo jiná tajemství, do světa, v němž by minulost měla jen nepatrné nebo vůbec žádné místo, nebo by aspoň jistě nežila dál v nějakém vědomí závazku či lítosti, vždyť památky, i ty na radost, mají svou hořkost a připomínky rozkoše svou bolest.