Vecerkova přečtené 66

S elegancí ježka 2008, Muriel Barbery

Padesát stran plus minus, více jsem nezvládla. Nyní je mi jasné, proč jsem knihu nalezla v antikvariátu po boku Pujmanové a podobného odpadu.

Barvy loučení 2021, Bernhard Schlink

Moje druhé setkání s autorem a můj dojem ze souboru je celkově pozitivní. Prolínají se v něm prvky různých literárních směrů, dominuje především existencialismus, v němž si osobně celkem libuju. Jak je u Schlinka zvykem, opět otevírá hluboká témata (a s přehledem je zvládá), a, čeho si na autorovi nejvíce cením – nesoudí. Většinu povídek bych beze všeho hodnotila pěti hvězdičkami. A, narozdíl od jeho rozsáhlejších prací, Schlinkovy povídky nejsou historicky laděné, a to jsem trochu pokrytecky ocenila také.... celý text

Dobývání nebe 2020, Paolo Giordano

Tohle byl jiný Giordano, než kterého jsem znala. Tentokrát se odklonil od svého chladného, neosobního stylu a děj vyprávěl ich-formou a navíc zpočátku z pohledu dívky, což mě překvapilo, stejně jako rychlý nástup pasáží jako z červené knihovny. Netlačil se tolik do nečekaných zvratů na koncích kratších kapitol jako tomu bylo v Prvočíslech, ani do silných slovních spojení a řečnických otázek, jako tomu bylo v Těle. Dal si spíše záležet na vykreslení prostředí a pocitů protagonistů, ovšem trochu jiným způsobem. Věnoval se mnohem více přiblížení nitra hrdinů čtenáři, nedržel si již od nich odstup a bylo zřejmé, že tentokrát je pro něj naopak důležité, aby s nimi čtenář soucítil. Obecně bych řekla, že Dobývání je stylisticky mnohem uvolněnější než ostatní autorova próza, snad je tomu tak i proto, že tentokrát si dovolil operovat na větším prostoru. Těžko říci, jestli tohle rozvolnění neubralo knize na kvalitě, troufám si tvrdit, že výsledkem to minimálně hnulo směrem k jiné cílové skupině čtenářů. Zařazení dialogů na úkor popisných pasáží, pravda, dělá knihu čitelnější, v tomto je Dobývání přívětivé. Giordano byl tentokrát také mnohem intimnější. A, co se erotických scén týče, odvážnější. Posouzení toho, nakolik bylo jejich zařazení šťastné, ponechám na někom jiném, špatně zvládnuté nebyly, nicméně Giordano umí šokovat jinak a lépe. Snad to bylo tím, že jsem čekala něco jiného, nicméně zhruba ve čtvrtině knihy jsem si uvědomila, že se cítím, jako bych se vrátila do doby, kdy jsem ve svých čtrnácti letech četla dívčí romány, natolik se jim Dobývání podobalo. A já jsem od autora, který mne dosud nezklamal, čekala něco více než tímto směrem rozvíjející se zápletku. Ani starší verze hrdinů mi k srdci nepřirostly, připadalo mi, že jsem nechtěným svědkem toho, jak jdou jejich životy ke dnu. Teprve v době, kdy bylo Terese oněch 27 let, se začala její dějová linka vyvíjet takovým směrem, že jsem k ní pocítila sympatie. Tři hvězdičky patří jí. Události v jejím životě se mnou rezonovaly, čistě z ženských důvodů. Ne ovšem na dlouho, po krátké epizodě můj zájem opět opadl, tentokrát nadobro. Za vrcholný výkon považuju to, že jsem knihu dočetla. A to bych prosím dříve za autora dala ruku do ohně.... celý text

Blade Runner: Sní androidi o elektrických ovečkách? 2004, Philip K. Dick

Ku-klux-klan: Tady bydlí láska 2017, Katarzyna Surmiak-Domańska

Vysoké okno 2004, Raymond Chandler

Pokročilejší čtenář žánru nejspíš Okno docení více než já. Děj považuju za příliš překombinovaný, místy jsem se v něm ztrácela, hlavně co se postav a jejich bydlišť a charakterů týče. Psychologie většiny z nich nebyla příliš propracovaná, odehrály svoji roli a pak se z děje vytratily. Snad právě proto, že jen málo z nich bylo něčím signifikantní a že se rychle objevovaly a následně mizely, bylo pro mě těžké orientovat se v jejich pohnutkách. Množství spolu nesouvisejících motivů. Kdyby se Chandler zaměřil jen na jeden z nich a více jej rozvedl, nezlobila bych se. Souhrou těchto faktorů jsem o rozřešení případu prakticky ztratila zájem. Okamžik překvapení se nekonal. Bohužel, autor mě nepřesvědčil abych u jeho tvorby zůstala.... celý text

Vražda v Mezopotámii 1969, Agatha Christie

„ (...) Až do posledního okamžiku já držím všechno zde,“ poklepal si na čelo. „V pravou chvíli – udělám skok – jak panter – a mon Dieu, to je pak překvapení!“ Uvědomuji si, že nemám Vraždu s čím srovnávat, na druhou stranu nemám jí co vytknout. Moment překvapení se nekonal, zklamání ovšem také ne. Lehká forma dělá román velmi čtivým. Líbilo se mi, jak se ve vydání z 1969 popasovali s Poirotovým jazykem, dali mu osobitost ale nikoli přílišnou komičnost, která by pokazila atmosféru.... celý text

Tělo 1971, Fráňa Šrámek

Šrámkův jazyk je nádherný, ale to je tak všechno. Neubráním se srovnání se Stříbrným větrem, kterému se bohužel Tělo atmosféričností ani epickou linkou nevyrovná. Děj se možná až příliš táhl a chyběla mi v něm nějaká sympatická postava, jíž hlavní hrdinka bohužel nebyla, se kterou bych soucítila. Stejně tak jsem se nedočkala ani toho, čeho si na Šrámkovi cením nejvíce, a sice dávky přírodní lyriky. Že se Tělo odehrává ve městě, jsme ochuzeni i o ni. K románu se nevrátím ani ze sentimentu až mi bude chybět jeho atmosféra, ani pro hlubší myšlenky které dílo postrádalo. Poněkud překvapivý byl obrat k silnému antimilitaristickému náboji v závěru díla, který dojem spíše zkazil než aby na mě zapůsobil silněji. Nu, promluvte si tamhle s tou bílou paní, ta se myslím etablovala na nějakou velmi jemnou práci! Lampa pozoruje asi, že se o ní hovoří, ale oknu na lep nesedne, je to panák studený na kost a fouká mu do zad, umělec hladový, s tím bych to tuze nechytla, ale když se již vyrušila z práce, pohlédne raději na spícího chlapečka do kočárku a učiní to tak, jako by to už patřilo k její jemné práci dívati se krásně na spící děti.... celý text

Milenci z kiosku 1963, Vítězslav Nezval

Milenci se mi od Nezvala líbili o trochu více než známější Manon. Příběh sice není natolik silný, ale je rozhodně méně absurdní. Možná jsem už věděla co od Nezvalovy činohry čekat. Líbilo se mi, že dějová linka nebyla tak nelogická a že Nezval neužíval tolik opakování veršů. Tady měla repetice smysl a já jsem neměla nutkání tyto pasáže přeskakovat. Poetismus se projevoval spíše v tématu než formě a mně to vyhovovalo, Milenci se mi četli dobře.... celý text

Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda / Markheim / Kumpáni 1958, Robert Louis Stevenson

Případ se mi líbil moc a to hlavně kvůli naprosto ztotožnitelné postavě pana Jekylla. Typický romantický hrdina který žije v rozporu, konkrétně v rozporu mezi stránkami sebe samého. Jedna jeho stránka touží po společenském uznání, chce být obklopen přáteli, mít dobré jméno, a jeho charakterové rysy k této pověsti přispívají. Vypadá to, že se nic nemůže pokazit. Ale ta druhá, temnější část jeho charakteru si chce užívat života, odhodit starosti o soudy jiných. Jako každý, Jekyll se snaží v sobě tyto touhy potlačovat, zahrnuje sám sebe prací a hoví si v altruismu, ale přesto... Zkrátka a dobře, doktoru Jekyllovi není obtížné porozumět ani v dnešní relativně liberální době. A nové kontexty dostává jeho zpověď v paralele s viktoriánskou Anglií, kdy pokrytectví společnosti popíralo jakékoli odchylky od standardu a k mnohému tak docházelo v utajení. Právě proto, že Hydeova zábava nebyla v novele explicitně popsána jde o dílo stále aktuální. Stejně jako tenkrát i dnes by každý našel něco, za co by jiné odsuzoval, přestože to sám praktikuje. A stejně tak by každý něco udělal jinak, věděl-li by, že za to nebude souzen.... celý text

Velký Gatsby 1991, Francis Scott Fitzgerald

Lolita 2007, Vladimir Nabokov

Můj vztah k Lolitě je takový že nebudu nikdy schopná pojmout jej v rámci jednoho komentáře. Nejspíš proto jsem se k jejímu slovnímu hodnocení nikdy nedostala, přestože jsem ji četla už několikrát. Lolita má všechno, co já od knihy očekávám a ještě víc; pokaždé, když ji čtu, začnu o ní znovu mluvit a znovu ji vychvaluju. Lolita je dílo mnohovrstevné a já jsem četla mnoho jejích interpretací, nicméně co mě vždycky naprosto dostává je Nabokovovův styl. Já bych jen naznačila jakým způsobem Nabokov píše, způsobem který pro mě žádný jiný autor nepřekonal. Co se kompozice týče, autor používá zvolací věty (Ach, nechte mě v mém rozkvétajícím parku, v mé mechové zahradě!) řečnické otázky (Kdo může říct, jaká zklamání působíme psům, když si s nimi přestaneme hrát?) a střídá dlouhá souvětí s pasážemi, ve kterých staví motivy volně vedle sebe ve formě výčtu, což podle něj nejlépe převádí náhlý vjem do psané podoby (Byl by tam ohnivý opál, rozpouštějící se v tůni s kruhovými vlnkami, poslední záškub srdce, poslední tah štětce, palčivá růžová, bodlavý nach, povzdech, ucukávající dívenka). Vybraně volí jazykové prostředky. Používá figury běžně se vyskytující v poezii, jako polysyndeton (mezi věčnou alchymií asfaltu a gumy a kovu a kamene), onomatopoie (klokot a klopot klozetu), anaforu (Bylo by tam jezero. Byl by tam strom planoucí květy. Byly by tam přírodní studie (...) Byl by tam sultán (...) Byly by tam ty zářivé kuličky gonadálního žáru (...) Byly by tam všelijaké táborové činnosti (...)). Stejně tak z tropů mimo jiné užívá krásná epiteta ornans (vodopád slunečních paprsků; horké, duhové, težké slzy) i rare (zelenočervenomodrý seriál; vánek z kraje divů). Lolita je naprosto protkaná intertextualitami a odkazy na jiná literární díla (s heterosexuálním králem duchů v zádech jsem se k ní rozjel). Nabokov naznačuje a dělá to rafinovaně. Napíše „popsat, jak jsme si tam jednoho tropického úterního odpoledne zaplavali naposled“ v kontextu plánované vraždy – ke které nikdy nedojde, ale on ve čtenáři toto falešné očekávání vyvolá a o to větší je pak jeho překvapení z nadcházejících událostí. A nakonec, obrací se přímo ke čtenářům příběhu, porotě, a to čím dál ironičtěji (Čtenáři – vypadl jsem; Frigidní ctihodné porotkyně! Okřídlení pánové!). Lolitu by si měl přečíst především ten, kdo dokáže výše uvedené ocenit. Je zřejmé, že ten, kdo po knize sáhne v očekávání afrodiziakálních scén by udělal lépe, kdyby se obrátil na pornhub.... celý text

Kdo chytá v žitě 2010, J. D. Salinger (p)

Četla jsem v originále, přirozeně na mě pak překlad působil krkolomně. Uvědomuju si, že ke knize mám zvláští vztah proto, že nám ji dramaticky předčítal náš učitel. Nepatří k tomu, po čem bych běžně sáhla a byla to rozhodně oddychovka, vlastně jen dvakrát jsem se při čtení pozastavila protože na mne některá pasáž udělala dojem. Tyto pasáže předkládám: „On mi v jednom kuse vykládal, že když nemám rád učedníky, nemám rád ani Ježíše a nic. Říkal, že když si Ježíš učedníky vybral, tak je člověk má mít rád. Já mu říkal, že vím, že si je vybral, ale že si je vybral jen tak nazdařbůh. Říkal jsem, že Ježíš neměl čas chodit a každýho analyzovat. Říkal jsem, že to nemám Ježíšovi za zlý a nic. Že to nebyla jeho vina, že neměl čas.“ „Fakt je, že když se člověk už už chystá, že to s některou holkou udělá – jako s holkou, která není prostitutka a nic – tak vám ta holka v jednom kuse říká, abyste přestali. A u mně je ten problém, že přestanu. Většina kluků ne. Já za to nemůžu. Člověk nikdy neví, jestli doopravdy chce, abych přestal, nebo jestli má jenom pekelnej strach nebo jestli mi to říká jenom proto, aby to bylo na mně a ne na ní, když se to stane. Zkrátka a dobře, já pokaždý přestanu.“... celý text

O myších a lidech 2004, John Steinbeck

Mám takový pocit že zase jednou zkritizuju nějakého uznávaného nobelistu, ale nelze jinak. O myších a lidech mi bylo doporučeno a dílo mě zklamalo ve všech rovinách. Měla jsem problém s psychicky nepropracovanými postavami, ocenila bych větší hloubku charakteru minimálně u hlavních hrdinů. Věřím tomu, že i na malém prostoru lze dosáhnout toho, aby vám protagonisté přirostli k srdci; nicméně v případě této novely k tomu u mě nedošlo a tím se pokazil především účinek závěru. V některých pasážích (Lenda popisující králičí kožíšky; Jiří mlčky upozorňující Lendu na fazole lžící) měl k tomu autor blízko, ale ne tak úplně. Stejně tak jsem měla problém s jednoduchým jazykem, i když se místy autor snažil o jakési popisy krajiny, nevyvolal ve mně žádné emoce a skutečně šlo jen o pokus. Nevím zda-li je to překladem (vydání 1965 SNKLU) ale některé věty byly vskutku perly, například: „Jak se to někdy stává, okamžik se tu usadil a zabydlel se mnohem déle než na okamžik.“ „Plamen začal dělat své dílo.“ Námět mi připadal skvělý, když mi někdo děj převyprávěl, byla jsem fascinovaná, nicméně když jsem novelu sama četla, forma mi naprosto nevyhovovala. Snažila jsem se najít nějakou další rovinu díla se kterou bych se ztotožnila, ale není možno. ------------------------------------------------------spoiler--------------------------------------------------------- Po celou dobu čtení jsem očekávala nějaký zvrat. Například to, že Jiří Candyho a Lendu varoval, aby nikomu nevyprávěli o jejich plánu, a oni tak přesto učinili. Bylo by zcela logické, kdyby to mělo nějaké negativní důsledky, ale ono nic. Takže jsem si říkala, že pointa by mohla spočívat v tom, že stejně jako Candyho postupně naverbují do jejich plánu i ostatní – především Crookse a pak i Curleyho ženu, když už se svěřila, že s ním žije nerada, a tak by nakonec do domečku neodcházeli ve dvou, ale v pěti. Zároveň by se vysvětlila úloha postavy arogantního správce. Ale nic. Potom, když Jiří vyzývá Candyho, aby šel ostatním říct o smrti Curleyho ženy. Očekávala bych, že využije situace, uteče za schovaným Lendou a společně pak prchnou. Ale on udělal přesně to, co řekl, žádné plány. Moc jsem se těšila na závěr, který jsem již znala a autorovi jsem věřila, že zakončením plytký průběh děje značně vylepší – a nepovedlo se. Tedy alespoň u mě, věřím že moje chladnost byla důsledkem toho, že jsem ani k jednomu z protagonistů zvlášť nepřilnula.... celý text

Máj 2002, Karel Hynek Mácha

Máchova eufonie, volby slov jako jevil vonný vzdech; z venku větru vání; lebka bledá; ticho té temnosti; lazurným se pláštěm krylo na mě útočí. Také to, jak Mácha užívá barvy a barevné kontrasty, nejčastěji modrou, bílou a zelenou – nad modré temno hor brutnaté slunce rudě zasvitnulo (...) v jezeru zeleném bílých je ptáků sbor; růžový nebe klín; černý mrak; zeleně zakvítá, vždy zeleněji prosvítá; rudá zář bledou barví tvář. To můžu.... celý text

Marné milování 1940, Oldřich Mikulášek

Pěkná oddychovka na podzimní večery ale hlubší dojem ve mně nezanechala. Mikuláškova milostná a sociální lyrika je na vyšší úrovni.

Ortely a milosti 1963, Oldřich Mikulášek

Těžké je pro mě hodnotit tuto sbírku. První část – Ortely – mě naprosto nadchla. Některé básně mě dostaly tak, že mě zanechaly v mlčení. Delší volný verš mi byl moc příjemný. Motivy lásky a odloučení, smutku a marnosti zpracované nápaditě, s nečekanými asociacemi. Bohužel ostatní části mne příliš nezaujaly... z druhé části Milosti na mě jen básně Žena ve vaně a Labutě udělaly dojem, přesto nesrovnatelný s emocemi vyvolanými první částí sbírky. Tato část je omezena na přírodu, rýmy typu nebesa – od lesa jsou něčím, co vyloženě nevyhledávám. Připadalo mi, že v těchto básních není čeho se chytit, byly příliš neurčité a povrchní. Srážím proto na tři hvězdičky. Pod bílým stropem bílé umyvadlo a na něm pak, a na něm gumová rukavice, nepřirozeně malá, a tak sama, a tak opuštěná.... celý text

S lodí jež dováží čaj a kávu 1928, Konstantin Biebl

Něco tak neskutečně krásného, z básnických sbírek jež jsem četla tato rozhodně nejvýrazněji mi utkvěla v paměti. Líbí se mi vnitřní kompozice básní, kdy první verše navozují atmosféru a tímto mi připomínají básně japonské. Stejně tak volba slov, jde o jazyk srozumitelný a přesto působivý. Biebl tady nabízí všechno co já od poezie očekávám – mistrné navození atmosféry a útok na emoce, srozumitelnost a zároveň prostor k vlastní imaginaci, vyváženost epické linie a nezbytné lyričnosti, neočekávané asociace které čtenáře nenudí. Nyní musím si to vše jít přečíst ještě jednou. Ochutnávka: Návštěva (z části první, Začarovaná studánka) Letí a letí brašna na zádech jí nestačí do nedávna byla školačkou posud po chodbách ráda utíká Já čekám dole se srdcem vzhůru k pavlači ona odmyká Má zdravé zuby jako klavír s kterého právě stírá prach Jdu blíž a cítím vanout z kláves Odol a pastu Thymolín Ví co je láska proto se zimou třese v poduškách a rukama hájí ňadra i svůj klín Holubi k ránu vrkají pod jejími krovy bohudík bydlí u staré nahluchlé vdovy Za okny chodí kominík... celý text

Moji přátelé 2000, Jakub Deml

Číst si a zároveň promítat fotografie květin. „Sasanko, jaký jest pohled čtrnáctiletých dívek, které umírají na souchotiny?“

Cizinec 2005, Albert Camus

Dílo s tolika rovinami, každá z epizod by vystačila na román sama o sobě, nekonečno námětů k diskuzi a interpretaci. Výborná práce se symbolem slunce, jež v některých případech přímo zasahuje do děje, tady je uklidňujícím prvkem zdůrazňujícím krásu Mariina těla, tady hlavního hrdinu nelítostně spaluje a ztěžuje jeho orientaci. Málokterá knížka kterou jsem četla ve mně vyvolala tolik otázek; zároveň věřím, že každý si v ní najde něco, čím jej obohatí.... celý text