Vecerkova přečtené 66

Romance pro křídlovku 1966, František Hrubín

Něco moc krásného. Oceňme způsob, jakým se motivy v průběhu skladby mění, jak se tytéž objekty mění v symboly úplně jiných skutečností. Křídla – volnost, samostatnost, když se František poprvé řízne břitvou, kapka krve je oněmi křídly, později láska, touha po neuskutečnitelném („má křídla zřasená v krvi žil a cév šíleně tepají“) Břitva – dospělost, vstup do další etapy života (František spekuluje nad tím, zda není darem nad jeho síly), později se k ní autor vrací jako k symbolu smrti (zatímco moje první břitva chtěla krev; v břitvě vždy bude něco z vraždy, ale břitva sama nemůže vraždit) a jako k symbolu očištění od smutných myšlenek Kopr – když dá tatínek Františkovi břitvu, voní koprová omáčka, doprovází tak den, kdy vykročil do dospělosti; když sedí u okna a bdí, popisuje noc jako noc kopru, kopr spojuje svými květy, jež se podobají hvězdám, pozemský život s nebem; když se vydá na hrob jeho otce, kopr je první rostlina, která tam roste Maringotka, popel doutníku, křídlovka, Viktorova čepice, doplňte si sami. A ještě vyzdvihnu něco, co na Romanci vrhá stín skutečnosti a co ji pro mě odlišuje od příběhů povrchních lásek. František byl bezhlavě zamilován, popis Teriny, jež se ve skladbě opakuje, je popisem dojmu, který v něm vyvolala ještě předtím, než spolu mluvili („Je všechno, co naráz zastavuje srdce, a přece to není smrt. A je všechno, čím člověk vždycky poprvé vydechne.“ ) Ve chvíli vzteku, kdy udeří Terinu čepicí, ale projde určitou desiluzí. Najednou vidí, že ve skutečnosti si vlasy nedokonale stříhá sama a že připomínají žito, běhá bosa, má nevybranou mluvu a lacině si maluje rty, skvrnka na její tváři najednou mu připadá ošklivá. Přiznává dokonce, že přes zimu prožívá několik lásek, jež nazývá chatrnými. Přesto se dalšího léta vydává na náves se štěstím, že ji znovu uvidí – ne už proto, že by byl zaslepen. A ze stejného důvodu bude o několik let později hledat její hrob.... celý text

Básně noci 1999, Vítězslav Nezval

Má píseň je duhou s ní kráčej První tři básně byly pro mne nesrozumitelné, vnímala jsem je spíše z hlediska estetického, přestože se mne některé části (Vyznání v Akrobatovi, druhý zpěv Kouzelníka, kde se Nezval opět vrací k rostlinám) dotkly zvláštním způsobem… Edison a Signál času mne pak svojí hloubkou a propracovaností dostaly nejvíce. Oceňuji nesčetné figury které Nezval používá, refrén a jeho obměnu, zvukomalbu, množství metonymií, exaktní informace z Edisonova života. I prosté asociativní stavění motivů vedle sebe působilo tady patřičně. „bylo to sanatorium to krásné tajuplné město s kupolí ohromná bibliotéka jejíž romány se opakují vždy znova těch kteří opustili marné úkoly pro jeden utkvělý polibek“ Plakala jsem.... celý text

Freddie Mercury: Ilustrovaný životopis 2019, Alfonso Casas

Jako dlouholetá fanynka ráda potvrdím, že narozdíl od jiných biografií o Mercurym tato neobsahuje zavádějící informace a zároveň není příliš implicitní. Jistě bych jí měla co vytknout ale zanechala ve mně dobrý dojem. Líbilo se mi, že na konci knihy byly uvedené všechny zdroje ze kterých autor čerpal a i v jejím průběhu bylo uvedeno, komu ten či onen názor patří. Stejně tak upozornění, že se v některých případech jedná jen o hypotézy, protože sám Freddie se k tématu nevyjádřil. Ilustrace jsou krásné a tato biografie je opravdu kvalitní, aktuální a vyvrací některé časté mýty.... celý text

Manon Lescaut 2001, Vítězslav Nezval

Tedy, tedy. Před čtením jsem shlédla adaptaci místního divadla, mimochodem toho času velmi podařenou, takže podotýkám, že jsem byla připravena – jenže. Tento příběh lásky byl pro mne naprosto nepochopitelný. Možná jsem jej měla brát více s nadsázkou, nicméně nerozuměla jsem pohnutkám hlavních protagonistů a některé pasáže jsem skutečně četla se zdviženým obočím. Mělo snad jít o parodii? Až tak ironicky na mne některé části působily. Znovu jsem si kladla otázku, jestli je Manon nemocná nebo jestli tomu, co říká, skutečně věří. Ne, že by hra nebyla napsaná dobře, to opravdu ne. Musím ocenit kompozici veršů, opakování motivů ze začátku hry v jejím závěru což vytváří přirozený rámec díla a některé detaily, které jako by odkazovaly na Nezvalovo poetické období. Troufám si tvrdit, že Nezval zpracoval téma precizně, problém bych viděla už v původním námětu. S Manon je nemožné se ztotožnit, des Grieux je až příliš pošetilý. O služce, jejíž charakter je vrcholem typizace jakéhosi narcismu smíšeného se stupiditou nemluvě. Četla jsem analýzu postavy Manon, ve zkratce tvrdící, že Manon rytíře upřímně miluje, jen chápe lásku jinak než on, a je proto jeho obviněními z nevěry zaskočena; že Manon je vlastně praktická žena, když se snaží myslet i na finanční stránku jejich vztahu; že Manon je sama, protože na rozdíl od rytíře nemá ani jednoho přítele. Tak jsem to ovšem já necítila, pro mě byla Manon naprosto nesympatická. Tento pocit ve mně nejvíce prohloubilo, když řekla Tibergovi, mimochodem oznamujímu, že se s ní její snoubenec rozchází: „Pane, hřeším jak vy dýcháte. Pozor, mohla bych vás ještě svést.“ Doufám, že to myslela sarkasticky.... celý text

Havran (dvojjazyčná kniha) 1963, Edgar Allan Poe

Kolikrát jsem četla, tolikrát jsem byla dojata, tolikrát jsem žasla, tolikrát jsem pociťovala mrazení, tolikrát jsem se znovu Poeovi klaněla a přesto jako by každé čtení bylo pro mne úplně novým zážitkem. Tentokrát v překladu Vítězslava Nezvala zatímco venku je noc podobná té v básni a opět řeknu jen jediné– geniální.... celý text

Kytice 2014, Karel Jaromír Erben

Kytice mezi jinými díly vyniká především tím, že i přes častý výskyt dnes již archaických výrazů (chopíc; jeseň; poutníče; ana; žetě; každéť; čáka; témě) je dokonale srozumitelná. Troufám si tvrdit, že jsem její převážnou většinu pochopila už ve svých desíti, jedenácti letech, kdy jsem ji četla poprvé. Stručnost, rytmičnost, výstižnost v kombinaci s hláskovou instrumentací činí Erbenovy verše čtivými i po více než stošedesáti letech.... celý text

Stříbrný vítr 1948, Fráňa Šrámek

„Patnáctiletý hoch jde po břehu řeky, slunce svítí na řeku– slunce je rádo, že je sluncem, řeka je ráda, že je řekou, jenom hoch neví, má-li se těšiti z toho, že je hochem.“ Narativní výstavba románu je rozvolněná, protože vznikl jako kompilace již vyšlých epizod. Sny často přechází do skutečnosti a hranice mezi nimi je nezřetelná. Šrámek na snové pasáže nikterak neupozorňuje a často jsem vůbec neměla jisto v tom, co se Jeníkovi jen zdálo, co si představoval, a co se skutečně stalo. Nicméně! Impresionistické popisy mne dostaly. Málokdy jsem měla takový pocit navození atmosféry jako právě u Stříbrného větru. Byly pasáže kdy jsem téměř cítila vlahou noc, slunce, kaluže, zemitou hlínu. Jako bych seděla v loďce s Jeníkem. A bylo to krásné. I na metaforická vyjadřování jsem si brzy zvykla. Vždyť jak byla shrnuta jediná pozitivní Jeníkova sexuální zkušenost! Následovně: „Hřbitovní zeď padala jako opona, tma před námi tma za námi.“ Připouštím, že ne každému tento sloh lahodí, ale mně vskutku ano. A pak, přestože hlavní hrdina prožívá jednu negativní zkušenost za druhou, román jako celek je lazen pozitivně, vitalisticky. Autor je toho mínění, že lidé jsou přirozeně upřímní ve svých citech, přirozeně mravní, přirozeně toužící po životu krásném, radostném a čistém, ale jsou špatní lidé, instituce a prostředí, které tyto přirozené potřeby mladých ničí. Přímo jako novátorský počin bych Stříbrný vítr nazvala, jak si autor počínal při jeho psaní. Způsob, jakým příroda odráží stav Jeníkovy mysli! Například, když se na konci románu blíží jeho milostné naplnění s Aničkou, projektuje si svoji radost i do přírody, kterou vidí oknem z vlaku. Způsob, jakým splývá přímá řec s řečí polopřímou! A neobjektivita autorského vypravěče, který zaujímá tady hledisko hlavní postavy, tady perspektivu některé z postav vedlejších, tam spíše názor všech měšťanů. Přiznávám, že jsem čekala, že mne román zasáhne hlouběji, ale netušila jsem, že Jeníka opouštíme ve věku, kdy bych se do něj teprve mohla vcítit. Škoda, že jsem nečetla jako mladší, ale možná, že v té době bych jej nedocenila. V současné době mě jeho rozbor nesmírně bavil. „Jeník postavil se obličejem proti větru, dulo mu kolem uší a Jeník si myslil: Hle, vítr duje. Cítím ho, slyším ho, zdá se mi, že něco povídá– ale nerozumím mu. I život je takový. Dívám se a z údivu nevycházím. Poslouchám, radost mám nebo i bolest, ale těžko říci, proč právě radost nebo proč právě bolest– nerozumím zkrátka. Lze porozumět? Porozumím já někdy?“ A pak, co mě k četbě přivedlo? Následující úryvek: „Mládí má zápasit, snad má i krvácet z ran, padne–li, znova se vztyčovat, musí i leccos ztratit– jen dokud stále slyší z dálek svůj stříbrný vítr.“... celý text

Petr a Lucie 1984, Romain Rolland

Při čtení se mi vybavila báseň J. Préverta: Ta láska tak prudká, tak křehká, tak něžná, tak zoufalá. Ta láska krásná jako den a špatná jako počasí, když počasí je špatné. Ta láska tak pravdivá ta láska tak nádherná tak šťastná, tak veselá, a tak nicotná, třesoucí se strachem jako dítě když je tma. Nedojala mne ani tak smrt milenců jako část, kdy se oba shodují na tom, že je štěstí, že brzy zemřou, protože se nechtějí stát takovými lidmi jakými jsou ti, kteří jsou schopni páchat zločiny, ať už ty válečné anebo ty proti lidské cti a morálce. To, že někdo jejich věku (Petrovi je osmnáct let) dochází k takovému závěru– ve věku, kdy by měl ještě naivně snít o budoucnosti a s elánem si užívat všech potěšení, které život nabízí– mi připadá jako jeden z nejvíce zdrcujících důsledků války. O to horší je uvědomit si, že tyto pocity prožívala celá ztracená generace. „Ti ubožáci, všichni ti, kteří nejsou námi,“ prohlašuje vášnivě Petr, smířený s blízkou smrtí a dojímá mě.... celý text

Sen noci svatojánské 1994, William Shakespeare

Moc se mi líbila atmosféra Snu noci svatojánské. Četla jsem překlad Josefa Václava Sládka, byl trochu komplikovanější, ale i tak komedie svoji funkci splnila. „Tak já, ta zeď, vše sehrál, jak má být, a když je konec, zeď už musí jít.“ Pobavilo mě, jak přesně vystihl Shakespeare pasáž, ve které se hádají dvě hlavní hrdinky, Helena a Hermie. Helena se utápí v sebelítosti a předkládá Hermii jejich společnou minulost. Dramaticky jí vyčítá, že jejich přátelství tak lacině zahazuje („Ta všecka tajemství, ty hodiny!“). Hermie se taky projevuje takřka typicky žensky, když za příčinu sporu, bez toho, aby na něj kdokoli narážel, začne považovat svůj nízký vzrůst („Že já tak malá jsem a zakrslá? Mluv, malovaná tyčko májová, jak malá jsem?“) A ještě bych dodala zajímavost: Sen noci svatojánské je jednou ze tří Shakespearových her, které nemají zjistitelnou literární či dramatickou předlohu (zbývající dvě jsou Marná lásky snaha a Bouře). Shakespeare si zápletku i divadelní situace Snu vymyslel sám, nicméně inspiroval se v Ovidiových Proměnách příběhem Pyrama a Thisby. Jinou významnou inspiraci Snu představuje Geoffrey Chaucer a jeho Canterburské povídky– Chaucerova Rytířova povídka začíná portrétem Thesea, slavného vévody a pána Athén, který chrabrostí a válečnickou lstí dobyl království Amazonek a pojal za manželku jejich královnu Hippolytu. „Ó, učte mne, jaký to pohled máte a čím tluk jeho srdce ovládáte!“ „Naň mračím se, on miluje mne dál.“ „Kéž úsměv můj v tom umění se znal!“ „Já klnu mu, jej k lásce jen to pudí.“ „Mé motlitby kéž takou vroucnost budí!“ „Víc nenáviděn, víc mi chodí vstříc.“ „Víc milován, mne nenávidí víc!“ „Ne mojí vinou tak se zapomíná.“ „Však vaší krásou- kéž to moje vina!“... celý text

Romeo a Julie 2008, William Shakespeare

Za mě naprostá srdcovka, tentokrát jsem četla v překladu Josefa Topola, ale preferuji překlad profesora Martina Hilského, stejně jako doporučuji jeho besedy. Miluju shakespeareovský vznešený styl, se jmennými tvary přídavných jmen a obráceným slovosledem. Metafory, personifikace, apostrofy, přirovnání, kontrasty, epitetony. Některé pasáže čtu procítěně nahlas, nemůžu si pomoct. „Kdo nenávidí, přijde o rozum, ale co teprv ten, kdo miluje? Vražedná lásko, láskyplná zášti, co všecko nejsi, vzniklá z ničeho!“ „Svými rty moje z hříchu očisťuj.“ (Líbá ji) V díle není určený důvod, proč se oba rody nenávidějí, tato skutečnost je nám předložena jako fakt. Pravdou je, že tuto nenávist je možné odůvodnit v každé době, kdy je drama inscenováno; právě to je jeden z důvodů, proč jde o nestárnoucí klasiku.... celý text

Čachtická paní 2006, Jožo Nižnánsky
ztráta času

K četbě Čachtické paní jsem se dostala tak nějak náhodou, byla mi doporučena kniha se shodným názvem a vzhledem k vysokému hodnocení jsem jí věřila. V závěru pro mne ale představovala nečekaný problém. Jak stylisticky, tak gramaticky jsem ji shledávala nepříjemně primitivní. Zpočátku jsem pochybovala, zda-li není určena pro děti, pak se z ní stala červená knihovna a já jsem se nestačila divit. Hlavním problémem pro mne byl jazyk, kterým byla napsaná. Pokud jednoduché vyjadřování autora mělo vést ke čtivosti- nevedlo. Slovní zásoba základní školy. Přirovnání, která jste slyšeli už stokrát postrádající kreativitu a některé fráze se dokonce opakují. Někdo neustále říká „hehe“. Druhou věcí je pak samotný děj, který jsem posuzovala s čím dál tím větší ironií. Některé pasáže mne vskutku pobavily. Kromě toho, že obávanou paní Alžbětu srovná nějaký zbojník, že si vůbec nikdo nevšimne během devíti měsíců toho, že je těhotná a že vždy v rozhodující chvíli typicky někdo přijde a situace se náhle vyřeší, vyzdvihuji následující: Týpek se vrátí domů a vidí, že ta jeho se mezitím vdala za jiného. „Nejsem a také jsem nebyla šťastná! Ale budu, protože ses vrátil. Miluji tě a i ty mne musíš milovat!“ a on jí na to řekne: „Ne, nikdy nepožádám manželky bližního svého aniž čeho, cokoliv jeho jest. Pro mne jsi mrtva a i ty musíš zapomenout... Naše cesty se navždy rozcházejí...“ Jindy jede zbojník lesem a potká dívku, taktéž na koni (...Děvče se mu hrozně líbilo.) a řekne jí: „Ticho, holčičko, nebo se strýček bude zlobit!“ Muž spatří u vody ležící ženu, rozesměje se a jde ji znásilnit. Ta se brání. On na to: „Od vás i údery přijímám s rozkoší, vyvolená mého srdce!“ Nutno podotknout, že ona ho od té doby vroucně miluje. Shrnula bych, pokud vám výše zmíněné lahodí, kniha je pro vás– já jsem ze slušnosti dospěla asi do třetiny a nedočetla jsem.... celý text

Stylistická cvičení 1985, Raymond Queneau

Za mě naprosto brilantní literární počin. Jednak důkaz toho, jak různorodé dojmy může ve čtenáři text vyvolat v závislosti na autorově podání, jednak pestrá ukázka všech možných gramatických i stylistických hříček. Inspirující. Moc jsem se bavila, nejvíce si mne získaly verze Lipogramy, Taktilně, Kompozice („Vy mne záměroschválně šlaponožíte“), Apostrofa, Množinově, Přesně, Váhavě, Pleonasmy a je jich mnohem více, které jsem fakt ocenila. Francouzštinu studujícím doporučuji dvojjazyčné vydání a klaním se překladateli.... celý text

Poslední dnové lidstva 1985, Jakub Arbes

„Lidem, kteří žili vždy v klidných, idylických poměrech, ať již všedních a nudných, neb občas jen lechtivě rozčilujících; lidem, kteří nebyli nikdy očitými svědky událostí, budících v duši úzkost, strach a hrůzu ve všech možných stadiích, nebo kteří úzkosti, strachu a hrůzy vůbec nikdy nepocítili, nemůže býti představa posledního soudu nikdy ničím jiným nežli mlhavou siluetou, budící jen matný pocit čehosi neznámého a nepocítěného.“ Mám Arbese moc ráda a vyloženě si užívám jemný styl kterým píše, čte se mi dobře i přes dnes již zastaralou volbu slov a ne právě svižný děj. Čtenář který stejně jako já nachází v podobných textech oddych bude jistě nadšen, ostatní nechť se nechají získat nebo odradit následujícím úryvkem: „Všechny ty nesčetné bludičky fysického světa, za nimiž se marnivost a vášeň– slávy, peněz a rozkoší lačných smrtelníků až do zemdlení a začasté vysílení pachtívá, jsou a zůstanou právě jen svůdnými bludičkami a ničím více. Každý, kdo se za nimi kdy pachtil, přijde dříve nebo později k poznání, že v témž skoro okamžiku, kdy jich dosáhl, pozbyly na své lákavosti, že neskýtají, co zdály se slibovati, krátce– každý rozmrzen a přesycen odvrací se od vlastní své minulosti a marně hledá opory pro život další… A slova: „marnost všeho pozemského“ vystihují minulost, přítomnost i budoucnost… Neboť člověk, jenž byl minulost svou promarnil, promarňuje i přítomnost a promarní i budoucnost… Nechť namlouvá si bláhový člověk sebe přesvědčivěji, že štěstí jeho závisí na té neb oné jeho libůstce, vždy dožije se zklamání, vždy dříve nebo později se přesvědčí, že všechny tretky života fysického neuspokojují nežli dočasně– mnohdy jen dočasně a začasté na pouhý okamžik; přesvědčí se, že vždy dostavuje se posléze únava, rozmrzelost a roztrpčenost. Nechť pachtí se člověk po čemkoli toho druhu, nikdy nedojde uspokojení; neboť člověk nemůže býti šťastným, nežli sám v sobě… Každý jeho styk se světem nebo vůbec jen s jinou bytostí činí jej závislým na štěstí a neštěstí cizím… A proto jest a zůstane duševní život náš jedinou oporou, jediným paladiem smyslů v zmatků a bludů plném světě.“... celý text

Chtěla bych ten strom 1984, Jaromíra Kolárová
ztráta času

Otevřeně přiznávám, že tenhle román jsem nezvládla. Omlouvám se všem, kterým se líbil a na jejichž doporučení tady jsem si ho pořídila, ale nikdy mne knížka neodradila tak rychle jako tato. Zvládla jsem bezmála tři kapitoly, ale cítila jsem odpor už po pár stránkách. Styl, kterým autorka píše, mi vyloženě nesedl, větná stavba, výběr slov, podprůměrné. Antipatie, které jsem cítila vůči hlavní hrdince, se kterou jsem dle anotace měla v úmyslu se ztotožňovat, byly vskutku intenzivní. Zuzaně mělo být dvacet let ale její uvažování bylo pro mne naprosto nepochopitelné. Při čtení jsem brzy přešla od nevěřícnosti k pocitu naprostého znechucení a po dlouhé době jsem nějakou knihu nedočetla.... celý text

Pokušení Katarina 1984, Jan Otčenášek

„To skrovné místečko na jednom z těch nelogických a směšně zakrnělých náměstíček, do nichž se slunce vedere jen v pravé poledne, a navíc v dohledu z okna mého pokojíku ve Via Vignano 23 jevilo se mi zpočátku zcela ideální: teprve v příštích dnech jsem měl zaznamenat jisté rušivé ookolnosti, které mé nadšení povážlivě zchladily: z důvodů mně ne zcela jasných preferovaly slepice z nejbližších dvorků právě kapotu mého oře a denně ji nechutně stigmatizovaly, a navíc byla skla v oknech v permanentním ohrožení poletující mičudou těch smeček rozjívených grázlíků, kteří tu řádili s jižním temperamentem“, citovala jsem vášnivě, když se mě někdo zeptal, co to čtu. Málokterá knížka ve mně dokáže vzbudit emoce a žádná to nedokázala tak intenzivně jako tato. Aktuálně je na vrcholu mého osobního žebříčku. Četla jsem ji s očekáváním, Otčenášek je můj oblíbený autor- a toto očekávání překonala. Po jejím přečtení mě zcela zaplavila potřeba ji propagovat, popularizovat, sdílet- ale zároveň mne nenapadal nikdo z mého okolí, komu by se Pokušení Katarina mohlo líbit. Je to knížka osobitá a mně při čtení připadala skutečnější než cokoli, co jsem kdy četla. Režisér Jiří nezvládá svůj život v Praze a rozhodne se spontánně odjet na Istrii, kde nejen prožívá románek s Němkou Inge ale především vzpomíná na své dětství, začátky u filmu a na jeho seznámení se ženou, všechno v kontextu doby. V závěru románu tak máme celistvý obraz jeho života a všeho co vedlo k tomu, že se rozhodl od něj alespoň na chvíli utéci. Netroufala bych si prozradit více z děje kterémukoli potenciálnímu čtenáři, myslím, že spoilery by v tomto případě byly obzvláště na škodu. Otčenášek pro mě byl a bude pan spisovatel a na románu jde vidět, že s věkem se jeho styl vytříbil k tomu, co já považuju za dokonalost, román mne nedostal jen strhujícím dějem, ale také stylisticky. Kromě toho, jak je pro jeho dílo typické, i v tomto románu předkládá čtenáři myšlenky, často kontroverzní, nad kterými jsem se při čtení zastavila. Shrnutím, Pokušení Katarina pro mne bylo obohacující ve všech ohledech.... celý text

Kulhavý Orfeus 1984, Jan Otčenášek

Osamělost prvočísel 2009, Paolo Giordano

Osamělost prvočísel ve mně nejednou vyvolala stejný pocit smutku, osamělosti, marnosti a nepochopení, se kterým sama bojuju a ve kterém se nevyhnutelně čas od času utápím, a právě proto jsem se dokázala ztotožnit především s myšlenkami Mattia, které mi připadaly tak důvěrně známé, že už ono blízké propojení mezi hlavní postavou a mnou mne dojímalo. Nespočet bylo pasáží, které se mě dotkly natolik, že jsem cítila kritickou potřebu si je označit a vrátit se k nim později; když mi záložky došly, rozstříhala jsem na proužky reklamní leták který ležel na stolku, u kterého jsem toho odpoledne seděla. Konečný počet záložek pak působil natolik výmluvně, že moje ustavičná chvála na tuto knihu působila, jako bych se opakovala. Něco na způsobu, kterým Giordano píše, je mi neuvěřitělně blízké. Jednak je to jeho čistý, objektivní styl, který je mi tolik sympatický, jednak osudy hlavních hrdinů. Máme anorektičku Alici, která se pro ostatní necítí dost dobrá, a asociálního matematika Mattia, který si naopak vystačí sám se sebou a o společnost lidí nestojí, a sledujeme jejich život od dětství, přes trapné okamžiky, kdy se setkají na gymnáziu, až do doby kdy oba dospějí natolik, že se více vzájemně nepoznávají. Ráda bych poukázala na to, že Giordano nepíše o tom, co sám nezažil- opouští postavy přibližně v jeho věku, a právě proto jeho debut působí, bez ohledu na to, nakolik je autobiografický, velmi autenticky. Paolo Giordano je vzděláním teoretický fyzik a jeho styl to výrazně ovlivňuje, nechává to znát, když píše z Mattiova pohledu. Způsob, jakým vidí mnohé všední situace, mi přijde krásný. Mattia záměrně prováděl každý svůj pohyb tak potichu. Věděl, že nepořádek světa může jedině narůstat, že hluk zvukové kulisy se bude zvyšovat, dokud nepřekryje všechny koherentní zvukové signály, ale byl přesvědčený, že když bude pozorně odměřovat každý pohyb, bude mít na tomhle pomalém rozkladu menší vinu. Mattia neodpověděl. Vzal z vysokého sloupku plastový kelímek a naplnil ho coca-colou až po okraj. Snažil se co nejvíce přiblížit k hranici, kdy povrchové napětí tekutiny ještě dokáže zabránit jejímu přelití. Pak ho postavil na stůl. Měl se usmát, podívat se jí do očí a políbit ji. To je všechno, byla to jen mechanika, banální sled vektorů, aby se jeho ústa setkala s jejími. Mohl to udělat, i když se mu zrovna v té chvíli nechtělo, mohl se spolehnout na přesnost pohybů. „Tady je táta.“ Zpoždění odpovědi bylo sotva postřehnutelné. Mattia by si musel vzít chronometr, aby ho změřil a mohl spočítat, o kolik se signál odchyluje od přímky delší než tisíc kilometrů, která ho s otcem spojovala, ale pokaždé na to zapomněl. Ona pomalu oddychovala. Mattia si řekl, že pokud je vztah mezi frekvencí jejích dechů iracionální číslo, pak neexistuje žádný způsob, jak se spojit a najít nějakou pravidelnost. Že je děj vcelku tragický a Giordano hlavní hrdiny ani čtenáře nešetří? Jsem ráda, že je právě takový. Ukazuje, že narodit se do dobré rodiny není zárukou štěstí, že některé vzpomínky s námi i přes veškerou snahu zůstanou navždycky a že i nenaplněná láska může výrazně ovlivnit náš život. Ukazuje, že stačí málo, jedno rozhodnutí, a vše se může náhle změnit, a že důsledky za naše rozhodnutí, i ta, která neučiníme, neseme my sami. Osamělost prvočísel je jednou z knih, které stojí za to přečíst opakovaně. S přehledem překonala i moje vysoká očekávání. Začetla bych se do ní od začátku třeba hned a veškeré emoce bych prožívala snad ještě intenzivněji než poprvé. Už dlouho jsem nezažila takový pocit lítosti jako po tom, co jsem Prvočísla odložila, tedy vím, byla to moc dobrá kniha. –––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– Po patnácti měsících jsem četla znovu a jak jsem očekávala, napodruhé mě v knížce zaujaly úplně jiné pasáže, i přes ten poměrně krátký časový interval který uplynul od doby kdy jsem Prvočísla četla poprvé vidím v nich zase něco jiného. V čem jsem zaznamenala nejzásadnější změnu byl můj nový pohled na situaci mezi Alicí a jejím manželem. Když jsem četla poprvé, připadalo mi její chování vzhledem k jejím dlouhodobým problémům omluvitelné a přestože jsem s ním nesouhlasila, dokázala jsem se do ní alespoň částečně vcítit. Nyní mi ale přišlo vyloženě nesympatické a ke konci knihy jsem k její postavě cítila spíše odpor. Manžel je k Alici už od začátku velmi chápavý, do ničeho ji nenutí a jde poznat, že mu na ní záleží. Přesto, když jí řekne, že by s ní chtěl mít dítě a ona ví, že není schopná otěhotnět, mu tu skutečnost zamlčí. Jediné pro mě ospravedlnitelné vysvětlení by bylo, že jej miluje a nechce, aby ji opustil. Tak to ovšem není. Alice svého manžela nemiluje, je si toho vědoma a má za to, že jeho láska stačí pro ně oba. V podstatě ho jen zneužívá. Vede si falešný menstruační kalendář a odmítá podstoupit vyšetření, zatímco marná snaha jejího manžela psychicky ničí, při sexu pláče. Přes to všechno se jí snaží domluvit, chce, aby mu popsala svůj problém, říká jí, že není pozdě, pokud podstoupí léčbu. A ona mu, jedinému člověku, který ji kdy upřímně miloval, ještě více ublíží tím, že situaci obrátí proti němu, po tom, co roky vědomě marnila jeho čas a lhala mu.... celý text

Stručná historie času 2007, Stephen W. Hawking (p)

Málo odborné pro toho, kdo se o téma zajímá, neboť se nedozví nic nového- zároveň nenapsané dost populárně, aby knížka zaujala toho, kdo k tématu žádný vztah nemá. Z obou kategorií jsem četla lepší knihy.... celý text

Dívka se stříbrnýma očima 2007, Samuel Dashiell Hammett

„Potom jsem rozsvítil všechna světla v místnosti, zapálil si cigaretu (každý si čas od času dopřeje nějakou tu pózu) a sedl si na postel, abych očekával svoje dopadení. Mohl jsem se plížit po tmavém domě za svými nepřáteli a možná je i načapat; ale nejspíš by se mi podařilo nechat se střelit. A já se nerad nechávám střílet.“ Že jsem toho od Hammeta příliš nečekala, příjemně mne překvapil. Ačkoli šlo o povídky, četla jsem je jedním dechem. Brzo jsem si zvykla na autorův styl a uznala, že hlavní hrdina je prostě týpek. Obvykle detektivky nečtu, ale Hammeta bych proti přirozenosti mezi konzumní literaturu nezařadila. Úplně nadšená jsem sice nebyla, ale v kontextu mého hodnocení tady se nebojím ocenit autora nadějnými pěti hvězdičkami, už jen proto, že mě oslovil i mimo můj obvyklý žánr.... celý text

Teorie podivnosti 2018, Pavla Horáková

Někdy na jaře jsem byla na autorském čtení a přiznávám, že moje dojmy tenkrát byly spíše rozpačité- p. Horáková mi byla velmi sympatická svým výstupem, ale úplně si mne nezískala. Knížce jsem dala šanci až po tom, co jsem na ni narazila v knihovně. Podobné dojmy mám i po dočtení. Srovnám-li recenze z obálky s mým vlastním čtenářským zážitkem, jednoznačně musím tvrdit, že knížka je přeceněná. Označila bych ji za sice zvláštní, ale spíše průměrnou. Co je především vyzdvihováno, je autorčin styl- v průběhu ne příliš akčního děje na vás sype fakta napříč všemi obory, a vy se tak máte cítit intelektuálně obohaceni s každou kapitolou. Horáková také používá při popisu odborné termíny ze všech okruhů, čímž se vymyká ze všeho, co jste poslední dobou četli. Nicméně, na mě to působilo vyloženě nuceně. Byly-li výrazy používány v souvislosti s každodenními věcmi (rozumějte „dotkla jsem se její ondulace“ nebo to, že někdo někoho „dovedl k rekognoskaci“), měla jsem pocit, že autorka seděla u slovníku synonym a hledala výrazy, kterými by skutečnosti v daném kontextu popsala co nejnesrozumitelněji. V některých situacích to bylo vhodné, v některých to na mě působilo uměle a nesympaticky. I přesto se mi knížka četla snadno. Co jsem ocenila, byly odkazy na historii Prahy a samotné zasazení děje do hlavního města. Románu to jednoznačně prospělo a věřím, že Pražanům známé prostředí posunulo knihu v žebříčku směrem vzhůru. K hlavní hrdince Adě jsem po většinu hnihy měla neutrální postoj- někdy si mě svými úvahami získala, jindy jsem zdvihala obočí nad jejími názory (například posuzování lidí podle jmen). Především to byl důvod, proč mě děj nikterak hlouběji nezasáhl- u románu který stojí na osudech hlavní hrdinky- a autorka žádnou z vedlejších postav nerozpracuje natolik, aby se ony mohly stát vašimi oblíbenci- je to celkem průšvih. Přes to všechno jsem román hodnotila velmi pozitivně. Co mě ovšem téměř přinutilo snížit hodnocení až na tři hvězdičky bylo rozřešení hlavní dějové linky, a sice zmizení syna Adiny kolegyně. Hlavně v kontextu toho, jak je celý román laděný rádoby vědecky pro mě bylo vysvětlení s pomocí nadpřirozena tvrdou ránou, a já jsem nebyla schopná se s takovým závěrem smířit. Závěrem, k autorce se možná jednoho dne vrátím, ale s Teorií podivnosti už to na další setkání nevidím. „Bolestné procitání všedních dnů je důkazem, že ve skutečnosti nemám pro co žít.“ „'Všechno, co se ti teď děje, je jen prolog zázraků, které budou odhaleny až časem‘, utěšovala mě tenkrát Valerie. Zatím pořád čekám.“ „Může člověk k moudrosti dojít jen skrz bolest a ztráty?“ „Ve skutečnosti je v našem životě jen pár lidí, kteří hrají nějakou podstatnou roli. Všichni ostatní, které míjíme na ulici, s nimiž čekáme na poště nebo kolem nás projíždějí v autě, jsou jen stafáž, statisti, jako ve filmu.“... celý text