Havran (dvojjazyčná kniha) přehled

07.05.2021

Nedávno tady bylo vydání s šestnácti českými překlady ještě vedeno samostatně. Škoda toho spojení s jinými dvojjazyčnými verzemi, které všechny dochované překlady, natož studie k nim, neobsahují. Znova už to rozdělit nepůjde, aby zůstaly zachovány komentáře.

Šestnáct českých překladů Havrana je vynikající ediční počin, zajímavý pro odborníky i (při troše snahy) laické zájemce o poesii nebo Poea konkrétně. Podrobný úvodní rozbor Aloise Bejblíka zařazuje jednotlivé převody do souvislostí literárněhistoristorických (v nejstarších je slyšet vliv Erbena, Nezvalova generace teprve docenila význam běžné, hovorové slovní zásoby, kterou Poe používá, o moderní slovník se snažili i překladatelé v 50. letech) i individuálních (Vrchlický a Nezval zkrátka přebásňovali na téma podle vlastního naturelu, byť se Nezval u Havrana nezvykle snažil podobat se předloze). Rozbor metra, skladby, rýmů - skutečně komplexní výklad, který tím spíš vynikne vedle taktéž zařazené Filosofie básnické skladby. Kratší komentáře překladatelů jsou zařazeny k jejich převodům a je to zajímavé čtení - kolik čtenářů, tolik výkladů a důrazů. Závěrečný oddíl obsahuje i čtyři variace na Havrana, z nichž je vidět, že je to jak nesmrtelná záminka k humoru (Vrchlický, Váchal), tak oblíbený motiv k posílení atmosféry (Vančura, Biebl). Pro všechny básníky po Poeovi viditelně havran stále sedí, stále sedí na bělostných ňadrech Pallas Athéné.

Při čtení všech překladů nedlouho po sobě dobře vyniknou odlišnosti, dobrá i horší řešení jednotlivých problémů. Zvlášť zaujmou úžasně špatné, nebo mírněji, překladatelčinými slovy řečeno, úchylné verze Dagmar Wagnerové (roub Havrana na Máj, který ve vší naivitě ještě zdůvodňuje v přiložené poznámce) a Eugena Stoklasa. Stoklas je opačný příklad, kdy ani nesmírná snaha a technické pochopení zkrátka nemůže vyhrát nad nedostatkem umu.
Z trojice klasických (Vrchlický, Nezval, Kadlec) je dobře vidět vývoj českého básnictví obecně. Nejen v tomto případě mám slabost pro technicky brilantního Kadlece, ale velmi povedený mi přijde i vlastní překlad autora úvodu A. Bejblíka, který dobře ilustruje, které prvky považuje za zásadní a nezměnitelné, které za vedlejší - ztracená milenka jménem Tereza opravdu vyznění nijak nekazí.