Vecerkova
komentáře u částí děl
Četla jsem The Catcher in the Rye a hledala jsem další Salingerovu tvorbu. A tak se čistou náhodou o čtrnáct let později objasnila záhada z mého dětství, kdy jsem při sledování televize přemýšlela o tom, co vůbec jsou banánové rybičky.
Zatímco Catcher mne až tak nezaujal, tato povídka mne naprosto nadchla a navnadila na ostatní Salingerovy povídky. Na první pohled odlehčená ale ve skutečnosti na malém prostoru hluboká povídka. Jsem murglas.
„Teď půjdu a zavřu ho.“ Působivý je rámec celé povídky otevřené dveře – dveře se zavřou, jako když končí hudební skladba, absolutní konec.
Venini vzal jemně Dorceen za paži, obešel s ní vůz, otevřel dvířka a pomohl jí nastoupit. Venini vždycky šokoval své zákazníky, přátele a hlavně známé svým chováním, připomínajícím staré časy, které ještě neznaly hořké a chladné emancipační zápasy dneška.
Černá planeta bylo dost průměrné sci-fi z roku 2456, mapující osudy Arleyho Veniniho a jeho spolupracovnice androidky Dorceen. Ačkoli byli oba osobnostmi sympatickými, k tomu, aby tvořili pro čtenáře zajímavé duo něco chybělo. Věřím, že na bezmála sto stránkách se daly jejich charaktery vykreslit lépe.
Autor se příliš nevěnuje vědecké stránce věci a děj zasazuje do budoucnosti spíše proto, aby mohl vytvořit naprosto fantastickou zápletku o návštěvě Černé planety. S vysvětlováním nepřirozených jevů se nenamáhá, naopak, prostředí stanice je spíše pozadím pro vztah mezi Veninim a androidkou.
Co se kompozice textu týče, rádoby pozornost poutající krátké věty typu "začalo velké dobrodružství" jeho úroveň dost snižovaly. Snad je to překladem, ale chyběla mi nějaká propracovanější větná skladba, atmosféru navazující slovní obraty. Líbila se mi souvětí
„Pak se najednou slunce pohnulo obráceně, smýklo se po umělém nebi a stanulo nehybně na vrcholu své dráhy, jako anachronický technický důkaz, že všechny světy nemusí vždy odpovídat koperníkovské představě.“
„Jako příboj z neuvěřitelně cizích břehů smetaly vlny impulsů přežilý euklidovský řád představ o světě a prorážely hráze jejich starého rozumu- a všechno se to dělo tiše, aniž to Pozemšťané pozorovali.“
ale ta byla jediná. Povšimněte si navíc podobnosti mezi nimi, nápaditost autora je poněkud omezená.
Sečteno, text jako takový mne neupoutal a bylo spíše obtížné při čtení udržet pozornost.
Po přečtení Černé planety považuji čas nad povídkou strávený za promarněný; rozhodně doporučuji jiné povídky s podobným tématem.
Škoda jen, že jsem děj odkudsi znala, unikl mi tak moment překvapení.
„Malíři by se měli stýkat jen s lidmi, kteří jsou hloupí a hezcí, prostě s lidmi, kteří poskytují umělecký požitek, když se na ně díváme, a duševní oddech, když s nimi mluvíme.“
„Milý Geralde,“ řekl jsem, „ženy jsou na světě proto, abychom je milovali, ne proto, abychom jim rozuměli.“
Kratinká je tato povídka, o ženě která „byla jako takové ty zvláštní křišťály, co člověk vidí v muzeích, ty, co jsou jednu chvíli čiré a jednu chvíli zamžené.“ Není mi to nepovědomé.
Wildeův jazyk je to, co povídku povznáší, navíc s jejím rozsahem není důvod ji nepřečíst.
Stranou všechny nesrovnalosti o atmosféře Marsu a hustotě tamního vzduchu, mně se tato povídka líbila moc. Rozhodně bych nezahálela přečíst si něco od stejného autora.
Tým archeologů zkoumá Mars, jehož povrch pokrývá červený prach, a shromažďuje informace o již vymřelé civilizaci, která se překvapivě podobá té naší. Hlavní hrdinkou je ambiciózní Marta, která se snaží rozluštit písmo Marťanů pomocí nalezených knih a nástěnných nápisů.
Syntax autora mi byl velmi sympatický, stejně jako neotřelé téma luštění písma vymřelé civilizace. Charaktery postav byly i na povídku překvapivě vykreslené a toto nepovrchní podání na mě udělalo dobrý dojem.
Od začátku do konce čtivá povídka s uspokojivou dávkou informací z chemie.
Aneb jak naoko vědecky zdůvodnit situaci, když začne Husa snášet zlatá vejce.
Asimov ukazuje, že umí i z tak jednoduchého nápadu udělat něco extra. Vděčí za to především perfektním znalostem z jeho oboru a umění předat je čtenáři jasně a srozumitelně. Asimov umí víc, ale tato povídka je poměrně kvalitní a není jí co vytknout.
Kéž by autor vynechal celou zdlouhavou první třetinu povídky. Pozadí nebylo pro děj vůbec přínosné, na prvních deseti stranách se v podstatě nic neděje. Povídka mohla začít až ve chvíli, kdy se Ridging a Čandara vydávají na průzkum povrchu Měsíce, pak bych hodnotila minimálně jednou hvězdičkou navíc.
Kartograf a geofyzik prozkoumávají povrch Měsíce a snaží se sestoupit do kráteru, odkud by mohli získat cenné vzorky. Prach všude kolem je ale brzo odřízne od okolí jako mlha.
Závěr byl vtipný, ironické poznámky Čandary i Ridginga v situaci kdy se smrt zdála nevyhnutelná mě rozesmály. Autorův záměr uvést na začátku čtenáře do děje se ale nevydařil, tato část byla zcela zbytečná.
Pozadí této povídky se mi velmi líbilo. Děj se odehrává na Zemi v době, kdy jsou vyčerpány zdroje obživy na souši a novým způsobem kde získat veškeré suroviny k přežití se tak stávají moře a oceány.
V povídce vystupují delfíni jako jakýsi ekvivalent psů na souši. Jsou lidem stejně věrní a vyznačují se vysokou inteligencí.
Tento námět mi byl sympatický svou neotřelostí, nejde o typickou sci-fi povídku odehrávající se na jiných planetách, ve vesmíru, nezasahují mimozemšťané a podobně. Sledujeme Dona, který se ve své ponorce vydává zneškodnit predátora, který způsobuje ztráty na počtu jeho „dobytka“- velryb.
Tuto povídku hodnotím velmi pozitivně.
Doktor Meltzer z Marsu je povolaný k opravdu kurióznímu případu- vyšetření živočicha, který byl objeven na Ganymedu. Vzhledem k jeho rozměrům, vysvětleným nízkou přitažlivostí na jeho domovské planetě, postupuje tak, že zevnitř zkoumá jeho trávicí soustavu.
Líbily se mi doktorovy ironické poznámky a účinkování jeho manželky a dětí. Povídku považuju za lepší průměr, je zaměřená spíše biologicky, četla se dobře. Ocenila bych rozvinutější pozadí příběhu.
„Ne, ne, ne, tycháni!“
Po přečtení této povídky se chystám přečíst více od stejného autora, mile mě překvapila.
Trochu mi vadilo, že příběh není vyprávěný bezprostředně, nicméně to odpovídá tomu, že autor se nesnaží ve čtenáři za každou cenu vzbudit napětí, nýbrž ho pobavit. A to se mu rozhodně podařilo, je neuvěřitelné, že tato povídka byla uveřejněná už v roce 1934.
Je zajímavé sledovat například autorovy představy o tom, že organismus by namísto uhlíku tvořil jemu podobný křemík. Pravdou je, že čistý křemík se na povrchu Marsu nevyskytuje a jeho atomy kvůli vysoké relativní atomové hmotnosti stabilní řetězce netvoří, ale na v té době revolučním pojetí fantastické povídky to nic nemění.
Věřím že i dnes má tato povídka ve světě sci-fi, který se od doby jejího vzniku povážlivě rozrostl, čestné místo.
Spojení mysteriózní zápletky založené na topologii s prostředím podzemní železnice. Výsledkem je mrazivá povídka s „wow efektem“, která mě dostala.
Jednoho dne zmizí z kolejí celá vlaková souprava. Zpočátku to nikdo nezaregistruje, ale následujícího dne si ostatní zaměstanci podzemky nemohou nevšimnout, že dva z jejich kolegů, vlakvedoucí a řidič, nepřišli do práce. Ředitel podzemní dráhy si jejich nepřítomnost spojí s několika zmizeními, o kterých četl v novinách a brzy si uvědomí, že mu chybí vlak.
Jednou z hlavních postav je matematik Tupelo, který se snaží přijít na to, kam se souprava poděla a přichází s teorií, podle které drobná úprava železniční sítě propůjčila systému kolejí zvláštní topologické vlastnosti. Nikdo mu sice nevěří, ale svědectví od lidí, kteří zaslechli po uzavření železnice zvuky jedoucího vlaku, jeho domněnky potvrzují.
Snad za to může nepovedený horor Metro, který jsem zhlédla kdysi na základní škole, ale tahle povídka mě při čtení naprosto pohltila svou atmosférou. Excelentní.
Tato povídka ukazuje relativitu pojmu „normální podmínky“, které jsou pro Slunečňany o mnoho tisíc stupňů a pascalů vyšší než na Zemi, v závislosti na vzdálenosti od středu Slunce. Postavy diskutují o pevném skupenství, jehož existence je v daných podmínkách nepředstavitelná.
Ani přesné fyzikální informace nebo prolnutí života Slunečňanů se životem na Zemi nedokáží vyvážit zdlouhavost a strohost textu, během jehož četby se brzy začnete zamýšlet nad tím, jaké je venku počasí.
Přemýšleli jste někdy o existenci čtvrtého rozměru, nikoli jako dimenzi časové, ale prostorové? Čím je čtverec v prostoru dvojrozměrném a krychle v prostoru trojrozměrném, tím je teserakt čili hyperkrychle ve čtyřrozměrném prostoru. Architekt Teal je deprimovaný kýčovitými vymoženostmi jeho doby a rozhodne se pro svého kamaráda Homéra navrhnout dům vskutku impozantní, ve tvaru teseraktu.
Prostorové dimenze jsou tématem mně blízkým a tato povídka byla bravurní. Už jen to, jak se autor vypořádal s pouhým popisem modelu teseraktu v trojrozměrném prostoru a přiblížil jej tak prostřednictvím dialogu kamarádů čtenáři, je obdivuhodné. Samotná zápletka pak ve mně vyvolávala pocity lehké klaustrofobie, které se postaraly o potřebné napětí.
Povídka je čtivá a nechybí jí vtip, stejně jako originální námět a faktická stereometrická přesnost. Z charakterů jednotlivých postav- tvrdohlavého, ambiciózního, ale trpělivého Quintuse Teala; jeho přímočarého, sarkastického kamaráda Homéra Baileyho; křehké, nedůvěřivé Matyldy Baileyové- autor na malém prostoru dostal to nejlepší.
Bailey do sebe sklenici jedním rázem obrátil.
„To ale bylo pro tvou ženu,“ řekl Teal.
„Jdi se bodnout,“ odsekl Bailey. „A nalej další.“
(…)
„Zásadně nepiju alkohol,“ zaprotestovala a lokla si.
Tato fantastická povídka je jednou z nejlepších, které jsem kdy četla. Věřím, že problém, proč nemohou čtyřrozměrná tělesa v našem trojrozměrném prostoru existovat, nenásilně přiblíží i úplnému laikovi.
Kéž by autor využil potenciál, jaký jeho nápad s Těžkou planetou v té době měl. Bohužel, není tomu tak. Děj je nezajímavý a na povídku takového rozsahu příliš uspěchaný.
Obtěžovala mě jednotvárná stavba textu, monotónní jednoduché věty mne namísto vtáhnutí do děje frustrovaly. Ději by jednoznačně prospělo vypravování v první osobě. Kdyby autor povídku napsal s větším elánem, věřím, že by zaujmul, nicméně této povídce chybí propracovanost.
