000nugatovej
komentáře u knih
Žena prchá před zprávou
David Grossman
Čím to je, že i při druhém čtení na mne tato kniha tak zapůsobila?
Vlastně hned od začátku.
Od začátku?
Ano. Od té „rozhlasové hry“.
Rozhlasové?
Ano. Je tma. Jen hlasy.
Již tady se setkáváme se třemi hlavními postavami, již tady se rodí jejich komplikovaný vztah.
A motiv rozhlasové hry se pak v knize několikrát opakuje. A pokud se seznámíme s fakty z Grossmanova života, tak zjistíme, že se tu objevuje jedna z paralel mezi hrdiny knihy a jejich autorem.
A další (hlavní) paralela? Stejně, jako se Ora snaží svého syna ochránit tím, že svým vyprávěním znovu buduje svůj rodinný život, stejně tak se Grossmann snaží ochránit své syny tím, že píše tuto knihu. Ora se mu podobá i svým postojem. Přes všechnu svou křehkost, přes všechny nástrahy nepodléhá nabízejícímu se černobílému vidění složité izraelské reality, naopak je silná tím, jak straní lidskosti a lásce, a tedy životu. Jejímu postoji přitaká zurčící a bzučící příroda galilejských hor i fenka, která jako by k Oře přiběhla z jiné Grossmanovy knihy (Mít s kým běžet).
Ora je ve svém postoji důsledná ve vztahu ke svým čtyřem mužům, ale i k jiným lidem, třeba k arabskému taxikáři Samimu nebo pediatrovi, kterého potkává s Avramem při svém úprku/putování. Svůj postoj dává zřetelně najevo, třeba když se umanutě podivuje, jak mohl její tolik milovaný syn zapomenout na uvězněného starého Palestince. A to je vlastně poslední Orou vyslovená vzpomínka.
A po ní v českém vydání následuje dlouhé ticho, mezera v textu. Jde tu o vadu vydání, nebo to tak autor napsal? Ostrý střih v ději, budiž, ale to nečekané bílé místo následující na téměř dvou stranách knihy, v níž doposud na 560 stranách plynul text bez přestání stále dál? Pravda, jistá analogie je 100 stran dříve, kde prázdné místo nechává za svým textem v Ořině zápisníku putující lékař. Ovšem Ora má potřebu tu prázdnotu zaplnit svými a Avramovými slovy. (Jak to tedy je? Chyba vydavatele či záměr autora? Odpověď by nám asi daly překladatelky, mimochodem i díky jejich práci je kniha tak kvalitní.)
A když konečně začne čtenář přes všechny pochybnosti a přes všechnu Ořinu zoufalost a bezmoc věřit, že ten její iracionální pokus zachránit svého syna, bude úspěšný, vstupuje do knihy Grossmanova informace o tragédii v jeho vlastní rodině. Tím, že se stala součástí románu, ovlivňuje jeho vyznění, ale zároveň se sama stává literaturou. A literatura přece už od dob Gilgaméše zajišťuje nesmrtelnost.
