000nugatovej
komentáře u knih
Krev na sněhu
Jo Nesbø
Nesbo umí psát. Po mnohem objemnějších románech s HH tu i na pouhých sto padesáti stranách rozehrál zajímavý napínavý příběh. Jak bývá u něj zvykem s nečekaným závěrem. Příběh, kde hrají zásadní roli příběhy, které si potřebuje vytvářet titulní postava. Skrze tyto příběhy se snaží dát tomu, co se kolem něj děje, nějaký smysl a řád. Znovu a znovu ho ovšem překvapuje, že se mýlí.
Nesbo umí psát. Jeho mistrovství není jen v ději, kde vše do sebe zapadá, ale i v tom, jak to píše… Třeba začátek, v němž tančí sněhové vločky, je virtuózní. Krev na sněhu vytváří (již na první straně) jakýsi nachový královský plášť s hermelínem. A tím krvavým pláštěm kniha i končí. Krev na sněhu. Nesbo umí psát.
Statisté
Arnon Grunberg
Vypravěč Ewald, jeho přítel Karfiól a jejich „femme fatale“ Elvíra žijí ve zvláštním světě snů, a když se zadaří i ve skutečném rádobyuměleckém společenství. Chvílemi se vše děje ve strhujícím tempu – třeba, když se na skok vrací domů Karfiólův otec se svou vyhukanou manželkou – jindy se tempo zpomalí v melodramatických scénách spojených třeba s vycházející hereckou hvězdičkou Frederikou. To vše vytváří čtivou groteskní směs, která na rozdíl od Grunbergova Gstaadu či jeho prvotiny Modré pondělky nemá tolik temných tónů.
Muž, který sázel stromy
Jean Giono
Velký příběh vyprávěný na několika stranách prostým jazykem. To největší je holt prosté a přirozené. (Ostatně, všimli jste si, jak se vedle lidskosti a velikosti přírody najednou staly války zuřící v údolích něčím druhořadým a nicotným?)
Ve vydání, které jsem četl, bylo vyznění knihy zesíleno líbeznou výtvarnou výbavou P. Čecha.
Münsterův případ
Håkan Nesser
Nečekané rozuuzlení a pak přichází ještě jedno! Přes temný obsah Nesser občas zařadí vtipnou repliku (často jimi končí jednotlivé kapitoly). Udržuje si tak sympatický odstup od svého příběhu. Je to už moje čtvrtá přečtená detektivka tohohle autora. Ani ona mne ještě neodradila od chuti přečíst si další.
Plechový bubínek
Günter Grass
Již potřetí jsem si nechal vybubnovat od Oskara Mazeratha jeho životní osudy
I potřetí to stálo za to – Oskar na svém plechu totiž vybubnovává nejen zvuky, ale i vůně a obrazy. Z těch nezapomenutelných třeba obrazy čtyř kašubských sukní, koňské hlavy plné úhořů, děsivé karetní hry na polské poště, šumáku, který pomohl Oskarovi objevit možnosti jeho třetí paličky, jeptišek odlétajících k nebesům, rozevřeného odznaku nacistické strany, cibulového pláče osvobozujícího od zaschlých vzpomínek ... A další a další.
Vždycky, když jsem tuhle knihu četl, mi Oskarův bubínek přibubnoval i chuť na další Grassovy knihy. Pro mne je však Plechový bubínek pořád z Grassových děl knihou nejchutnější.
Červenka
Jo Nesbø
Oproti většině ostatních knih s HH mi Červenka připadala méně napínavá, ač zločinec a jeho motivy byly opět – jak bývá u Nesbeho zvykem – překvapivé, originální, tentokrát však až málo uvěřitelné.
A tak mne nejvíce na knize asi bavilo to, jak se tu postupně rozkrýval příběh Ráchel a jejího syna Olega, které čekají díky sblížení s Harrym v dalších Holeovkách (ty jsem už četl a skutečně mi připadaly lepší) hodně bouřlivé události.
Není jiné cesty
Trygve Gulbranssen
Závěr knihy je ilustrací autorovy myšlenky, jak nebezpečné jsou pro charakter člověka peníze a jak je potřebné pro plnohodnotný a radostný život najít cestu ke svému srdci, která se v knize opakovaně objevuje („Není jiné cesty než cesty k vlastnímu srdci.“). Na můj vkus však příliš doslovnou ilustrací...
Zato úplný začátek patří k nejlépe napsaným pasážím celé trilogie: Starý Michal dřevorubec hledá spočinutí po životě plném lopotné dřiny a nejrůznějších útrap (ostatně životním výzvám, pokud ne existenčním, tak těm, které vyplývají z jejich vlastního „srdce“, musí čelit stále znovu a znovu všichni hrdinové trilogie). Michal se vrací do krajiny svého mládí, trochu s obavami a úzkostí, jak bude přijat. A ke svému údivu nalézá zasloužený klid. Všechny ty noční zvuky, ty vůně stáje, ta libá představa, že se zítra umyje, to vše mu při jeho usínání přináší pocit laskavého smíření se vším, co prožil, se vším, co přichází. A smrt a umírání jsou v tomhle až mýtotvorném pojetí také jakýmsi jeho návratem do minulosti, návratem ke klidu.
Vane vítr z hor
Trygve Gulbranssen
Postavám jako je starý Dag i jeho syn či jeho Adelheid se dá věřit. Jsou silní, vypadají nezdolně, nicméně jejich život není jednoduchý, je jak na houpačce, přináší protivenství a i jejich vlastní pochybnosti o světě, o sobě, o smyslu života. Východisko nalézají ve víře v Boha. Ovšem vyznívá to přirozeně, odpovídá to jejich době, jejich myšlení, jejich skutkům. I tento druhý díl je zajímavý a čtivý, má v sobě laskavou moudrost.
Věčně zpívají lesy
Trygve Gulbranssen
Pamatuji si, že jsme měli celou trilogii doma, i to, jak se o ní pozitivně vyjadřoval tatínek (velký čtenář), když ji doporučoval mamince. Pamatuji si, že se jim oběma moc líbila. Mé čtenářské cesty mne však jako dítě a pak i jako dospělého vedly jinudy.
Teď, když jsem na knížku narazil v knihovně, řekl jsem si, že ji zkusím. Měl jsem k ní pohříchu nedůvěru: nebude to suše napsaná „pomalá“ kniha, nebude to tak trochu červená knihovna? Jsem mile překvapen. Z knihy sice dýchá starosvětská atmosféra. Ale příjemně. Čtivě. Popisy norské přírody. Silní hrdinové. Skutečně hezké čtení.
Zázračné proměny
Vítězslav Nezval
Tento reprezentativní výbor obsahuje všechny významné Nezvalovy básnické počiny od poetistické Pantomimy až po jeho poslední básně. Mnohé z nich i dnes dokazují jeho hravou a někdy možná až moc snadnou (chvílemi povrchní) imaginaci.
Překvapilo mne, že po letech ve mně nejvíce rezonuje báseň Na břehu řeky Svratky – její nostalgicky plynoucí hudebnost i její význam. Nevím, možná je to tím, že mne kdysi moje učitelka češtiny ještě na základce donutila k tomu, abych se ji naučil recitovat zpaměti.
Hořké povídky
Maxim Gorkij (p)
„… ve vzduchu visí modré mouchy, náhle se kamsi vrhají, padají k vyhřáté zemi a prudce vyletují vzhůru – je nesnesitelně nudné mouchy sledovat, ale jinak není co dělat.“
Možná je nudné sledovat mouchy, ale lidi, kteří jsou na dně lidské společnosti, kteří také jako ony se náhle kamsi vrhají, padají k zemi a vyletují vzhůru, nudné sledovat není. Naopak. Dokazují to Gorkého povídky vybrané do tohoto výběru. V souladu s názvem jsou hořké, to ano, ovšem nesou v sobě poselství o zrncích člověčenství, která jsou skryta i ve vyvrhelích a ztroskotancích.
Gorkij mne mile překvapil. Bohužel nese stigma teoretika socialistického realizmu a Stalinova režimního spisovatele, ač to tak úplně není pravda: z bolševického Ruska po revoluci na nějaký čas emigroval a také okolnosti jeho smrti nejsou tak úplně jasné. V každém případě je Gorkij v tomto výboru spíše než rigidním bolševikem plnokrevným spisovatelem, který byl inspirací třeba mladému Ivanu Olbrachtovi.
Modré pondělky
Arnon Grunberg
Zpočátku jsem myslel, že čtu jednu z knih o zmatcích dospívání. Podobně jako ony i Modré pondělky srší vtipem („Nemohl jsem tušit, že budou tak přepjatí, že mě pošlou ke školnímu psychologovi. … Nevěděli si rady. To aspoň tvrdili. Proč teda nešli ke školnímu psychologovi sami, když si nevěděli rady? Školní psycholog si taky nevěděl rady. Sice to nepřiznal, ale vypadal tak.“)
Jenže s další a další stránkou přibývá cynických tónů. Umírající otec, hysterická matka (ač člověk s tou její hysterii občas soucítí), hrdinovy sexuální eskapády, popsané odosobněným způsobem pouze s občasným náznakem skrývaného citu, to vše až k poznatku, že „lidi jsou nahraditelní jako igelitové tašky“ vytváří dost bezútěšnou směsici humoru a smutku.
Od této autorovy prvotiny vede přímá linka k poslednímu autorovu románu – k temnému Gstaad.
Lužinova obrana / Pozvání na popravu
Vladimir Nabokov
Z těch, co jsem z Nabokova přečetl, dva nejlepší romány. Jsou čtivější než třeba výborný Dar nebo Bledý oheň nebo Ada, oproti Lolitě jsou zase odolnější před povrchním a prvoplánovým čtením.
I když Pozvání na popravu jsem zprvu četl jako variaci na Kafkův Proces, brzy jsem zjistil, že se pletu. Ostatně Nabokov údajně Kafku v době, kdy svůj román psal, neznal. Vězení, celý život, mezilidské vztahy jsou tu vlastně jedno velké divadlo, jehož kulisy zmizí při Cincinnatově popravě.
Těším se na druhé čtení. Oba romány si ho zaslouží!
Revolver na prodej
Graham Greene
Na této knize lze skutečně výrazně vidět, jak se v průběhu desítek let posunul tento žánr. Škoda. Ač jsem to před čtením tušil a ač jsem věděl, že čtu něco, co autor sám nazýval divertimentem, tentokráte mne Greene dost zklamal.
Snad jediným zajímavějším momentem knihy byl záblesk víry Ravena, že by mohl poprvé ve svém životě nějakému člověku důvěřovat. Spletl se a připustit si tento omyl bylo pro něj více než bolestivé. Najednou – zcela chladnokrevný a bezcitný vrah – vypadal lidštěji. Možná pro tuto epizodu stojí román za přečtení.
Žena prchá před zprávou
David Grossman
Čím to je, že i při druhém čtení na mne tato kniha tak zapůsobila?
Vlastně hned od začátku.
Od začátku?
Ano. Od té „rozhlasové hry“.
Rozhlasové?
Ano. Je tma. Jen hlasy.
Již tady se setkáváme se třemi hlavními postavami, již tady se rodí jejich komplikovaný vztah.
A motiv rozhlasové hry se pak v knize několikrát opakuje. A pokud se seznámíme s fakty z Grossmanova života, tak zjistíme, že se tu objevuje jedna z paralel mezi hrdiny knihy a jejich autorem.
A další (hlavní) paralela? Stejně, jako se Ora snaží svého syna ochránit tím, že svým vyprávěním znovu buduje svůj rodinný život, stejně tak se Grossmann snaží ochránit své syny tím, že píše tuto knihu. Ora se mu podobá i svým postojem. Přes všechnu svou křehkost, přes všechny nástrahy nepodléhá nabízejícímu se černobílému vidění složité izraelské reality, naopak je silná tím, jak straní lidskosti a lásce, a tedy životu. Jejímu postoji přitaká zurčící a bzučící příroda galilejských hor i fenka, která jako by k Oře přiběhla z jiné Grossmanovy knihy (Mít s kým běžet).
Ora je ve svém postoji důsledná ve vztahu ke svým čtyřem mužům, ale i k jiným lidem, třeba k arabskému taxikáři Samimu nebo pediatrovi, kterého potkává s Avramem při svém úprku/putování. Svůj postoj dává zřetelně najevo, třeba když se umanutě podivuje, jak mohl její tolik milovaný syn zapomenout na uvězněného starého Palestince. A to je vlastně poslední Orou vyslovená vzpomínka.
A po ní v českém vydání následuje dlouhé ticho, mezera v textu. Jde tu o vadu vydání, nebo to tak autor napsal? Ostrý střih v ději, budiž, ale to nečekané bílé místo následující na téměř dvou stranách knihy, v níž doposud na 560 stranách plynul text bez přestání stále dál? Pravda, jistá analogie je 100 stran dříve, kde prázdné místo nechává za svým textem v Ořině zápisníku putující lékař. Ovšem Ora má potřebu tu prázdnotu zaplnit svými a Avramovými slovy. (Jak to tedy je? Chyba vydavatele či záměr autora? Odpověď by nám asi daly překladatelky, mimochodem i díky jejich práci je kniha tak kvalitní.)
A když konečně začne čtenář přes všechny pochybnosti a přes všechnu Ořinu zoufalost a bezmoc věřit, že ten její iracionální pokus zachránit svého syna, bude úspěšný, vstupuje do knihy Grossmanova informace o tragédii v jeho vlastní rodině. Tím, že se stala součástí románu, ovlivňuje jeho vyznění, ale zároveň se sama stává literaturou. A literatura přece už od dob Gilgaméše zajišťuje nesmrtelnost.
