000nugatovej komentáře u knih

O lásce osudové: marně se jí Džamila vzpírá. O lásce spojené s uměním: Danijar oduševněle zpívá, vypravěč bude malířem a nejraději má obraz štěstí z lásky. O lásce odvážné: neberoucí ohledy na konvence. O lásce jako krásném lidském citu: bez dobového sovětského schematismu. Napsáno 20 let po té, co mu komunisté popravili otce. Novela Džamila nemá v sobě ani náznak politiky (jen popisuje reálné kulisy kirgizského venkova v dobách války), je lidská, proto přežila do dnešních dnů.

2 11.09.2017

O Vraždě v hotelu Intercontinental jsem psal přímo u té samostatné básnické sbírky.

Takže tady k Varanovi. Lákavé by bylo citovat z povídky Lano: „… já už to s ním dál nevydržím, pořád leží jen v knížkách, ani podlahu neumeje a čte takový blbosti …“ (str. 131). Jenže Ajvazovy povídky nejsou jen tak o ničem, nejsou to blbosti! Nejde "jen" o výlety do světa bezbřehé fantazie. I já totiž například nosím v batůžku na zádech několik medvíďat a nemám sílu to ukončit, i mně je často líto těch, kteří se stávají terčem nepochopitelného výsměchu, třeba kvůli svému chobotu. Jo, brzdi, Ajvazovy prózy se brání interpretacím. Jasně, i když pár návodů ke čtení najdeme přímo v nich. Čtěme je pomalu, ochutnávejme: „Se skutečným poselstvím knihy se setká jen ten, kdo se pomalu courá řádky jako po břehu moře a naslouchá tichému vlnobití řeči. Loudající se předhání nejrychlejšího běžce.“ (povídka Brouk str. 54). Zároveň nám autor naznačuje, jak tvoří: „… ne že bych výrůstky a prolákliny ztuhlého magmatu proměňoval ve výraz svých záměrů a idejí, ale spíš tak, že se nechávám vést tvary, které na mne hledí, a že obnažuji to neviditelné, co spí pod jejich povrchem jako rodící se plod, k němuž existující tvary vnitřně směřují a v němž docházejí svého naplnění.“ (povídka Sochař str. 111). Ano, nechejme se spolu s ním unášet obrazy, tvary a tóny. Možná pak nastane ten úžasný okamžik, kdy „v šumění, které vychází z klavíru, jsou obsažené všechny hudební skladby, jež byly a budou napsány, i nikdy nenapsané skladby geniálních skladatelů, kteří zemřeli v mládí…“ (povídka Koncert str. 138)

3 10.09.2017

Auster je vynikající. V tom příběhu o nepodařeném pokusu získat peníze prostřednictvím pokeru je vše – otázka chuti k životu a osobního vyhoření, otázka svobody a odpovědnosti za vlastní činy, otázka sebeovládaní a pomsty.
Co jako člověk snesu? Čemu se mohu a mám bránit? Kdy přichází okamžik změny? Kdy se naplní míra trpělivosti?

Těším se na další Austerovy knihy.

1 10.09.2017

Další Tessin napínavý thriller.

Vedle ústředního příběhu se v každém románu série postupně vyvíjejí osudy hlavních postav. I ty jsou zajímavé, je jim v každé knize věnován poměrně velký prostor. Na první pohled to vypadá, že by asi bylo nejlepší číst knihy se soudní lékařkou Maurou Islesovou a její přítelkyní detektivkou Rizzoliovou v pořadí, jak byly vydávány. Já se však k nim dostávám zpřeházeně. A kupodivu mi to nevadí! Potrhaná časová následnost jim dává novou (autorkou nezamýšlenou) dimenzi. Při přečtení každé další knihy v rozporu s postupnou chronologií jejich osobních příběhů se ty osudy doplňují, zapadají do sebe, vytvářejí logické puzzle. Takové čtení přidává celé sérii příchuť moderní románové kompozice.

2 10.09.2017

Moderní komedie nemá ten spád jako Sága, hlavně ze začátku je pomalá a přes mistrovské obrazy (třeba Soams v okně s nafukovacími balónky) dost nezajímavá. I proto jsem ji při předcházejícím pokusu nedočetl. Jsem však rád, že jsem tentokrát vydržel. S návratem Jona, jeho nové manželky a také Ireny se totiž vrací duch a čtivost Ságy.

A najednou vzbuzuje Soams bezmezně milující svou dceru Fleur čtenářův soucit. Mé sympatie získává i hledáním svých kořenů. (Možná si můžeme společně s ním smutně povzdechnout, jakým směrem se mění svět. Vždyť soudní spor jeho dcery s bohatou Marjorií Ferrarovou kvůli několika pomlouvačným slovům nám, kteří se denně setkáváme s vulgarismy a lží z úst našich představitelů, připadá tak nepravděpodobný a možná malicherný.) Jak se ve Fleur opakují Soamsovy vlastnosti ze Ságy: milostná vášeň a cílevědomá touha získat milovanou osobu a vlastnit ji! Jen vývoj Michaela Monta z umluveného mladíka v Sáze ve výjimečně hodného manžela, který přijímá to, že je pro Fleur až druhý, je trochu nepřirozená.

Poslední kniha této trilogie stojí za to, aby člověk vydržel a Moderní komedii přečetl celou!

03.09.2017

Edice Ladění, to je přesný název škatulky, do níž mohl Ajvaz zařadit tuto svou prvotinu, neboť v ní ladí nástroje své budoucí tvorby.

Paralelní světy magické Prahy a až mýtického světa fantazie se tu prolínají bez jakýchkoliv zádrhelů. „Dost často mám chuť přirazit pěkně pěstí všechny knihy / k zadní stěně knihovny. To by bylo kvikotu.“ veršuje ve své básni Večerní písně (str. 30). Básně v této sbírce však nejsou doprovázeny kvikotem – fantasktní obrazy se tu spojují s reálným světem zcela přirozeně. Není to špatné čtení!

03.09.2017

Nechejte se vést touhle tou knihou. Zašmodrchané osudy jejích hrdinů jsou uvěřitelné! Postavy nejsou, ač to zprvu tak vypadá, černobílé: i „vlastník“ Soames má své klady a čtenáři je ho čím dál tím více líto, i Jolyonovci mají své negativní stránky. Prostě život v umělecké „zkratce“ (sice osmisetstránkové). Ságu vnímám i při třetím čtení jako čtivou klasiku, jejíž rozsah jí není na škodu.

7 22.08.2017

Grossman je úžasný spisovatel! Jeho romány Mít s kým běžet (ač je poznat, že je určen primárně mládeži) a hlavně Žena prchá před zprávou (viz můj KOMENTÁŘ) patří k tomu nejlepšímu, co jsem četl. I proto jsem si Viz LÁSKA koupil prostřednictvím zdejšího bazaru :-). Prostě jsem začal číst s nějakými očekáváními. Taky mám nějaké čtenářské zkušenosti a apriorní představy o tom, jak může vypadat literatura o holocaustu, že.

Ale vše je jinak. Tu knihu musíte číst velmi soustředěně. Přesto ve Vás zůstane pocit, že Vám něco/hodně uniklo.

Samozřejmě, že jsem si interpretoval: Nezjistí náhodou devítiletý Momik při svém experimentování a hledání nacistické bestie ze země TAM, že ta bestie může být skryta v každém z nás? Co ji může probudit? A nepotvrzuje to vlastně jeho děda Anšel Wasserman opakem: když skrze příběh Dětí srdce oživuje lidské já (nelidského) nacistického zločince, čímž se mu chce pomstít za smrt svých blízkých (a skutečně to Neigela stojí život)? A… jasně, že ta proměna Bruna Schulze evokuje Řehoře Samsu, vždyť Bruno Schulz Kafku překládal. Ale proč proměna v lososa? Proč právě v tuto rybu? Psal o lososech Schulz? Nevím. Nebo je důležitá ta pouť, při níž se v obrovských hejnech vracejí lososi s obrovskými ztrátami domů. Je to o holocaustu nebo spíše o Izraeli jako takovém? Židé se vrátili domů. A co všechny ty postavy z družiny Dětí srdce, co znamenají? Co jejich rysy, vlastnosti, vynálezy? A proč Kazik žije zrychlený život a i tak se dozví o válce? A co ta výzva Ajaly, aby napsal Šlomik nový příběh, ale s láskou, ne s tou viz LÁSKA? Jo, je to i kniha o tvorbě. Jak se v ní zmnožují vypravěči a tvůrci! Mluví tu všechny postavy, vypravěč Šlomik vypráví o vypravěči Anšelovi, který dává slovo svým postavám, které také vyprávějí, a nad tím vším se vznáší Grossman. Vypravěč nad vypravěči.

A já mu jako autorovi věřím. Věřím, že nic tu není samoúčelné. Mnohé se mi daří interpretovat. Cítím a vím zároveň, že by mi nemělo vadit, že některým motivům nerozumím. Je to o míře pochopení a toleranci k nepochopení. Nakolik je pro čtenáře únosné množství toho, co interpretovat neumí, nakolik ho to zdravě provokuje a nakolik odpuzuje. Možná proto ta jedna hvězdička v mém (původním) hodnocení dolů. (Nakonec jsem ji zase přidal. I měsíce po přečtení mne Viz Láska pozitivně provokuje!) Ta kniha vyžaduje soustředěné čtení a poučeného čtenáře. Je určitě vynikající!

Přiznávám se však, že jsem rád, že pozdější Grossmanova tvorba, tedy alespoň dva na začátku mého komentáře jmenované romány přeložené do češtiny, jsou na první pohled jednodušší, což neznamená, že by byly méně hodnotné. Vyvolávají také spoustu otázek! Četly se mi však mnohem lépe! Přímo mne pohltily. Viz KOMENTÁŘ k nim.

4 03.08.2017

Vynikající vstup do moderní poezie, ač staré již více než 100 let. Z bohatého dokumentačního materiálu si čtenář může vytvořit představu o významu Apollinaireovy poezie pro světovou, ale i českou tvorbu. Výbor obsahuje mj. rýnské básně plné zvláštní atmosféry, erotické básně - dopisy z posledních let básníkova života a hlavně Čapkův překlad Pásma s geniálním "koktavým" zakončením: "Slunce uťatá hlava/ Se kuku kutálí".

03.08.2017

Zlá majetnická Klára a její Robertek, bobeček a tajtrlíček, který se ze slušnosti (nebo to byla slabost?) vzdal vedle ní všech tužeb: na první pohled fungující vztah. A do toho mladičká, citlivá, úslužná a citlivá Jana. Drama vlčí jámy se může rozehrát. Není úniku. Čtivé, pravdivé. (Kolik manželství by taková Jana rozvrátila!)
I tady Glazarová umně využívá dialektu: "Hlavně ty mrchy, ty vlaštovky proklate, bo jednak člověku na hlavy seru, potfory ošklive."
Jen konec (tak trochu z červené knihovny), v němž si autorka pomohla moudrou postavou zkušeného - jak jinak - lékaře, vyznívá nepravděpodobně a falešně. Kvůli němu dávám o hvězdičku méně.

3 25.07.2017

Co mne zasáhlo? Tam, kde má příběh ještě svůj běžný průběh, kde výrostci běžně klackují, kde se předhánějí a kde obdivují (zejména vypravěč Pilenz), svého druha Mahlkeho, používá Grass běžný srozumitelný jazyk. Posléze však přichází Mahlkeho válečné nasazení. Jazyk se mění. Ale… když … najednou…, v důležitých chvílích, převládá nedořečené, horečnaté … A pak… Je to tak? Vzduchová bublina? Bez otvíráku? A Grassovi pak už jen zbývá požádat o radu na dobře napsaný konec.

23.07.2017

Nečekaný čtenářský objev!

Zpočátku Vás osloví živoucí popisy městečka a vily. Autorka tu žije s lékařem o třicet let starším. A okolí Klimkovic? Venkov ovlivněný blízkostí průmyslové Ostravy s jejími šachtami a hutěmi. Jak povědomě mi znějí místní jména! (Porubo, ty malá slezská vesničko poblíž Ostravy, ty prozatím netušíš, že se časem staneš jejím největším sídlištěm!) Vše je tak starosvětsky poklidné.

A když začnou být opakující se popisy přece jen trochu monotónní, objeví se další důvod, proč číst - náznaky neladu způsobeného věkovým rozdílem obou protagonistů knihy (kdo by svému manželi říkal táta?), případně jejich rolemi v běhu dní. Autorka je sice (a kupodivu) zmíní, ale vždy se ztiší v náručí svého charakterního, pevného, velkého a rozložitého a kouřem a doktorskými proprietami vonícího muže. A vy nemáte důvod jí nevěřit. Hle, archetyp muže (pána a) ochranitele.

Ale idyla končí za dveřmi vily. Tam kolotá komplikovaný – tu komický, ale v době hospodářské krize spíše tragický – život, jehož obraz je zesílený optikou venkovského lékaře, který zná své pacienty naprosto intimně. A jeho žena s ním. Těch osudů, těch příběhů načrtnutých v několika větách… Krásné.

Shrnutí: „Jsem otřesena a smutná. Táta drží mou ruku pevně ve své, jeho teplo mě zahřívá a známá vůně léků, kůže a tabáku mě obklopuje. Život je tak zlý, tak krutý. Jen tady, jen v této vůni a v tomto pevném stisku je bezpečí, jistota a útočiště.“

9 22.07.2017

Slepota. Kdo jí trpí více? Ten, kdo je nevidomý od dětství, nebo ten, kdo nevidí srdcem? A jsou slepí ti, kdo dovolí, aby se chudákům nedostalo ani základní vzdělání? A jsou slepí novináři, když pod vlivem okázalého náhrobního kamene vytvoří zcela odlišný příběh? A co je to láska? Nakolik je živena vizuální krásou a nakolik hlubokou a upřímnou (ale taky naivní) duší? Dost otázek, které čtenáře nad Marianelou napadají.

Kvalitu však snižuje spousta falešných tónů. Ač vím, že od knihy, která vznikla na konci XIX. století, nemohu čekat moderní jazyk, vadí mi jednostranně (a tedy neživotně) vykreslené postavy i jejich naprosto umělé rozhovory. Proto pouze dvě hvězdičky.

1 20.07.2017

Proplétá se tu několik dějových linií, fantaskních, chvílemi groteskních, s odkazy k předchozím Grassovým knihám – je tu Oskar Mazerath z Plechového bubínku (solidní podnikatel ve videoprůmyslu) i se svou kašubskou babičkou, je tu hovořící platejs … – a to vše skládá dohromady komplexní obraz Evropy (zejména Německa) osmdesátých let s traumaty z toho, jak vznikly oba německé státy v „padělaných“ padesátých letech, s obavami z jaderné (poslední) války s neutronovými bombami, či ekologické krize.

Grass nedá čtenáři nic zadarmo. Styl knihy je jedinečný s grassovsky nejednoduchými větami (jsou i krásné jako: „A našinec začasté žasne, když bujné bouře s blyštivým prachem ženou zšíra i zdéli přes vrchy do ploché nížiny různé stavivo." ), leč číst se dá po kouscích. Popravdě se už po téhle čtenářské dřině těším na „jednodušší“ čtení.

1 17.07.2017

Matně si vzpomínaje, jak jsem před lety tuto knihu četl zejména jako podobenství o tom, že děti nejsou samy schopny bez vedení dospělých žít podle rozumných pravidel, jsem byl připraven hodnotit třemi, maximálně čtyřmi hvězdičkami.

Ale nakonec se mé chápání tohoto románu vylouplo jinak. Začal jsem ho vnímat jako souboj dvou principů zosobněných v ústředních postavách knihy. Ralph (ne dokonalý, vždyť i on se rád přiživí na všeobecné nechuti vůči Čuňasovi) se svou lasturou je zosobněním rozumu, vytváření a vyžadování pravidel a podpory vcelku svobodné diskuse. Jack naopak zosobňuje živočišnost a divošství, vytváří chaos bez respektu k druhým, který překonává svým nevybíravým osobním diktátem. Zprvu to vypadá, že nemá mezi chlapci šanci. Jenže pak, když se objeví obluda, se vše změní. Iracionální strach před neznámem mu napomáhá. A nezastaví to ani Simon, který odhalí reálnou podobu obludy. Skryté pudy jsou uvolněny, civilizační záklopky padly, začíná nadvláda zla. Tohle čtení je dnes tak aktuální, že si kniha zaslouží mé maximální hodnocení.

Urban v poslední době propojuje se svou literaturou jiné druhy umění. Po Urbo Kune, kde byla důležitým významotvorným prvkem architektura, vypráví nyní příběh fotografa (navíc knihu doprovodil svými fotografiemi).
Fotograf amatér je při vytváření svých fotografií modelky úspěšnější než renomovaný autor. Proč? Jeho fotografie modelky Věry jsou vlastně náhražkou jejich plnohodnotného vztahu, proto se mu v nich daří zachytit chemii a jiskření tohoto vztahu. Fotky mají úspěch, ale cena odříkání je velká: trpí jak Matěj, tak jeho modelka. Je to skutečně tak? Buď kvalitní fotografie s nábojem, nebo reálně žitý milostný vztah? Nelze to skloubit? Odpověď se již brzy Matěj a Věra dozví…. Čtenář ne. Hrdiny knihy opouští právě ve chvíli, kdy překračují svou dosavadní hranici.

3 07.07.2017

Hororová atmosféra, překvapivý závěr. Opět – jak bývá u Gerritsenové zvykem – čtení, které čtenáře přitáhne.
Tyhle knihy mají jedno riziko: dobře se čtou a člověk ztrácí sílu a někdy i chuť číst pak knihy napsané náročněji…

1 27.06.2017

(SPOILER) Nejde jen o umírání, nejde jen o vlastnosti postav a jejich vzájemné vztahy. Kniha je i o tom, nakolik si uvědomujeme, co nám někdo dává a o co nás ochuzuje.
Hodnota paní A. je v tom, jak do mladé a svým způsobem křehké rodiny vnáší strukturu, jistoty, rozum, tradici. Vypadá to tak samozřejmě viditelné, jenže není. Malý Emanuelle to cítí a skrze své emoce ji - tu trochu odosobněnou "paní A" - nakonec přece jen pojmenovává celým jménem: „Anno.“

Třetí Giordanova kniha a zase jiná! Na malém prostoru tolik zajímavého a důležitého! Jsem zvědav, o čem bude jeho další kniha. Těším se na ni.

5 25.06.2017

Výborný thriller. Je to již pátá přečtená kniha od Gerritsenové, četl jsem i Učedníka, který Chirurgovi předchází. Všechny se mi vcelku líbily. přesto mne tenhle první díl celé série překvapil. Ten je výborný!

1 15.06.2017

Na tuhletu knihu jsem se namlsán Osamělostí prvočísel moc těšil. Giordano i v ní dokazuje, jaký má talent. Celý příběh vypráví střízlivě, bez patosu. Jeho postavy – a je jich hodně bez zřetelného vymezení těch hlavních – prožívají své malé i fatální tragédie jak na válčišti, tak doma v civilním životě. Jsou vlastně také určitým způsobem vykořeněni, také se potýkají se samotou tak jako Alice a Mattia z Osamělosti prvočísel. To je snad jediná spojnice obou knih. Jinak to vypadá, že Giordano chtěl cíleně dokázat, že umí psát jinak – jiný jazyk, zcela jiný příběh... Jeho prvotina mne však oslovila více.

1 12.06.2017