Lužinova obrana / Pozvání na popravu

20.09.2023

Velmi pěkná kniha 2 novel hlavně první novela mne jako šachystu zaujala novela o sachystovi a jeho postupne šílení které částečně podaří potlačit ale nakonec ho stejně přinutí k sebevraždě. Velmi tiziva atmosféra. 2 novela o odsouzenci k trestu smrti má až kafkouskou atmosféru.

25.11.2022

Lužina jsem si jakožto fanúšek šachů dosti užil a Popravu si ještě jednou přečtu až budu pod vlivem, bo to je slušná ptákovina.

11.10.2021

Lužinova obrana :
Precizní rozbor mysli psychicky nemocného, geniálního šachisty v emigrantském prostředí.

Pozvání na popravu :
Nedočteno. Tahle groteskně absurdní věc mi vyloženě při čtení lezla na nervy.

14.12.2020

Knihu jsem sháněl kvůli Lužinově obraně, nakonec mě ale víc zaujalo Pozvání na popravu, takové trochu Kavkovské, trochu Orwellovské, absurdita zatčení a trestu, kde vlastně nikdo neví, za co to bylo, myslel jinak než unifomní masa a proto byl odsouzen, brilantní a vizionářské.

20.08.2020

Z této knihy mi nebylo dobře, ale absolutně mi sedla. Přeslazený literární svět potřebuje více takových pochmurných děl. A možná ani ne vyloženě pochmurných, ale prostě vnitřně znepokojujících. Jako noční můra po ránu, která se nám již vypařila z mysli, ale zůstala po ní pachuť na patře. Život každého z nás je či může v některých okamžicích a pojetích být velmi temnou záležitostí. Toto je tak trochu náhled a námět k zamyšlení, jak bychom to mohli prožívat sami, kdyby...

23.04.2019

Existenciální až běda, obě dvě prózy. Obě hlavní postavy mají ve svém osudu společnou důležitou okolnost: ocitly se v mezní životní situaci a je jim vnucován "život" z pohledu ostatních.
Pro Lužina, dozrávajícího v temném a chladném prostředí, a to i rodinném, znamenají šachy smysl života, který ho ale vrhá do duševní choroby a jehož se musí vzdát. Jeho žena, dobrá a inteligentní bytost, se mu snaží vzniklé prázdno nahradit konvenčním životem, jenž je ale z Lužinova pohledu (a i z pohledu mého, to přiznávám) tak plytký (peníze, hosté, nákupy), že on v něm začíná hledat šachovou logiku; a konec je tím pádem logický – a jediný možný.
Vše kolem Cincinnata je ještě více absurdní; manželka, nemanželské děti, matka – děsivé a groteskní. Prostředí vězení – hrozivé a groteskní. Zde není postava, která by stála na jeho straně (ačkoliv jsou některé tak prezentovány). Pro něho není úniku jiného než – opět logického.
Tak vám nevím, která z nich mi víc zatemnila mozek. S odstupem několika dní nad nimi, už s jasnější hlavou, občas přemýšlím a hledám paralely se svým normálním (?) životem; tak to má asi s dobrou literaturou být.

19.01.2019

Oba kusy jsou skvělé. Ovšem pozvání na popravu mě chytl víc. Nelze mu upřít zřetelnou inspiraci kafkovským stylem, ovšem i tak je originální Nabokov. Prostě lahůdka. Jeden z mých top oblíbených autorů.

11.06.2018

Knihu jsem četl v minulosti. V této knize se vyskytují 2 romány:

LUŽINOVA OBRANA - hlavní hrdina je jedním z nejtalentovanějších hráčů šachu na světě (ale už si nejsem jistý touto informací). Autor zobrazuje psychické stavy a myšlenkové pochody tohoto hráče. Pravidla šachů znám, v dětství jsem si občas zahrál tuto hru s rodiči nebo s dědou. Určitě tato hra vyžaduje plně se soustředit na hru a může trvat značně dlouho, pokud máme zdatného soupeře.

POZVÁNÍ NA POPRAVU - vězeň se neustále ptá, kdy dojde k jeho popravě. U této knihy jsem byl velmi překvapený jednou událostí a rozhodně jsem to nečekal.

03.03.2018

Lužinova obrana (1929) je velmi zajímavý román. První část z Lužinova dětství mě téměř fascinovala, autor totiž precizně vystihuje každý detail a navíc předkládá čtivou a poutavou formou. Později je četba trošku náročnější na soustředění, každopádně vylíčení osudu geniálního člověka se vším, co k tomu patří, je mistrovské. 85%, 3.3.2018.
Pozvání na popravu (1938) je kavkovsky složité, zmatené, těžké čtení. Nedokázal jsem se s ním vyrovnat, nedokázal jsem se soustředit na to, co čtu. Unikal mi obsah. Ani obsáhlý doslov Vladimíra Novotného, který stojí za pozornost, mi román příliš neobjasnil. 40%, 4.3.2018.

27.03.2017

Z těch, co jsem z Nabokova přečetl, dva nejlepší romány. Jsou čtivější než třeba výborný Dar nebo Bledý oheň nebo Ada, oproti Lolitě jsou zase odolnější před povrchním a prvoplánovým čtením.
I když Pozvání na popravu jsem zprvu četl jako variaci na Kafkův Proces, brzy jsem zjistil, že se pletu. Ostatně Nabokov údajně Kafku v době, kdy svůj román psal, neznal. Vězení, celý život, mezilidské vztahy jsou tu vlastně jedno velké divadlo, jehož kulisy zmizí při Cincinnatově popravě.
Těším se na druhé čtení. Oba romány si ho zaslouží!

23.05.2016

Mám pocit, že v předchozích komentářích bylo napsáno vše podstatné. Přidám krátkou ukázku, která pro mě předznamenává celý zbytek Lužinovy obrany:

"Teprve v dubnu o velikonočních prázdninách přišel ten den pro Lužina nevyhnutelný, den, kdy světlo náhle pohaslo, jako kdyby někdo otočil vypínačem, a v hluboké tmě dopadlo jasné světlo pouze na jediné, novorozené kouzlo, na třpytivý ostrůvek, souzený mu pro celý jeho život. Štěstí, jež pevně uchopil, se zastavilo; ten dubnový den znehybněl navěky a kdesi v úplně jiné rovině pokračoval běh dalších dní, městské jaro, venkovské léto, jejichž mlhavým prouděním zůstal on téměř nedotčen."

Pozvání na popravu, děsivě absurdní šaškárna, snaha zmocnit se člověka do poslední nitky, přivlastnit si ho ve jménu dobra společnosti, jeho vlastního dobra.

23.01.2016

Obecně mám rád díla s šachovou tématikou. Lužinova obrana je román o posedlosti hrou. Snaha skrze šachovou paralelu popsat a dobrat se nitra člověka stiženého stihomamem. Opět se tu setkáváme s pro Nabokova typickými dlouhými a někdy až únavnými popisy prostředí a věcí a snahou o slovní zachycení i těch nejjemnějších záchvěvů mysli. Celkově má novela svižný spád a lze ji tak vřele doporučit jako vstupní bránu do Nabokovova díla.

Druhý román, Pozvání na popravu, je groteskní vizí totalitní společnosti. Není to moc čtivé, ale některé ty až jarmareční a absurdní obrazy řeknou o totalitě a obecně o jejích praktikách víc, než sáhodlouhé komentáře. Trochu jako Orwellovo 1984 (nebo Juráčkova Postava k podpírání), jen napsáno poněkud těžkopádně, ale za to s ironií, jízlivostí, ale i s neustálým pomrkáváním po tradici (nejen) ruské literatury. Celkově ale slabší román Nabokova.

Podobná díla jako Lužinova obrana:
Šachová novela - Stefan Zweig
Láska Carla Haffnera k remízám - Thomas Glavinic

30.10.2015

Chtěl jsem vědět, jak píše Nabokov. Tak už to vím. Píše dobře, četba mě bavila, jenom ten námět knihy zrovna neohromil. Lužinova obrana je další variací na téma psychicky vyšinutý, ale mimořádný, což v literatuře stojí za povšimnutí. Nabokův hrdina se vyvíjí pozvolna, překonává překážky, potlačuje své sny a uzavírá se do vlastního světa. V závěru se jeho nelehký boj symbolicky završuje. Autorův jazyk je živý, nápaditý, občas popisný a tipicky ruský. Do povinné četby docela fajn novela.

21.06.2015

Typicky rusky melancholické a zachmúrené, ak chcete knihu pri ktorej sa zabavíte, toto si radšej odložte na inokedy. Všetko je ale pozdvihnuté na vyššiu úroveň štýlom akým je Nabokov schopný vyrozprávať vnútorný svet svojich hrdinov, ich víťazstvá aj prehry a samozrejme aj prostredie a kulisy v ktorých svoje príbehy rozohráva. Nabokovovej jazykovej virtuozite a zmyslu pre detail sa vyrovná skutočne málokto, prúd vedomia v podobe Cincinnatových zápiskov bola pre mňa najsilnejšia časť knihy a nadčasová kritika nielen komunistického Ruska ale aj súčasnej spoločnosti snažiacej sa ľudí zaškatuľkovať a normalizovať a každého kto sa neprispôsobí a nenechá si dobrovoľne vygumovať svoju identitu a má tú drzosť niečím sa odlišovať pre istotu zavrie do klietky. Snový svet videný jeho očami je veľmi blízky tomu, ako vidím svet ja, je to jediné miesto v ktorom sa dá dosiahnuť určitú stav čistoty a pokoja, ale aj miesto kde už nie je nutná žiadna pretvárka, miesto zbavené od ohavností ľudského rodu zahaleného v maskách. Táto túžba po lepšom svete je pre človeka, ktorý je v tom skutočnom zviazaný a trpí, jedinou nádejou a zároveň vykúpením.

10.03.2014

Takřka pochmurně romantizujícím příběhem Lužinovy obrany jsem měl docela problém se prokousat. Začalo mě to trochu bavit až v okamžiku, kdy jsem se vážně rozhodoval, že to prostě číst nebudu a přeskočím na druhou novelu, tedy až někde na straně 40. Kdybych věděl, že se tyto pocitové zvraty budou dále střídat cca co 20 stran, měl jsem to udělat. Měl jsem jsem problém se na to napojit, pokaždé, když už jsem se trochu chytal, přišle zase sled cca 10-15 stránek, kdy jsem byl naprosto mimo, nedokázala pojímat napsaná slova a koncentrovat se na psaný příběh. V závěru to tedy nakonec všechno tak nějak zapadne a jak teď o tom přemýšlím zpětně, tak celý příběh zcela chápu, i vím, o čem to je a co asi mělo/chtělo být řečeno, dokonce si vybavím pár skvělých pasáží (hloubání nad atlasem o rovníku), ale že bych to někdy zkoušel absolvovat znovu, to si nemyslím. Ale krásně to pak celé shrnul v doslovu Vladimír Novotný. Obsahově fajn, ale s formou jsem si nepadl do noty. (*) To až do absurdna zacházející lehce kafkovsky antiutopické Pozvání na popravu byl jiný šálek kávy. pravda, někdy ty úlety a odbočky byly zbytečně moc konstruované a zdlouhavé, ale jak jsem se Lužinem prokousával někdy až se sebezapřením nějakých pět dní, Popravu jsem zvládl za cca 12 hodin. protože to jede, jako namydlený blesk. (****)

21.02.2014

Kniha mě absolutně překvapila. Už mám přečtenou Lužinovu obranu a něco takového jsem nečekala, to je píseň. To temné pásmo šiřící se nad a kolem postav a vytváří kolem nich kruh, ta past sebe samých odvyprávěná s takovou razancí a s takovým jemnocitem pro šířící se téma, které Nabokov zvolil, to člověk vidí málokdy. Rozhodně se pro mě stala ta kniha neodložitelnou.. Slova na mě až moc dosahují a dávájí mi najevo že je mám všechny vyslyšet. V tomto směru mám s to chutí říct kam se hrabou jiní tolik hlásání autoři.

31.01.2014

Protěžování Lolity mi přijde trapné, když tu máme kafkovské Pozvání na popravu spolu s Lužinovou obranou, pohledem do světa geniálního šachisty. Dvě vynikající díla. Psychicky labilní Lužin, semletý okolním děním, postupně ztrácí svoji obranu nejen v šachu, ale zejména v životě. Na druhé straně stojí Cincinnatus C., který se provinil tím, že je neprůhledný, že má duši a tím pádem je pro společnost nebezpečný. Podobný námět nacházíme i u Zamjatinova díla My. Vyvrcholení děje je v Pozvání na popravu je skvělé. Zároveň můžeme sledovat motiv útěku - Cincinnatus mohl možná útéci svým věznitelům, nicméně se k tomu neodhodlal. Lužin nám předkládá život vedený na tahy, kde se snaží předvídat, co bude dál. To vede k jeho odtržení od reality, resp. uzavření se do světa šachovnice. Chvílemi jsem s Lužinem soucítil. Oba příběhy jsou velice zajímavé a neměly by být přehlíženy.