Addie komentáře u knih
Tak mě napadá, že dnes je Apríla...
Pravda, v dobách povinné školní docházky (hlavně v prvních letech) jsem se do školy těšila o poznání více...
Co už, ať žije veselí i tak.
Ani ne tak možná odhalování faktů o zamilovanosti jako spíše odrazování od sňatku (a odhalování pravd o manželství) peprným vtipem...
U Pikové dámy mi nesedělo Puškinovo podání (v rámci vyprávění děje), takže jsem si ji neužila tak, jak bych chtěla. Taková věc zamrzí, protože jinak považuji obsažené myšlenky za velmi působivé a propracované.
"Trojka, sedma, eso. Trojka, sedma, dáma!"
Ale ano, uděláte jen dobře, pokud se s jistým prokletým mladíkem vydáte Cestou bez konce - jako já.
Z mých románových setkání s dílem tohoto pána jsem si vždy něco odnesla, ale tyto povídky ve mně nevzbudily takový zájem na to, aby tomu bylo taky tak, je mi líto...
Kde na to ten King chodí... Až by si člověk kolikrát přál mu vidět do hlavy. Nebo pro jistotu ne?
Palec nahoru za styl psaní, který by se dal rozpoznat snad všude na světě.
Osobně mám radši Čarodějův klobouk, ale náklonnost k muminkům zkrátka nelze potlačovat.
Kámenem úrazu asi bylo, že jsem Rajskou zahradu četla dost mladá na to, abych měla pochopení pro (atypické?) milostné životy jiných. I vyjma toho však měla zvláštní, nespecifikovatelný nádech.
Téma mě vůbec neoslovilo a nebylo nic, co by mě vtáhlo do děje.
Jaké zklamání...
Obsažené myšlenky mi byly cizí, tudíž kolem mě duch knihy jen tak proletěl.
Možná někdy jindy někde jinde, poutníku.
Našlo se pár humusáckých vtípků, u kterých jsem se ošívala...
Ale bavila jsem se na výbornou.
Aby taky ne, když Riley srší vtipem bez ustání!
Šabach jak ho známe s jeho neopakovatelnou vtipností...
Ráda jsem o si o Holdenovi četla, jeho mluva dodávala příběhu značnou dávku věrohodnosti, všechno plynulo tak přirozeně...
Líbil se mi jako charakter, kterým mě nejednou pobavil.
A občas se mi po letech zdálo, že začínám caulfieldovatět... :o)
Zkrátka knížka, co asi nijak zásadně nenadchne (ačkoliv myslím, že dostatečně zabaví), ale rozhodně neurazí.
Tohle Gaimanovo fantastično si nechám líbit, bylo mi v něm krásně...
Vydání z roku '46 skrz naskrz vyplněné archaismy (čeho je moc, toho je příliš) asi nebyla nejšťastnější volba, ale nějak jsem se s tím poprala.
Ne všechny "básně" mě zaujaly, ale obdivuji styl Baudelairova myšlení a způsob, jakým myšlenky vyjadřuje, takže by mě jen těžko mohl zklamat...
U ostrých dialogů jsem si vážně přišla na své.
Jednoduše skvost. Nic víc, nic míň.