Andrrew komentáře u knih

Na samém počátku „Zlatých šedesátých“, kdy došlo k částečnému uvolnění politických tlaků a česká literatura, plná nových podnětů přicházejících ze zahraničí, mohla zase o trochu volněji dýchat, oprostit se od schématické, společnost „budující“ tvorby a nasměrovat svoji pozornost k tvorbě intimní, soustředící se na člověka jakožto individuum, přišla Marie, útlá novela, předznamenávající onu tematickou proměnu na literárním poli.

Debutujícímu Alexandru Klimentovi se podařilo přinést do české literatury hned několik nových podnětů, počínaje tím, že se ve své prvotině zaměřuje na ženskou postavu, jejíž perspektivou celý příběh vypráví. Dalo by se říci, že je celá novela konstruována jako jeden dlouhý vnitřní monolog hlavní postavy Marie, matky dvou dětí, manželky Jaroslava, ambiciózního strojního zámečníka, váženého soudruha. Marie se jeví, alespoň zpočátku, jako postava velmi submisivní, maximálně oddaná svému muži a svému mateřskému údělu. Nahlíží sama na sebe jako na člověka, jehož život se odvíjí primárně od životů lidí, kteří jsou mu nejbližší, v jejím případě tedy od života jejích dětí a hlavně jejího manžela. Každodenní rutina matky v domácnosti (sestávající z uklízení, nakupování, starosti o děti atd.) jakožto východisko lidské existence se však zbortí v momentě, kdy Jaroslav milostně vzplane pro mladou kolegyni a ocitne se, řečeno jazykem novely, na jiné koleji: „Mám dojem, že jsem přestoupil do jiného vlaku, teď se rozjely, jedou bez zastávky, jedou vedle sebe jedním směrem, a já nemůžu k tobě. Vím, že ti není dobře, ani mně není dobře, když si na všechno vzpomenu, a hlavně na děti, je to zlé, ale pochop, nemůžu za to.“ Marii se zhroutí svět, neví kudy kam, nenalézá ve svém životě smyslu, přičemž je neustále vystavována nepříjemným konfrontacím jejího okolí, ať už zvídavým dotazům svých dětí, vtíravému zájmu dotěrných sousedek nebo hodnotícím soudům, nevyžádaným radám a necitlivým výhružkám své tchýně (pasáže s tchýní jsou geniálně odpozorované a popsané, sic jsem takové situace osobně nezažil, působily na mě maximálně uvěřitelně). Postupem času si však Marie začíná uvědomovat, že nemusí žít jen v uzavřeném, polorozpadlém světě rodinném, že si může dovolit opustit omezený prostor svého bytu a dopřát si trochu osobního štěstí v podobě nedělních výletů do přírody za společnosti svobodomyslného šoféra Jendy.

Tato kniha bývá literárními historiky označována za přelomovou, jednu z prvních, která přinesla do české prózy šedesátých let příběhy lidí, kteří se potácejí ve svém soukromém světě plném strastí, klopýtání a neúspěchů. Postavy na několika místech narážejí na nemožnost uzavřít se pouze do světa soukromého života, průniky společenských vlivů (v tomto případě socialistické každodennosti) nenápadně pronikají do jejich všednodennosti a ovlivňují jejich vztahy. Marie je do velké míry próza experimentální, boří formální pravidla přímé řeči (ta se na některých místech objevuje, na některých zhruba v polovině výpovědi zmizí a někde jinde zase úplně absentuje) a lineárního vyprávění (flashbacky, dějové odbočky a skoky v čase, třeba i na úrovni jednoho jediného monologu, nejsou v případě této prózy ničím mimořádným). Velmi chaotický a neuspořádaný styl této prózy jakoby se snažil uchopit a reflektovat roztěkané a neuspořádané myšlení hlavní postavy. Kniha je zároveň plná velmi působivých lyrických pasáží a metaforických pojmenování, rozhodně se nejedná o stylově nevýraznou, lakonicky napsanou prózu. Z dnešního pohledu může zaujmout i coby výpověď o nelehkém údělu ženy-matky, dokonalá antiteze představy o pohodlném životě ženy v domácnosti.

05.03.2023

Dokážu si představit, že byl Svět podle Garpa ve své době trefou do černého, ať už pro Irvingovu schopnost svérázně uchopit citlivá témata americké společnosti tehdejší doby (druhá vlna feminismu na přelomu 60. a 70. let akcentující reprodukční práva - Jenny Fieldsová a její zplození Garpa, či otevřenou sexualitu - slavné ragbyové křídlo Philadelphia Eagles Robert Muldoon, metamorfující za pomoci plastických operací a pravidelných dávek estrogenu v Robertu Muldoonovou, důvěrnou přítelkyni Garpovy rodiny a do jisté doby také přesvědčenou a oddanou zastánkyni ženských práv a feministického hnutí), tak pro jeho sžíravý a místy velmi hraniční humor. Stejně tak si dokážu představit, že autorovo groteskní a satirické uchopení výše zmíněných témat a dalších témat s nimi souvisejících nebylo, není a nebude všem po chuti. Sám jsem někde mezi, proto hodnotím tak jak hodnotím.

Navíc by se dalo namítat, že Irving k oněm tématům/problematikám přistupuje příliš černobíle, povrchně nebo účelově, což se asi nabízí nejvíc, protože vtipem a groteskní pointou nešetří ani v případě těchto témat, ani v případě jiných, v důsledku čehož mi v rámci Irvingova fikčního světa, kde o náhody a nehody není nouze, zevšednila i smrt (ve Světe podle Garpa totiž postavy umírají jako na běžícím páse, zpravidla za velmi bizarních okolností). Dokonce bych se nebál říct, že si autor přespřílišnou snahou být co nejvtipnější a nejbulvárnější zbytečně ubližuje, jelikož dramatické pasáže, kterých není málo, už tak stěží obstojí v kontextu celé té grotesknosti, natož aby na čtenáře zapůsobily tak, jak je autor prezentuje. Jednoduše řečeno mi celý román připadá co do celkového vyznění nevyrovnaný, přistupujeme-li k němu s předpokladem, že měl vyšší ambice než pouze povrchně, ač vtipně a trefně, vystihnout aktuální témata své doby. Nemluvě o tom, že je text zbytečně rozvleklý a autor má potřebu odvyprávět příběhy všech sebeméně důležitých vedlejších postav, přičemž pouze některé z nich sehrají roli v obohacení ústřední dějové linie, natož pak roviny tematické.

Irving mi místy připomíná Vonneguta, jednak groteskním stylem, jednak tím, že si prostřednictvím hlavní postavy (alter egem?) dělá srandu sám ze sebe, svých literárních schopností a aspirací, což je mi sympatické, přestože je to pouze moje domněnka.

4 13.12.2021

Protože nejsem kdovíjaký znalec literatury Shakespearovy doby, natož znalec Shakespeara jako takového, zdržím se snah o jakoukoliv reflexi tohoto nesmrtelného opusu, který jsem do dneška znal pouze v těch nejobecnějších konturách (kdo by neznal adaptaci ze Simpsonů, potažmo vybrané citáty). Nelze však nezmínit, jak jsem byl unešen autorovým ostrovtipem, prostřednictvím kterého si bere na paškál úplně kohokoliv napříč všemi postavami a vůbec celým společenským pozadím této hry. Místy se autor, všemi opěvovaný bard světové literatury, uchyluje až k morbidnímu stylu humoru, viz. dialog hrobníků při příležitosti nešťastné smrti Ofélininy. Určitě se chopím příležitosti, až se Hamlet objeví v programu někde v blízkém divadle, a to nejenom proto, abych nebyl ve společnosti za nekulturní hovado, který v životě nevidělo Shakespearovu hru na prknech, ale hlavně proto, abych si vyslechl onen zmíněný „hrobnický dialog“.

EDIT: Dostál jsem svému úmyslu a zašel si na současně pojatého Hamleta do Jihočeského divadla. Hrobnický dialog se sice nekonal, ale kdo kdy viděl Hamleta zarapovat jeho nejpamátnější monolog? Famózní záležitost.

3 30.10.2021

Smuteční slavnost je velice pochmurný, místy až drásavý, sociálně-kritický román, který se tematicky a kompozičně velmi podobá ceněné, o rok starší Vaculíkově Sekyře, která je co do kompozice - prolínání časových rovin a vypravěčských perspektiv - možná přeci jen o něco sofistikovanější, ale z pohledu bezprostředního emocionálního dopadu na čtenáře ne zase tak působivá, po dočtení posledních stránek Smuteční slavnosti skutečné mrazí...

Zatímco Kantůrková se soustředí na vytvoření silných, autentických postav (zejména ženských), jejichž promluvy stylově nerozlišuje, pro Vaculíka je úloha řeči zásadní, vše ostatní se ji podřizuje.

Filmová adaptace Zdeňka Sirového je solidní a věrná duchu textu, ale ochuzena o spoustu motivů a rovin, které jsem osobně vnímal jako velmi podstatné a zajímavé.

1 22.04.2021

„V patře nade mnou dvacet andělů / přilepilo se na pilastry / deset let dvacet v údělů / lidi zde mají hrozné flastry“

Silná básnická výpověď pramenící z tíživé životní zkušenosti, pracující s tradičními rýmovými schématy, spojující dva velmi vzdálené, byť ne nutně neslučitelné básnické světy - katolický a undergroundový.

6 15.04.2021

Velmi povedené propojení zásadních autobiografických epizod Caveova života s temnými imaginativními obrazy jeho textů, odrážejících rozporuplný, schizofrenní a démonický vnitřní svět. Nápaditý, temný grafický styl k povaze Cavevovy tvorby dokonale sedí, Kleist skutečné umí. Čteno jedním dechem, za poslechu mistrových písní.

2 01.04.2021

Román, který vyvolal mnoho povyku, rezonoval napříč celou literární scénou tehdejší doby a etabloval Vančuru jako nezpochybnitelnou originální autoritu, sklízející ocenění na všech frontách literárního světa. Podmanivé, smyslově názorné obrazy a nezaměnitelný jazyk, který byl archaický už v době vydání. Vančurův styl je velmi vizuální, dynamický, dramatický, střídající všechny vrstvy českého jazyka a vyprávěcí postupy. Naprosto nezaměnitelná poetika, kterou si člověk buď zamiluje, nebo nesnese, myslím si, že neexistuje nic mezi tím. Každopádně už pro tu neuvěřitelně pestrou jazykovou paletu to stojí za to číst, když ne pro nic jiného, nemluvě o geniální Vláčilově adaptaci.

5 01.04.2021

Naprosto zdrcující sbírka skýtající mnoho vrstev, které nemusí na první pohled nebo po prvním přečtení vyplynout na povrch, a o to je to zajímavější. Rozhodně je ku prospěchu vědět něco o Ginsbergovi a beatnícíh obecně, ale i bez znalosti kontextu vás tahle sbírka semele, a to hned na začátku, asi jsem doposud neviděl silnější „opening“. Nezapomenutelná zkušenost... ještě bych rád dodal, že zážitek z básní je o to intenzivnější, když si pustíte video/audio, ve kterém předčítá sám Ginsberg.

16.12.2020

Jeden z mých dlouhodobých čtenářských restů konečně pokořen. Kubrickova filmová adaptace mě před pár lety velmi nadchla a dodnes mám z jeho snímků nejradši právě Mechanický pomeranč, už proto jsem považoval za nutné přečíst si knižní předlohu co nejdříve. Nicméně, k přečtení knihy jsem se dostal až v posledních dnech a ihned jsem začal litovat, že jsem si ji nepřečetl hned ten den, co se mi dostala do rukou (nechal jsem ji ležet asi rok na poličce). Ta forma, Pokornej Vypravěč Alex, to je to něco neuvěřitelně neurvalýho, hravýho, ale hlavně zábavnýho, něco, s čím se snažil pracovat i Kubrick, ale logicky z toho nemohl vytěžit tolik, jako text samotný, který je mimo to plný aluzí na spoustu literárních textů, autorů a klasickou hudbu. Kniha je to přes všechnu její zhýralou zábavnost velmi podnětná, plná nosných témat, a i když už dnes nejspíš nikoho nešokuje a není to takový terno jako když vyšla, rozhodně stojí za přečtení.

Mimochodem, velmi doporučuju Odeonský vydání z roku 2016, který je naprosto skvělý, ať už jde o překlad, doplněné poznámky, slovník týnského jazyka nebo další obsažené paratexty.

10 21.11.2020

Uf, tak tohle bylo velmi těžké čtivo. Faulkner vyžaduje od čtenáře nejen neustálou pozornost, ale i úpěnlivou spolupráci - spoustu informací je potřeba si domyslet a spoustu dalších zpětně přehodnocovat - místy vám sice autor podá pomocnou ruku, ale jenom zřídka. I když jsem se snažil číst poctivě a spoustu věcí si dohledával, stejně mám pocit, že mi toho hrozně moc uteklo. To, co se o autorovi traduje, můžu po přečtení této knihy potvrdit, bylo to těžké a chaotické čtení. Na druhou stranu toho text nabízí spoustu a jeho čtení vás přes veškerou komplikovanost odmění zajímavými postavami, vtahujícím stylem vyprávění a místy až groteskními scénami. Klasika, která vyžaduje mnoho úsilí, ale vrací to mnohonásobně.

2 18.11.2020

Lustig čtenáři v jednotlivých povídkách dává velmi sugestivně, byť zprostředkovaně, prostřednictvím narace, vývoje děje a jednáním jednotlivých postav, pocítit, jaké to bylo žít ve špinavých stísněných prostorech židovských ghett a transportů, jaká morální dilemata museli lidé co si tím vším prošli řešit a jak se chovali v mezních situacích. Velmi působivé a silné dílo podložené vlastní životní zkušeností, jedno z nejlepších svého druhu.

PS: Je až smutné, kolik brakové literatury zaměřené na židovskou tématiku dodnes vychází a ve velkém se prodává, když existují tituly jako Démanty noci, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou nebo třeba Weilův Život s hvězdou...

03.11.2020

Tak trochu pozapomenutá perla české válečné a okupační prózy. Román, který o okupaci, holokaustu a situaci židů obecně promlouvá skrze hlavní postavu, která velmi nápadně připomíná postavy Kafkovy, obyčejného obchodního úředníka Josefa Roubíčka „který je okupací prudce vyšinut z pravidelného chodu své práce a střídmých rozkoší do světa docela cizího. Přestává žít svým vlastním životem a musí žít životem, který pro něj oni vymysleli. Tento život pak, organizovaný a řízený s racionálností a byrokratickou důkladností vpravdě německou, ústí do šílené a zrůdné iracionality, do chorobné a nelidské absurdnosti“ (píše v doslovu knihy Jan Grossmann).

Žít cizím životem, životem, který pro nás vymyslili - tato násilná determinace života postiženého židovského národa je hlavním tématem Weilova románu. Zotročení, ponížení lidé, kteří si nemůžou být jisti dnem ani hodinou, kdy budou vyslání na svou poslední štaci. U hlavní postavy však vlivem vnějších okolností dochází k zásadnímu přerodu, který pro Josefa Roubíčka není vůbec jednoduchý, protože je neustále utiskován zrůdnou nacistickou ideologií a navíc při něm řeší spoustu morálních otázek, ale nakonec se jeví správným a jediným východiskem.

Kniha je to velmi čtivá i přesto, že se valná většina děje soustředí na každodenní rutinu a všední záležitosti. V podstatě by se dalo říct, že místy se trochu vleče, ale v tom to právě vězí – tragédie osudu židů nevrcholí osvětimskými plynovými komorami, je to tragédie každodenního úmorného zdolávání a podkopávání lidství obrovskou a jakoby neviditelnou mocí, nepochopitelnou ve své nesmyslnosti.

1 25.10.2020

Co napsat ke spojení těchto dvou velikánů... snad jen, že se jedná o mimořádné dílo, plné velkých a podnětných myšlenek, místy dost komplikované, místy zase velmi přístupné a příjemné čtení (to platí hlavně o prvních kapitolách), ke kterému má smysl se vracet.

Totální fantasmagorie, skrz na skrz prosáklá chlastem, zvráceností, blouzněním a šílením jednotlivých postav. Klíma se tak moc vymyká všemu, co bylo v jeho době psáno a vydáváno, až mi to hlava nebere. Celý povídkový soubor vychází z pevně stanovených filozofických východisek autorových - absolutní vůle, představa, ideje, sny. Jednotlivé povídky mají téměř totožné motivy, některé z nich jsou dějově vystavěny lépe, některé hůře, to však můj čtenářský zážitek nijak negativně neovlivnilo. Přesto bych rád vypíchnul tři pro mě nejzajímavější: 1) Slavná Nemesis - coby nejpropracovanější a nejúdernější autorův text, na kterém stojí celý soubor. 2) Jak bude po smrti - povídka ze všech nejzábavnější. 3) Skutečná událost sběhnuvši se v Postmortalii - zde si vystačím s citací: „Co bude asi dnes k obědu? - Eh, stát to bude jako tak za hovno! Či snad proboha budu muset žrát zas ty její sračky? Eh, co na tom! Skočil jsem psu, čtrnáct dní chcíplému, z plotu na břicho, on se vyblil, já to ochutnal - a byli to na mou duši lepší než ty sračky, které ona kuchtí... Tenkrát ještě chodila - kruci prdel! Docela jsem zapomněl, že už dva měsíce chcípá, já sám vařím[...]!“

3 07.09.2020

Kniha, ve které jen těžko najdete kladnou sympatickou postavu, snad jen malíř Basill Halward připadá v úvahu, všechny ostatní postavy jsou ze své podstaty zlé, stejně jako kniha samotná. Postava ze všech nejzlejší a nejzkaženější je samotný Dorian, který pod vlivem hedonistického Lorda Henryho „sejde na scestí“, veden svou samolibostí a lhostejností začíná páchat čím dál tím ohavnější činy, což se podepíše na postupném rozkladu jeho duše.

5 30.07.2020

Velice zajímavá sbírka ve smyslu zacházení s jazykem a formou veršů. Halas se dere na samotnou dřeň slov, nekonečné snažení vyjádřit skutečnost ve všech jejích rysech. Halasův styl je téměř naturalistický, skutečnost je v této sbírce představována v celé své ošklivosti. Nejvýraznějším motivem, jak už z názvu vyplývá, je motiv smrti. S motivem smrti pracuje Halas velmi komplexně, v básni Smrt nám dává najevo, že smrt se promítá úplně ve všem, co děláme. Vždy cítíme tu nezměnitelnou skutečnost, že smrt je všudypřítomná a že se vše odehrává pod její taktovkou. Halas však neprezentuje smrt jako něco vyloženě negativního, jeho chápání smrti je mnohem hlubší, např. v básní Amundsen vyznívá zcela jiný aspekt smrti: „Moc mrtvého je nezměrná stal se držitelem věčnosti.“ Tento verš a vůbec celé vyznění téhle básně naznačuje, že ani smrtí vše nekončí, zanecháme-li na světě svůj odkaz.

1 29.07.2020

Na Olivera Twista vzpomínám s velkou dávkou nostalgie, která se dost pravděpodobně odráží i v počtu hvězdiček. Nicméně, byl to právě Dickens, který mě v útlém věku dokázal zaujmout - velmi živé a zajímavé postavy, nosná témata a podmanivá atmosféra. Mimochodem, filmová adaptace Davida Leana z roku 1948 je dle mého názoru mnohem zdařilejší a působivější než ta od Polanského, doporučuji.

2 12.06.2020

Byť mi bylo toto dílo, spolu s dalšími kanonickými díly naší literatury, od základní školy vnucováno, tudíž předem odsouzeno k nezájmu, přesto jsem si ho oblíbil a našel si k němu cestu, respektive ono si našlo cestu ke mně. Nejprve mě z něj „tasila‘‘ češtinářka u maturity a později se stalo předmětem jedné ze zkoušek na vysoké škole. Zpětně ho dokážu ocenit a vnímám ho jako jedno z nejzajímavějších, které ve své době vzniklo.

9 12.06.2020