Když jsem umírala
William Faulkner
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/40890/bmid_kdyz-jsem-umirala-oY7-40890.jpg
4
69
69
Jeden z patnácti Faulknerových románů ze smyšleného kraje Yoknapatawphy, tvořících jednolité dílo. Tragikomický příběh ze života bílé chudiny amerického Jihu. Desetidenní pohřební pouť s nebožkou, matkou početné rodiny, provázená přírodní katastrofou. Za této pohřební cesty členové rodiny mluví a jednají a odhalují tak své charaktery a důvody svých činů, přičemž své postřehy připojují i sousedi. Čtenář je do děje vtahován tím, že musí dialogy a jednání osob domýšlet a kombinovat a sám si tak celý příběh objevovat.... celý text
Přidat komentář
Při louskání této knihy jsem také umíral. Nakonec jsem se z té zamrzlé prsti slov vysoukal ven na světlo, jako nějaký zasněný zombie. Jsem přesvědčen o tom, že dnes bych to už nedokázal. Dnes už se slova prostě textem netrmácejí. Přesto si asi zaslouží kniha 4 hvězdy a já možná také, protože jsem ji dokázal dočíst.
Aloha američani.
V téhle vytisknuté krychli jde o to, že stará bábovka leží v posteli a před vočima ji família sbíjí rakev. Takhle to zní jednoduše co? Tak proč to tak taky nenapsat? Kámo, jako já jsem už kolikrát smíchal pastis s becherovkou a vínečkem, ale takhle mě hlava nebolela ani po narozeninách. V knize se téměř okamžitě objevuje asi třicet postav, přitom pořád mele někdo jinej a pán Faulkner nehodlá napsat, kdo to jako je. Připomínalo mi to vánoce u naší bábi, když tam strejc začne hulákat a najednou hulákaj všichni a pak tetka brečí na chodbě. Nicméně, pak jsem se trochu zkorigoval a chvilkama mi docházelo, kdo je kdo. Oceňuju, že bába celou dobu umírala a flákala se v posteli, aspoň jsem na jistotu věděl, kdo to je. Jak to dopadlo vám říkat nebudu, ale do Primarku nakonec nikdo nejel. Bohužel, ačkoliv oceňuji Faulknerův jazyk a schopnosti, v tomhle případě musím taky brát v potaz, že jsem se v půlce knihy málem zabil, jen aby už byl někdo po smrti.
6/10
Jedna z knih, které ve mně vzbuzují představu plavání pod ledem. Máte jen pár přesně určených míst, kde se můžete nadechnout, voda je temné, ledová, život vysávající, matoucí... A vy vytrvale kopete a děláte tempa a na určených místech se zhluboka nadechnete a pokračujete dál, až na samotný konec - u někoho sil, u jiného knihy.
Mně se u podobných knih osvědčilo nebojovat a vybrat si směr po proud; když se necháte unášet, jde to totiž všechno mnohem snáz.
Addie Bundrenová a její neobvyklé přání spočinout na hřbitově v rodném, čtyřicet mil vzdáleném městečku, se stala inspirací pro arabského romanopisce Chálida Chalífu a jeho knihu Smrt je dřina. Faulknerův polyfonní, halucinogenní proud volného myšlení je jako rozvodněná řeka, kterou musí rodina s Addieiným tělem v rakvi překonat. Máte jen pár možností, kdy se je čeho chytit a i to málo se láme a drolí. Kontrast světa tam venku, tam dole a života rodiny na odříznuté farmě, vztahy mezi jejími členy, sílící šílenství celé situace.
Po příliš dlouhé době čtenářský zážitek.
Musím si začít zase trochu víc vybírat.
My mother is a fish.
Veľmi sa mi páčil netradičný štýl rozprávania, ktorý bol zaujímavým spestrením, ako aj rôzne charaktery a spôsob reči jednotlivých postáv. Dej bol priamočiary, ale skrýval v sebe viac, než sa zdá. Dá sa povedať, že mi na tejto knihe vyslovene nič extra nevadilo, no ako keby mi tam niečo skryto chýbalo, niečo málo, vďaka čomu by bola kniha ešte lepšia.
Uf, tak tohle bylo velmi těžké čtivo. Faulkner vyžaduje od čtenáře nejen neustálou pozornost, ale i úpěnlivou spolupráci - spoustu informací je potřeba si domyslet a spoustu dalších zpětně přehodnocovat - místy vám sice autor podá pomocnou ruku, ale jenom zřídka. I když jsem se snažil číst poctivě a spoustu věcí si dohledával, stejně mám pocit, že mi toho hrozně moc uteklo. To, co se o autorovi traduje, můžu po přečtení této knihy potvrdit, bylo to těžké a chaotické čtení. Na druhou stranu toho text nabízí spoustu a jeho čtení vás přes veškerou komplikovanost odmění zajímavými postavami, vtahujícím stylem vyprávění a místy až groteskními scénami. Klasika, která vyžaduje mnoho úsilí, ale vrací to mnohonásobně.
Trošku úspornější Faulkner, ale od provpočátku jasně rozpoznatelný nejednoznačný až chaotický styl (mistrovský!). V tom je ale krása jeho literatury, tak si nestěžujte! Téma kouzelně tragikomické, i když v součtu se zas tak moc nezasmějeme.
Tahle kniha je rozhodně dost těžce stravitelná. Četla jsem ji po dlouhou dobu a před dlouhou dobou a pořád se nemůžu rozmyslet, jaký dojem ve mně zanechala. Chvíli trvá, než se čtenář zorientuje v postavách a i poté to nemá zrovna lehké, protože autor nechává dost situací na čtenářově představivosti a já se nemůžu ubránit dojmu, jakoby jedním z jeho záměrů bylo, aby kniha pro každého mohla skončit o trochu jinak. Jazyk je každopádně brilantní a překladatel má můj neskonalý obdiv.
Po Divokých palmách druhá kniha od Faulknera, kterou jsem s chutí přečetl. Jeho styl, často kritizovaný, mě osobně sedl, ač jsou některé pasáže neuchopitelné možná záměrně. Lyrické-autentické-magické zpodobnění života v jeho knihách se smyslem jsou výkřikem v současnosti masově produkované a kvalitativně diverzifikované knižní produkci.
Patrím k Faulknerovým fanúšikom, spôsob jeho písania ma neodrádza, práve naopak, silno ma priťahuje. Mám skrátka rada ten zmätočný pocit, keď je viac nejasného ako zrejmého a je len na mne ako a či vôbec sa s tým popasujem, striehnem na vodítka, pre lepšie pochopenie sa rada "prehrabávam" textom aj spätne a vôbec mi pritom nevadí ak tápem a úplne jasno nemám ani po poslednej prečítanej strane. Uznávam, znie to skôr ako dôvody, prečo po knihe nesiahnuť. Prečo by ste to teda mali skúsiť? Lebo práve Faulkner patrí k tým autorom, ktorí vás nechajú myslieť, vytvoriť si vlastný názor, celkový obraz. Nie je sudcom, hoci jeho postoj je zjavný, sudcom ste v tomto prípade Vy. A činí tak aj za cenu, že sa s ním, pokiaľ ide o úsudok, celkom miniete, či dokonca za cenu, že sa stratíte niekde na ceste, ktorú pre Vás pripravil a na jej koniec nedôjdete. A to si už zaslúži pozornosť, sympatie, ocenenie. To mu potom ľahko odpustíte aj ten jeho možno trochu nabubrelý odkaz svojim čitateľom: "Ak mojej próze neporozumiete ani na druhý či tretí raz, prečítajte si ju štvrtý raz". Tým, ktorí sa s jeho textami boria, ale napriek tomu sa im čímsi páčia a majú chuť skúšať to s ním stále znova, odporúčam prečítať si čosi o technike jeho písania. Možno Vám práve toto otvorí cestu k tajomstvám jeho textov, Faulkner sa stane čitateľnejším, možno mu nakoniec podľahnete, prepadnete čaru nevypovedaného...
Tak ne. Já tenhle styl psaní fakt nemůžu; vypadá to jako napsané přes noc (a taky prý skoro bylo) a posléze svěřené do péče nakladateli, kterému se s tím už dál nechtělo párat. A tak je to s každým Faulknerem. V jednotlivostech dobrý, ale celkově svou záměrnou nedořečeností a zmateností hrozně na nervy jdoucí autor. Plus ty postavy: méně sympatickou sbírku těch nejhorších vidláků a pokrytců aby člověk pohledal. Faulkner na mě dělá dojem šarlatána (i když není): místo, aby se nejdřív naučil pravidlům a pak je podle nějaké vlastní logiky systematicky porušoval, rovnou je rozbíjí, a vychází mu z toho strašný maglajz. Sorry, Bille.
Teda...teď si to po sobě čtu a nechtěl bych, aby to vyznělo, jako že si Faulknera nevážím, nebo že to je špatný spisovatel, to ani náhodou. Respektuji ho - o čemž svědčí těch pár knih, které jsem od něj přese všechno přelouskal - jen mně prostě jde proti srsti.
Tak to raději napravím citátem jeho velkého obdivovatele Josefa Škvoreckého právě ke knize Když jsem umírala: "Přes všechno vnější zdání není Faulkner černý mág bezvýchodnosti: je pravda, že nepodává žádný recept; na to je příliš znalý života a příliš složitý, a všechny spisovatelské politicko-filosofické recepty se tak jako tak ukázaly zoufale naivními simplifikacemi."
Takže Faulkner nakonec svými knihami nechtěl nic říct. A já proto s ulehčením můžu konstatovat, že to přece jen byl dobrý spisovatel.
Pokud mám být zcela upřímná, ze začátku jsem byla hodně skeptická.
Četla jsem dříve Svatyni od Faulknera a moc jsem nevěřila, i díky zdejšímu hodnocení, že kniha Když jsem umírala bude lepší. Představovala druhou šanci pro W. Faulknera, aby mi dokázal, že jsem se v jeho spisovatelském umění nezmýlila. Byla jsem přesvědčena, že právě díky jeho typickým vypravěčským metodám - destrukci věty a destrukci stavby příběhu - budu opět odsouzena k destrukci jeho celého díla.
Ale nakonec jsem byla během četby velice mile překvapena jeho představováním jednotlivých členů rodiny Bundrenů, kteří se vydali na desetidenní pohřební pouť.
Především u Darla jde vidět, jak si dal autor záležet na propracování jednotlivých Darlových vět. Při četbě čtenář dobře pozná, že "tenhle svět není Darlův svět; tenhle život není jeho život."
I když jde opět poznat, že Faulkner neměl moc zájem o vysvětlování složitých duší žen a něco si jednoduše bude muset čtenář domýšlet, myslím si, že čtyři hvězdy si kniha určitě zaslouží.
A jen menší rada na závěr: pokud se budete ze začátku cítit hodně zmateni - je to v pořádku - autor si to přeje.
Štítky knihy
americká literatura USA (Spojené státy americké) společenské romány Yoknapatawpha pohřebnictví tragikomedie jižanská gotikaAutorovy další knížky
| 2001 |  Divoké palmy |
| 1966 |  Absolone, Absolone! |
| 1997 | Hluk a vřava |
| 1967 | Když jsem umírala |
| 1965 | Pobertové |
Po Svatyni jsem přečetl další dílo amerického nobelisty Williama Faulknera, román Když jsem umírala z roku 1930 (do nemocnice příhodný název). Ani tím si mě Faulkner zatím nezískal, snad to přijde s dalšími romány, které mám v plánu. Roztříštěné vyprávění o jedné rodině, která se vydá na cestu se zemřelou matkou, aby splnila její přání být pohřbena v rodišti, podané v krátkých kapitolách mnoha různými vypravěči, kdy si jako mozaiku musíte složit celkový obraz, mne upřímně řečeno dost nudilo; naštěstí je to román krátký.