Absolone, Absolone! přehled

04.09.2024

Absolone, Absolone! (Absalom, Absalom!, 1936) je pátým a zatím nejlepším románem amerického spisovatele Williama Faulknera (1897 - 1962), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1949), který jsem přečetl. Po Hluku a vřavě je také nejnáročnější, ale za tu námahu se vám autor bohatě odmění, stojí za to poprat se s tímto "na první pohled beztvárným balvanem, který kupodivu při bližším seznámení tvoří nádhernou sochu" (Jiří Valja v doslovu). Dílo má široké časové rozpětí skoro sto let, od 20. let 19. století přes válku Jihu proti Severu (1861 - 1865) až po rok 1910, mnoho postav a bohatý děj; děj tragický, temný, přízračný, pochmurný, málem rozměru antické tragédie. Nedivím se, že byl tento gotický příběh vyhlášen nejlepším americkým jižanským románem. Faulkner o svém Jihu píše se směsí lásky a nenávisti, kriticky, do hloubky, a dokáže stvořit postavy s ostře vykreslenými charaktery a plnou existencí jako málokdo.
Název románu je narážkou na biblického Absolona, syna krále Davida, který vedl povstání proti svému otci. Ústřední postavou je Thomas Sutpen, nelítostný a tvrdý muž, který se mstí za pokořující zážitek z dětství (černošský sluha jej vykázal od dveří bohatého bělocha). Z nuzných poměrů se vypracuje na bohatého plantážníka s množstvím otroků a později se stane plukovníkem jižanské armády, zatížen je ale vinou rasismu (první manželku a syna Charlese Bona odvrhl, když zjistil, že žena má černošskou krev), čímž poznamená osudy celé své rodiny, druhé manželky Ellen, syna Henryho a dcery Judith a další nemanželské dcery Clytie, manželčiny mnohem mladší sestry Rosy a dalších. Zavržený Charles se mu do života vrátí vskutku jako v oidipovské tragédii a další děsivé události přijdou, dokud není zničen celý rod...
Ve složité kompozici se prostupuje několik vzájemně se doplňujících časových a tematických rovin; příběh je vyprávěn nechronologicky v monolozích několika současných i minulých vypravěčů, z nichž každý objasňuje jen ty události, které zná; jsou tu dlouhé složité věty a několikastránkové odstavce. Jednou z postav, jemuž ostatní vyprávějí osudy Sutpenovy rodiny, je v roce 1910 i Quentin Compson, vystupující též v Hluku a vřavě. Jeho dědeček byl asi jediným Sutpenovým přítelem. Právě Quentinovi říká kamarád Shreve: "Ten Jih. Ježíšikriste. Žádný div, že vy lidi všichni přežijete o celá léta samy sebe." A ptá se, proč cítí k Jihu nenávist? A Quentin v odpověď křičí, jako by chtěl překřičet sám sebe: "Já ne. Já ne! Já k němu necítím nenávist! Já k němu necítím nenávist!"

14.03.2024

(SPOILER) Tohleto je bezesporu silný dílo, působivý a tvrdě nepřístupný. Určitě něco jinýho, než co běžně čtu, oceňuju umělecký kvality díla, ale upřímně, četbu jsem si neužil. Zjevně to ani nebyl autorův záměr. Za takovej čtenářskej trolling ode mě dostal jednu hvězdičku navrch, jen co je pravda. Jinak nářek zdejších čtenářů nad délkou souvětí a odstavců rozhodně není bezdůvodnej. Tohle není nic pro většinovou čtenářskou veřejnost. Je to jako dortík, který jenom s námahou pokoušete, při jeho polykání se málem udávíte a když se pak nadechnete, zůstanete chvíli v úžasu a vychutnáváte sladký dozvuk jeho chuti. Mě na tomhle románu nejvíc drtilo to nevyprávění. Děje je tam tak max 30% textu a zbytek je více než podivný uvažování jednotlivých postav s šílenýma myšlenkovýma pochodama a surrealistickou logikou. Plynule to na sebe nenavazuje, věčně se to opakuje, utíká to všema směrama, některý pasáže musíte číst víckrát dokola a stejně to nakonec nějak trefí do cíle. Za mě velice podivuhodný dílko, byť musím dodat, že kdybych si tím nekrátil čas v práci, nevím, jestli bych měl ve volným čase vnitřní sílu se tím úspěšně prokousat.