William Faulkner

Přidat do oblíbených Koupit knihy

americká, 1897 - 1962

Populární knihy

/ všech 25 knih
Divoké palmy
Divoké palmy
Město
Město
Hluk a vřava
Hluk a vřava
Absolone, Absolone!
Absolone, Absolone!

Nové komentáře u knih William Faulkner

Neodpočívej v pokoji Neodpočívej v pokoji

„Poslední ze sedmi románů amerického spisovatele Williama Faulknera (1897–1962), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1949), které jsem si letos vybral k četbě z jeho rozsáhlého díla, je Neodpočívej v pokoji (Intruder in the Dust, 1948). Román s kriminální zápletkou se odehrává ve 40. letech 20. století a dotýká se problematiky černošské otázky a rasismu na americkém Jihu, jak je u Faulknera časté. Starý černoch Lucas Beauchamp je obviněn z vraždy bělocha Vinsona Gowrieho a hrozí, že bude lynčován davem. Dva mladíci, Chick a jeho afroamerický kamarád Aleck, se rozhodnou, že Lucasovi pomohou. Chickův strýc Mallison je právník. V nevinu Lucase zpočátku nevěří, ale přesto ho zastupuje. S pomocí staré slečny Habershamové, která se přátelila s Lucasovou manželkou, chlapci vykopou mrtvolu oběti a zjistí, že v hrobě leží někdo jiný. Teprve pak se šerif Hampton začne spletitým případem zabývat... Kriminální zápletka má zajímavé rozuzlení a autorovi je celý poměrně napínavý příběh záminkou k úvahám o Jihu, rasismu, minulosti i přítomnosti, vině apod. Faulknerovi je prostřednictvím postavy právníka Mallisona jasné, že "za to bezpráví můžeme my, Jih. Musíme je napravit a odstranit sami, my jediní a bez cizí pomoci nebo dokonce (pěkně děkuju) rady." Forma románu není tak složitá jako u jiných Faulknerových děl a může být jedním z těch, jimiž je vhodné začít, když chcete Faulknera číst. Já jím naopak končím. Můj oblíbený spisovatel to nebude a asi se k němu už nevrátím a další knihy nemám v plánu číst, ale jsem rád, že jsem jeho tvorbu konečně poznal; a jeho tři vrcholné romány Hluk a vřava, Srpnové světlo a Absolone, Absolone! byly přes svoji složitost a náročnost čtenářskými zážitky letošního roku. Ty další, které jsem přečetl – Svatyně, Když jsem umírala, Divoké palmy a Neodpočívej v pokoji – se mi líbily o dost méně.“... celý text
— milan.valden

Kmíni Kmíni

„Čítala som túto knihu pred rokmi a veľmi sa mi páčila, až dodnes mi utkvela v pamäti. Na tie dlhé súvetia si už nespomínam, takže mi nevadili. Vtedy som čítala všetko, čo mi prišlo pod ruku a len málo z prečítaného zanechalo taký hlboký dojem. Za mňa všetky hviezdičky.“... celý text
— klaudiasmelkova

Vesnice Vesnice

„Pochmurný, místy vtipný příběh se spoustou zajímavých postav, bohužel je psán velmi nekomfortně - dlouhá souvětí, místy veliké odbočky ve vyprávění, archaické výrazy... Veliká poklona překladateli a zajímavý je i doslov Evy Masnerové. Mimochodem oproti Odysseovy od Joyce to stále je jen jednoduchá říkanka pro děti :-)“... celý text
— kyssling

Divoké palmy Divoké palmy

„Román Divoké palmy (The Wild Palms, 1939) je jedním z pěti děl amerického spisovatele Williama Faulknera (1897–1962), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1949), které nepatří do jeho yoknapatawphského cyklu (dále Vojákův žold, Komáři, Pylon a Báj). Je to u nás nejvydávanější Faulknerův román, vyšel tu již pětkrát, možná proto, že patří k těm nejpřístupnějším. Faulkner tu paralelně rozvíjí dva zcela samostatné příběhy, které kontrapunkticky pojednávají témata lásky, odpovědnosti a tajemství života. Příběh první, Divoké palmy, sleduje tragický osud milenců Harryho, mladého nezkušeného lékaře, a Charlotty, keramičky, která kvůli Harrymu opustí manžela a dvě děti a vydá se s ním na existenciálně náročnou pouť, protože věří, "že láska a soužení jsou jedno a totéž a že cena lásky je tak veliká, kolik za ni člověk musí zaplatit, a jestli někdy dostane lásku lacino, pak ošidil sám sebe." Příběh druhý, Stařec Mississippi, se odehrává o deset let dříve, v roce 1927, za velké povodně na "otci řek". Mladý bezejmenný trestanec při záchranných pracích na řece zachraňuje těhotnou ženu, ale pak je obviněn z pokusu o útěk. Z románu jsem trochu na rozpacích a asi úplně neumím ocenit ten kontrapunkt, podle doslovu Evy Masnerové (Odeon, 1978) možná spočívající ve dvou typech lásky, jak chtěl Faulkner, v ideálu romantické absolutní lásky dvou milenců a v trestancově životě bez lásky a v tom, jak odevzdaně nese svůj osud. První příběh se mi líbil trochu víc, i když ani s jedním z milenců se nedokážu ztotožnit a ani jeden mi nebyl sympatický. Paradoxně tak víc chápu příběh druhý, byť se mi líbil méně, ale musel bych tu až příliš spoilerovat pro vysvětlení, a to nechci. Tři předchozí vrcholné Faulknerovy romány – Hluk a vřava, Srpnové světlo a Absolone, Absolone! –, i když byly na četbu neskonale náročnější, mě každopádně nadchly mnohem víc.“... celý text
— milan.valden

Absolone, Absolone! Absolone, Absolone!

„Absolone, Absolone! (Absalom, Absalom!, 1936) je pátým a zatím nejlepším románem amerického spisovatele Williama Faulknera (1897 - 1962), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1949), který jsem přečetl. Po Hluku a vřavě je také nejnáročnější, ale za tu námahu se vám autor bohatě odmění, stojí za to poprat se s tímto "na první pohled beztvárným balvanem, který kupodivu při bližším seznámení tvoří nádhernou sochu" (Jiří Valja v doslovu). Dílo má široké časové rozpětí skoro sto let, od 20. let 19. století přes válku Jihu proti Severu (1861 - 1865) až po rok 1910, mnoho postav a bohatý děj; děj tragický, temný, přízračný, pochmurný, málem rozměru antické tragédie. Nedivím se, že byl tento gotický příběh vyhlášen nejlepším americkým jižanským románem. Faulkner o svém Jihu píše se směsí lásky a nenávisti, kriticky, do hloubky, a dokáže stvořit postavy s ostře vykreslenými charaktery a plnou existencí jako málokdo. Název románu je narážkou na biblického Absolona, syna krále Davida, který vedl povstání proti svému otci. Ústřední postavou je Thomas Sutpen, nelítostný a tvrdý muž, který se mstí za pokořující zážitek z dětství (černošský sluha jej vykázal od dveří bohatého bělocha). Z nuzných poměrů se vypracuje na bohatého plantážníka s množstvím otroků a později se stane plukovníkem jižanské armády, zatížen je ale vinou rasismu (první manželku a syna Charlese Bona odvrhl, když zjistil, že žena má černošskou krev), čímž poznamená osudy celé své rodiny, druhé manželky Ellen, syna Henryho a dcery Judith a další nemanželské dcery Clytie, manželčiny mnohem mladší sestry Rosy a dalších. Zavržený Charles se mu do života vrátí vskutku jako v oidipovské tragédii a další děsivé události přijdou, dokud není zničen celý rod... Ve složité kompozici se prostupuje několik vzájemně se doplňujících časových a tematických rovin; příběh je vyprávěn nechronologicky v monolozích několika současných i minulých vypravěčů, z nichž každý objasňuje jen ty události, které zná; jsou tu dlouhé složité věty a několikastránkové odstavce. Jednou z postav, jemuž ostatní vyprávějí osudy Sutpenovy rodiny, je v roce 1910 i Quentin Compson, vystupující též v Hluku a vřavě. Jeho dědeček byl asi jediným Sutpenovým přítelem. Právě Quentinovi říká kamarád Shreve: "Ten Jih. Ježíšikriste. Žádný div, že vy lidi všichni přežijete o celá léta samy sebe." A ptá se, proč cítí k Jihu nenávist? A Quentin v odpověď křičí, jako by chtěl překřičet sám sebe: "Já ne. Já ne! Já k němu necítím nenávist! Já k němu necítím nenávist!"“... celý text
— milan.valden

Přejít na knížky autora