Hluk a vřava přehled

19.07.2024

Po Svatyni (1931) a Když jsem umírala (1930) další román amerického nobelisty Williama Faulknera (1897 - 1962). Hluk a vřava (The Sound and the Fury, 1929) patří k vrcholům jeho díla a k největším, ale také nejnáročnějším americkým románům. Konečně dílo, kterým si mě Faulkner získal, protože ty dva předchozí romány mě nenadchly. Ani ta čtenářská náročnost nebyla tak hrozná, i když zabrat to teda dá (vyznat se v ději mi pomohla chronologie nalezená na netu, heslo ve Slovníku světových literárních děl a na Wikipedii – bez toho bych se dost ztrácel). Ovšem překážky klade Faulkner značné nejen modernistickými postupy (střídání hledisek vyprávění, vnitřní monolog, asociativní proud vědomí, psychologické i interpunkční a grafické experimentování se syntaxí, svérázný jazykový amalgám), ale také tím, že postavy jsou vesměs nesympatické a děj dosti temný.
Faulkner v románu, jehož název je převzat z Macbetha, vypráví tragickou historii rozpadu jižanské rodiny Compsonových, a to nejprve pohledem tří sourozenců, nejmladšího idiota Benjyho (7. 4. 1928), nejstaršího citlivého bratra Quentina, který spáchá sebevraždu (2. 6. 1910), a prostředního pragmatika Jasona (6. 4. 1928). Ve čtvrté části (8. 4. 1928) je autorská er-forma. Zejména první dvě části jsou plné výše zmíněných experimentů, až ty dvě další jsou přístupnější a čtenář si díky nim lépe složí mozaiku příběhu, v němž důležitou roli hraje zavržená sestra tří bratrů Caddy a pak její dcera Quentin (ano, tohle stejné jméno pro dvě postavy způsobí dost zmatků), kterou Caddy nechá na vychování u rodičů. Nejsympatičtější postavou je černošská hospodyně Compsonových Dilsey. A jak už vidno z dat, během nichž se čtyři části odehrávají (a samozřejmě se vypravěči dostávají i hloub do minulosti, přičemž idiot Benjy žádný čas nerozlišuje), vyznat se v tom je docela oříšek.
"...člověk je souhrn všech neštěstí, jaká ho kdy postihla."
Přeložili Luba a Rudolf Pellarovi, vydal Odeon a BASET, 1997 (na rozdíl od většiny dalších Faulknerových románů na překlad tohoto jsme si museli počkat skoro sedmdesát let).

15.07.2024

Tento komentář píšu s větším odstupem od přečtení knihy, než je u mě běžně obvyklé. Faulkner vyžaduje trpělivého čtenáře, nejen na začátku čtení, ale i po dočtení díla. Podobně jako jiný román Faulknera, Divoké palmy, jsem to na první pokus nedal, a po třech stranách odložil na neurčito, ale stejně tak jsem se ke knize opět vrátil, a o to více si užil skutečně nevšední literární zážitek. Faulknerův náročný styl není samoúčelným od obsahu odtrženým experimentem, ale s dějem, tj. tím, co je vyprávěno, spjatý celek. A pokud platí o uměleckých dílech, že chápat je musíme v jejich celku, tak Hluk a vřava je toho exemplárním případem. Čtyři vypravěčské perspektivy se skládají do celku, který je pochopitelný právě jen jejich vzájemnou juxtapozicí. Jestliže první tři sourozenecké části (smyslový Benjy, abstraktní Quentin a striktně pragmatický Jason) jsou subjektivními světy samy o sobě, poslední objektivně orientovaná část díla je spojujícím lepidlem nejen několika dekád historie rodiny Compsonů, ale také především etickým ideálem, který je ale reálně uskutečňován černošskou služkou Dilsey, která jediná umí se obětovat, vystoupit ze své omezené subjektivity, nelamentovat v nečinnosti, ale konat s láskou.

Kdo umí číst v angličtině, doporučuji vynikající studii, která mnohé osvětlí: https://www.jstor.org/stable/459766

Jako knihovníka mě zaujala tahle stereotypní, přesto ne vždy a úplně nepravdivá deskripce knihovnického prostředí (ono na těch stereotypech je vždy něco pravdivého):

"Paní vypadala jako knihovnice. Jako něco, co už jen pokojně usychá mezi zaprášenými regály s uspořádanými přesvědčeními, jež už se dávno rozešla s realitou, jako dech atmosféry, jež byla svědkem napáchaného bezpráví" (s. 94)

Časové roviny jsou významově míchány a s časem je krásně v díle pracováno, není divu, že jím jsou téměř posedlé i některé z postav příběhu:

"Nedávám ti je proto, abys pamatoval na čas, nýbrž abys na něj mohl tu a tam zapomenout a neplýtval zbytečně dechem ve snaze nad ním zvítězit. Protože tu bitvu nelze vyhrát, řekl. K těmhle bitvám dokonce ani nedochází. Kolbiště člověku jenom odhalí jeho pošetilost a beznaděj, a vítězství je iluze filosofů a pošetilců." (s. 59)