Hluk a vřava
William Faulkner
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/26659/bmid_hluk-a-vrava-D1m-26659.jpg
4
81
81
Jde o otřesný až hrůzný portrét duševní a morální degradace jižanské rodiny Compsonů v prvních desetiletích 20. století. Složitou vyprávěcí technikou (proudy vědomí, časté střídání časových rovin) i kompozicí (například část příběhu poslední generace rodu vypráví syn idiot) seznamuje Faulkner čtenáře se světem čtyř dětí alkoholika a jeho neurotické ženy. Název knihy je symbolicky převzat z Shakespearova Macbetha.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1997 , OdeonOriginální název:
The Sound and the Fury, 1929
více info...
Přidat komentář
Tento komentář píšu s větším odstupem od přečtení knihy, než je u mě běžně obvyklé. Faulkner vyžaduje trpělivého čtenáře, nejen na začátku čtení, ale i po dočtení díla. Podobně jako jiný román Faulknera, Divoké palmy, jsem to na první pokus nedal, a po třech stranách odložil na neurčito, ale stejně tak jsem se ke knize opět vrátil, a o to více si užil skutečně nevšední literární zážitek. Faulknerův náročný styl není samoúčelným od obsahu odtrženým experimentem, ale s dějem, tj. tím, co je vyprávěno, spjatý celek. A pokud platí o uměleckých dílech, že chápat je musíme v jejich celku, tak Hluk a vřava je toho exemplárním případem. Čtyři vypravěčské perspektivy se skládají do celku, který je pochopitelný právě jen jejich vzájemnou juxtapozicí. Jestliže první tři sourozenecké části (smyslový Benjy, abstraktní Quentin a striktně pragmatický Jason) jsou subjektivními světy samy o sobě, poslední objektivně orientovaná část díla je spojujícím lepidlem nejen několika dekád historie rodiny Compsonů, ale také především etickým ideálem, který je ale reálně uskutečňován černošskou služkou Dilsey, která jediná umí se obětovat, vystoupit ze své omezené subjektivity, nelamentovat v nečinnosti, ale konat s láskou.
Kdo umí číst v angličtině, doporučuji vynikající studii, která mnohé osvětlí: https://www.jstor.org/stable/459766
Jako knihovníka mě zaujala tahle stereotypní, přesto ne vždy a úplně nepravdivá deskripce knihovnického prostředí (ono na těch stereotypech je vždy něco pravdivého):
"Paní vypadala jako knihovnice. Jako něco, co už jen pokojně usychá mezi zaprášenými regály s uspořádanými přesvědčeními, jež už se dávno rozešla s realitou, jako dech atmosféry, jež byla svědkem napáchaného bezpráví" (s. 94)
Časové roviny jsou významově míchány a s časem je krásně v díle pracováno, není divu, že jím jsou téměř posedlé i některé z postav příběhu:
"Nedávám ti je proto, abys pamatoval na čas, nýbrž abys na něj mohl tu a tam zapomenout a neplýtval zbytečně dechem ve snaze nad ním zvítězit. Protože tu bitvu nelze vyhrát, řekl. K těmhle bitvám dokonce ani nedochází. Kolbiště člověku jenom odhalí jeho pošetilost a beznaděj, a vítězství je iluze filosofů a pošetilců." (s. 59)
Tohle je sakra těžká knížka, možná i ta nejtěžší, kterou jsem přelouskal, a to jsem už podle mě četl hodně náročnou četbu. Byť se mi příběh moc líbil, užíval jsem si autorův styl psaní (upřímně řečeno, styl psaní je hlavní důvod, proč jsem si knihu vybral a nakonec u ní i zůstal) a i plynulý přechod mezi vypravěči, stejně hodnotím čtyřmi hvězdami právě kvůli náročnosti, která pro mě občasně byla přílišná a já se přistihl, jak se mi do čtení nechce, když vím, že jedna kapitola má cca 50 stránek. Tak či onak jsem rád, že jsem knihu přečetl, je totiž úplně jiná, než na jaký jsem zvyklý. Hlavní myšlenka je skvělá, jen jsem po přečtení musel přečíst ještě několik internetových stránek, abych knihu pochopil tak, jak se mi během čtení nepodařilo. Určitě však doporučuju!
Nemyslím si, na rozdíl od mnohých, že by první část knihy byla nejsložitější, a tudíž nejméně zábavná (i když dvojitý výskyt jména Quentin si Faulkner mohl odpustit). Naopak: díky ní máte chuť knihu číst znovu od začátku, jakmile dočtete čtvrtou část. Pokud jste četli celou dobu správně, měla by se ve vás zvednout vlna touhy pochopit Benjyho a dát si ho znovu. A pak vás to asi nepustí a pojedete podruhé i Quentina.
Ale objektivně, není to kniha pro každého. Je rozlámaná, subjektivní, poetická, někdy stříhaná jako komiks někdy jako spaghetti western. Stojí ale za to, podává neskutečně bolavé poselství o člověku. A když si ji necháte prostoupit do těla, opravdu ji budete chtít číst znovu dokola.
Děkuji také za velice dobrý překlad. Dlouho jsem nečetla tak elegantně a uvěřitelně přeložené černošské nářečí (často se bůhví proč používá nějaká podivná moravština, tady vůbec).
Hluk a vřava je skutečně těžké čtení, dal jsem to až napodruhé. Ale stojí to za to.
Faulkner vás hned na začátku hodí do chaotického proudu záblesků minulosti, skutečnosti i budoucnosti, které se míhají v hlavě mentálně postiženého Benjyho. A jelikož on samozřejmě nechápe, co se to kolem děje, těžko to může napoprvé pochopit nebohý čtenář. Tohle je okamžik, kdy řada lidí knížku s buď s užaslým "WTF?" nebo s pocitem že na to prostě nemá, na dlouho odloží někde hluboko do knihovny, aby na ni neviděli.
Napodruhé už je to stravitelnější, a překonáte-li Benjiho kapitoly, zjistíte, že zbytek knihy se nejen čte daleko líp, ale že vám osvětlí i ten chaotický začátek. A najednou zjistíte, že je to výborná knížka. Pořád je to náročné čtení, střídají se tu vyprávěči, styly, časové roviny, jazyk... Řada věcí je nedořešených a musíte si je domyslet. Ale pokud jste se dostali až sem, tak to už jsou všechno věci které zvládnete a dokážete si je užít.
Z úvodních nesourodých a útržkovitých vzpomínek mentálně retardovaného
Benjyho vystupuje/zapojením dalších vypravěčů/postupně stále ostřejší obraz
rodiny Compsonů-lidí morálně devastovaných,nešťastných,ubližujících si navzájem
i sami sobě.Jde o nesmírně plastické zobrazení malé výseče života na americkém jihu,
literaturu čtenářsky náročnou,ale v pravém slova smyslu krásnou.Samozřejmě patří
dík i manželům Pellarovým za výborný překlad.
Asi nejsem pro tuhle Velkou Literaturu dostatečně zralý.
Jo, jako experimentální text to není špatné, ale prokousat se první polovinou knihy bylo úmorné. Pak už je to čtivější, jenže pořád, z mého pohledu, o ničem. Ve vyprávění o spolku nesympatických až odporných typů jsem si nenašel v podstatě nic, co by mě oslovilo.
Formálně podobné jako Vražedné léto od S. Japrisota, ale tam mi to střídání hledisek přišlo propracovanější a mělo překvapivý závěr. Tady nic.
Kniha se mi četla těžko. Čím dále pokračoval příběh, tím pochopení bylo lehčí a nejasnosti z prvních části začínaly dávat smysl. Původně jsem příběh chápal, jak zánik jednoho z mnoha otrokářských rodů Ameriky. Ve skutečnosti je to vedlejší. Kniha dává smyl, když se čte, jako spis o čase. Nejde o příběh, takových příběhu už bylo napsáno hodně i před Faulknerem, nic nového v tom není, jde o formu, o zvláštní způsob náhledu na děj.
První část je nejdůležitější. Popisuje vnímání času jako jednoho celku v nezávislosti na tom v jakém úseku se zrovna pozorovatel nachází. Benjy neumí rozlišovat mezi přítomnosti a minulost. Často taky umí předvídat budoucnost, když truchli nad něčím, co se ještě nestalo.Takto vidí čas někdo/něco, co je mimo něj neboli sám Stvořitel. Postižený Benjy je tak překvapivě vyvyšován nad všechny ostatní postavy.
Trochu jiný náhled na čas je zobrazen v oddíle Quentina. Quentin je opakem Benjamina - je vzdělaný, má skvěle vyjadřovací schopnosti. Oba dva rozdílné bratry spojují dvě věci: posedlost sestrou Caddy a Čas. První tak zajímavý není. Jak jsem uváděl, děj v románu je jen prostředkem. Quentin se snaží čas zachytit intelektem, na rozdíl od jeho bratra, který ho umí pojmout v jeden celek jen tak. Quentin proti času bojuje. Utržené ručičky od hodinek nezastaví mechanizmus. Sebevražda nepřetrhne běh času a příběh Compsonových pokračuje dál.
Další dvě části knihy slouží k pochopení a rozpletení prvních dvou. Jsou tam i klíče pro čtenáře k navedeni na správné vnímání románu. Slečna Quentin Compson opakuje cestu své matky nebo slova služka Dilsey Gibson: "I've seed de first en de last . . . . I seed de beginning, en now I sees de endin"
Chystám se na druhé čtení. Ostatním taky doporučuji pro plné pochopení číst víc než jednou.
Hutné jak kráva, emotivní, barevné. Faulkner chápe, že klíčem ke komplexnímu zážitku je střídání hledisek. Nestřídá jen postavy, ale i jejich emocionální rozpoložení. Nejde čtenáři naproti, Hluk a vřava je pro fajnšmekry, zážitek si musíte zasloužit pozornou četbou. První část je ňuňu, asi to nejlepší co jsem kdy četl, záplava popisů nejběžnějších věcí mimořádně kreativním slovníkem. Naprosté splynutí s postavou, přestože je tak odlišná. Druhá část intelektuální emo deprese. Třetí ve znamení odporu vůči vypravěči, naprosto pohrdajícímu všemi hodnotami. Čtvrtá - působivé rozuzlení, zanechávající ve mně neklidný klid.
Když jsem knihu dočetla, byla půlnoc a já šla spát. Druhý den jsem se vzbudila a nemohla na ten konečně uzavřený příběh přestat myslet.
Hluk a vřava je bezesporu mistrovské dílo. Na začátku to tak ale nevypadá a složitost s jakou jsou první dvě kapitoly napsány odradí nejednoho čtenáře. Kniha má 4 kapitoly, vyprávěny různými lidmi. První popisuje Benjy - mentálně postižený nejmladší bratr rodiny Camptonových. Jeho myšlenky jsou na stránky natisknuty náhodně, každá příhoda spouští vzpomínky na události jiné, v jiné době a Benjy na ně přeskakuje. Popravdě doporučuji si najít online osnovu, která jeho příběhu dá větší význam. On je totiž celý příběh popsán v té jedné kapitole. Jen to člověk nevidí, nechápe.
Druhá kapitola (každá je hezky rozvrhnutá, kolem 25 procent knihy) patří Quentinovi, nejstaršímu bratrovi. Ten má psychické problémy a jeho příběh byl pro mě možná ještě více matoucí než Benjiho vyprávění.
Druhá půlka knihy už postupuje hezky chronologicky, odhaluje další stránky pádu rodiny Comptonových a proč tomu tak bylo.
Moc se mi líbilo jak bylo nahlíženo na Caddy. Možná nejdůležitější postavu knihu, která však sama nedostala prostor.
Rozhodně to není oddychové čtení, ale to ty nejlepší knihy výbají jen zřídka.
Stream of consciousness jako vyprávěcí technika není můj šálek kávy. Knihu jsem přečetla, ale moc jsem si to neužívala. Každopádně příběh zajímavý.
Co ze začátku vypadá jako nepřístupná kniha, se postupnou změnou perspektiv vyprávění složí ve výborný román - kroniku jedné jižanské rodiny. Nápaditá a experimentální první polovina je výtečně doplněna jasnou a stylisticky skvělou druhou polovinou, která vše dovysvětlí. Jason ml. a madam Karolín jsou pro mě vrcholy zla v obyčejných lidech a věřím, že tento Faulknerův pohled na obdobné rody je platný i dnes. Kniha stojí za přečtení.
Kniha, které podle mého v žádném případě nepotřebuje dopovat hodnocením. Kdo si ji přečte a nebude chtít hodnotit, přes všechny okolnosti nízko, mě jistě pochopí. Má zajímavě vyřešné vyprávění, člověk se cítí jako pod těžítkem.
Dovršení vnitřního rozpadu jedné jižanské rodiny v průběhu 20 let. Události samotné, vedoucí k pohnutému konci, nejsou ve světě lidí zase až tak neobvyklé, avšak vnímání jejich tragičnosti je sugestivně zvýrazněno nezvyklými vypravěčskými postupy. Náhledům čtyř osob odpovídají čtyři stylisticky výrazně odlišné kapitoly, v nichž Faulkner užívá řady experimentálních technik, jež však vycházejí ze způsobu prožívání jednotlivých aktérů a umožňují přesvědčivé vcítění do jejich myslí. Příznačnou jsou po většinu knihy naprostá tíživost a nepřítomnost naděje, jež se malinko protrhávají až v závěrečné části, psané z pohledu černošského služebnictva. Struktura kapitol od nejvíce zkalené po nejjasnější tvoří z vyprávění do jisté míry obtížnou skládačku, již je vzrušující sestavovat; s tím však souvisí má jediná výhrada, a sice že posléze jsem nabyl pochybností, zda se tím její účel nevyčerpává. Opakovaně jsem se setkal s tvrzením, že se jedná o zobrazení morálního úpadku amerického jihu, podle mého názoru zde však schází provázání osudů členů individuální rodiny se situací ve společnosti, důvody, které by vyslovené závěry učinily široce platnými.
Výborně napsaná kniha. Autor v prvních dvou částech ve vás nejprve navodí pocit tíživé atmosféry a nechá Vás tápat v příběhu a hledat náznaky souvislostí, které se postupně objasňují v druhé polovině knihy. Jednotlivé promluvy postav mozaikovitě skládají příběh odcizení a nepochopení lidí v nejužším kruhu rodiny.
Kniha, ktorej čítanie nie je ani trochu jednoduché. Niektoré pasáže si vyžadovali opakované čítanie, pretože Faulkner písal neskutočne komplikovane, ale tá námaha určite stojí za to. Skúste si to prečítať.
V první řadě musím napsat, že tuhle knihu bylo extrémně obtížné vůbec přečíst, zvláště pak první dvě části. Potvrdilo se rovněž tvrzení, že kniha klade mimořádné nároky na čtenářovu spolupráci – často jsem se musel při čtení vracet a dumat nad souvislostmi, ukrytými ve vodopádech vnitřních monologů a ve velmi experimentálně řešené syntaxi.
Nicméně i přes (možná že i pro) velkou obtížnost je Hluk a vřava skutečně nezapomenutelné dílo. Faulkner zde popsal úpadek kdysi vznešené rodiny skutečně nenapodobitelným způsobem. Složité vnitřní úvahy a monology umožňují „skutečně“ nahlížet do myslí hlavních protagonistů. V určitém smyslu jsou tyto chaotické popisy skutečně věrným odrazem jejich myšlenkových pochodů. A ty, i když vždy matoucí a nikdy ne zcela jednoznačné, v sobě mají podobné kouzlo jako celá tato kniha.
Štítky knihy
americká literatura úpadek rozpad rodiny ságy experimentální literatura moderna Yoknapatawpha proud vědomí jižanská gotikaAutorovy další knížky
| 2001 |  Divoké palmy |
| 1966 |  Absolone, Absolone! |
| 1997 | Hluk a vřava |
| 1967 | Když jsem umírala |
| 1965 | Pobertové |
Po Svatyni (1931) a Když jsem umírala (1930) další román amerického nobelisty Williama Faulknera (1897 - 1962). Hluk a vřava (The Sound and the Fury, 1929) patří k vrcholům jeho díla a k největším, ale také nejnáročnějším americkým románům. Konečně dílo, kterým si mě Faulkner získal, protože ty dva předchozí romány mě nenadchly. Ani ta čtenářská náročnost nebyla tak hrozná, i když zabrat to teda dá (vyznat se v ději mi pomohla chronologie nalezená na netu, heslo ve Slovníku světových literárních děl a na Wikipedii – bez toho bych se dost ztrácel). Ovšem překážky klade Faulkner značné nejen modernistickými postupy (střídání hledisek vyprávění, vnitřní monolog, asociativní proud vědomí, psychologické i interpunkční a grafické experimentování se syntaxí, svérázný jazykový amalgám), ale také tím, že postavy jsou vesměs nesympatické a děj dosti temný.
Faulkner v románu, jehož název je převzat z Macbetha, vypráví tragickou historii rozpadu jižanské rodiny Compsonových, a to nejprve pohledem tří sourozenců, nejmladšího idiota Benjyho (7. 4. 1928), nejstaršího citlivého bratra Quentina, který spáchá sebevraždu (2. 6. 1910), a prostředního pragmatika Jasona (6. 4. 1928). Ve čtvrté části (8. 4. 1928) je autorská er-forma. Zejména první dvě části jsou plné výše zmíněných experimentů, až ty dvě další jsou přístupnější a čtenář si díky nim lépe složí mozaiku příběhu, v němž důležitou roli hraje zavržená sestra tří bratrů Caddy a pak její dcera Quentin (ano, tohle stejné jméno pro dvě postavy způsobí dost zmatků), kterou Caddy nechá na vychování u rodičů. Nejsympatičtější postavou je černošská hospodyně Compsonových Dilsey. A jak už vidno z dat, během nichž se čtyři části odehrávají (a samozřejmě se vypravěči dostávají i hloub do minulosti, přičemž idiot Benjy žádný čas nerozlišuje), vyznat se v tom je docela oříšek.
"...člověk je souhrn všech neštěstí, jaká ho kdy postihla."
Přeložili Luba a Rudolf Pellarovi, vydal Odeon a BASET, 1997 (na rozdíl od většiny dalších Faulknerových románů na překlad tohoto jsme si museli počkat skoro sedmdesát let).