Chmur komentáře u knih
Jedná se o nadprůměrné scifi. Určitě jsem četl hlubší a zajímavější knihy tohoto žánru. Svět, ve kterém se kniha odehrává, není nějak zvlášť originální a propracovaný. Nicméně jedná se o čtivý román s mnoha postavami, které jsou ale dobře zapamatovatelné a vesměs docela zajímavé. Konec byl překvapivý.
(SPOILER) Kdyby Popraviště nevzniklo v době perestrojky ale o deset let dříve, tak kniha nevyjde a Ajtmatov skončí na Sibiři. Autor celkem nepokrytě kritizuje socialistické zřízení a pořádky v Sovětském svazu. To ale není určitě hlavní poselství knihy. Spíše se jedná o zamyšlení se nad lidskou podstatou, vzdalování se lidí Bohu i přírodě, a to se děje i v kapitalismu. Nejslabší a nejrozporuplnější jsou pasáže s Avdijem, protože samotný Avdij je velice zvláštní postava. V jeho lince se objeví i rozhovor Piláta s Ježíšem, v té chvíli si člověk nemůže nevzpomenout na Bulgakova. Mně osobně tahle pasáž přišla navíc. Nejsilnější jsou kapitoly s vlky a Bostonem. Kniha je nesmírně smutná, plná bolesti a tragédií lidí i zvířat. Je to zároveň kniha napsaná krásným jazykem. Ajtmatov mě skutečně oslovil a mám chuť si od něj přečíst další knihy.
Krásná kniha, která je koncipovaná jako deník patnáctiletého autistického kluka. Má v sobě humor i smutek. Na pozadí hlavního příběhu ukazuje, jak těžké to mají samotní autisté ale i jejich rodiče. Kolik obětavosti, trpělivosti a lásky vyžaduje péče o takové děti. Myslím, že je to ten typ knihy, který by si měl přečíst každý. Závěr je trochu urychlený a strohý, ale psal to patnáctiletý autista Christopher, takže se to dá pochopit a přijmout.:-)
Trochu mě překvapuje zdejší vysoké hodnocení. Podle mě se jedná o zcela průměrnou dobrodružnou knihu. V anotaci je zmíněno přirovnání ke Knize džunglí od Kiplinga. No nevím. Je tu tygr a odehrává se to v Indii. A to je tak všechno. Ano, kniha se čte dobře a děj rychle odsejpá. Jako jednohubka v pohodě. Nicméně příběh to je velice jednoduchý, řekl bych skoro až prostý. Milostná linka je jak vystřižená z nejbanálnější červené knihovny. Celkově za mě lehké zklamání.
Jako u mnoha jiných amerických autorů pojal i Attia knihu tak trochu jako svoji autobiografii. Dozvíme se tak hodně o jeho mládí, studiu, práci, manželství atd. Je to pro takový typ knihy potřeba? Nemyslím si. Na druhou stranu uznávám, že na rozdíl od jiných autorů píše Peter Attia nejen o svých úspěších, ale i pádech a problémech ve vztahu ke zdraví. To je mi docela sympatické. Přežít patří v rámci podobných knih k tomu lepšímu, i když se mi zdá, že kdybych chtěl cvičit jak autor navrhuje a k tomu měl zájem stíhat ostatní věci patřící k životu, tak by musel mít můj den nejméně 30 hodin. Tak či onak, pozorný čtenář si může odnést z knihy zajímavé postřehy, které povedou k zlepšení jeho zdraví. Dal bych však všem potencionálním čtenářům jednu radu. Začněte knihu číst poslední kapitolou. Pokud nedokážete naplnit to, co se zde píše, všechny ostatní kapitoly budou k ničemu.
Mistra a Markétku jsem si půjčil jednak proto, že mě zaujal název románu a druhak pro zařazení knihy do magického realismu (wikipedie), který mám jako literární žánr rád. Osobně si ale myslím, že to tak úplně magickému realismu neodpovídá. Je to spíše fantaskní satira ruské společnosti třicátých let dvacátého století. Kniha má své silné momenty. Bavily mě kapitoly s Pilátem, představa krásné nahé Markétky na ďábelském bále je celkem sexy a román má místy jemný sladkobolně melancholický nádech (je jedinou šancí na svobodu smrt?). Přes výše uvedené klady mě Mistr a Markétka místy trochu nudili. Jednak mě úplně nebavilo prostředí románu a také jsem možná vše nepochopil. Úplně jsem nerozklíčoval motivace k chování některých postav. Možná je ale chyba na mé straně, četl jsem málo pozorně, nebo jsem prostě nedůvtipný.
Knihu lze doporučit na jedné straně fanouškům Malazu, protože je v ní mnoho odkazů na postavy a události ze série Malazská kniha padlých. Na druhou stranu, pokud jsou výše uvedení fanoušci aspoň trochu kritičtí, tak musí uznat, že Erikson nepřišel s ničím novým. Mně osobně připadá tato kniha jako recyklace předchozích autorových děl. V podstatě jsem všechny typy postav, dějové zvraty a zamyšlení již v nějaké podobě potkal. Erikson mě ničím nepřekvapil. Klasika, akorát bez silnějších a zajímavějších charakterů typu Anomander, Caladan Chmur, Whiskejack, Rychlej Ben, Kalam atd.
Knize Trocha zlé krve nelze upřít čtivost. Většinu času nenudí, má relativně dobře napsané dialogy, děj má spád. Zároveň však postrádá jakoukoliv poetiku. Abercrombie rozehrává hru, ve které rozvádí až příliš mnoho problémů - sociální problematika, ekologické problémy, dopady války na osobnost jedince atd. atd. Jeho svět je temný a surový, ale příliš se neliší od toho našeho. Mě vlastně moc nebavil. Chybí mu přitažlivost Středozemě, Malazu, Západozemí čí Bas-Lagu. Sem bych se snad ani nechtěl podívat. Navíc mi chyběly postavy, se kterými bych se mohl ztotožnit. Nikdo mi ani trochu nepřirostl k srdci. Nevím no. Zřejmě si ze zvědavosti přečtu další díly, ale žádnou velkou změnu neočekávám.
Kniha plyne pomalu jako všechna Simmonsova díla, která jsem doposud četl. Byl jsem trochu zklamán z toho, jak autor některé dějové linie uzavřel. Třeba ta Odysseova/Nikoho mě vyloženě zklamala. Taky mě mrzí, že Simmons spoustu věcí vůbec neozřejmil. Jak vlastně vznikli Moravci? Vytvořili je postlidé? Kdo je přesně Sycorax? Kdo je Klid? A takových otázek mám spoustu. Možná je ale chyba v mé pozornosti a paměti. Nejsem si jist. Podle mě si ale Simmons utrhl příliš velké sousto a nechal proto mnoho v Olympu otevřeno.
Kniha je pro mě zklamáním. Ač je v jednotlivostech jasné, že Barnes psát umí, chybí jí určitý směr a ucelenost. Měl jsem z ní pocit nahodile plynoucích autorových myšlenek, přenesených na papír. Mnohé, zejména týkající se rodiny, se do omrzení opakuje. Jakoby autor pořád omýlal to samé a nikam se neposouval. Navíc, a to je spíš můj problém, často odkazuje na francouzské spisovatele, o kterých toho ale běžný Čech moc neví. Dalším problémem je překlad knihy. Považuji ho za velice špatný. Dělal ho člověk, který nemá smysl pro jazyk. Věty jsou nesmírně kostrbaté a těžko se čtou.
Ílion je typický Simmons, což znamená, že to v žádném případě není oddechové čtení. Děj plyne pomalu, z počátku místy až úmorným šnečím tempem. Přesto má kniha i v těchto pomalých pasážích díky Simmonsově neuvěřitelné imaginaci své kouzlo. Pokud čtenář vydrží, prokouše se počátečními kapitolami, začne děj postupně gradovat a poslední třetina knihy je už celkem jízda, ve které vše do sebe parádně zapadá. Navíc Ílion v sobě obsahuje části s bohy a hrdiny řecké mytologie, což bylo pro mě velké plus. Osobně se mi Ílion líbil. Řekl bych, že je dokonce čtivější a zábavnější než slavný Hyperion.
Zrzavý Orm je kniha napsaná skoro až primitivní formou vyprávění, která se však k příběhu z doby raného středověku náramně hodí. Jedná se zároveň o velice čtivý román, ve kterém děj pěkně odsýpá. Zrzavý Orm má v sobě určité kouzlo, které je dané přitažlivostí období Vikingů v našich zřejmě velice naivních představách. Nemohu se zbavit pocitu, že s rozšiřováním křesťanství, které je v knize často zmiňované, se ze světa ztratilo mnoho magického, syrového ale zároveň opravdového. Jak říká král Beowulf ve stejnojmenném filmu z roku 2007: "Čas neohrožených hrdinů zemřel. Zabil jej Kristus bůh. Lidstvu nezůstalo nic. Jen plačící mučedníci, strach a hanba. "
Musím říct, že úplně nemusím Broňovy nadšené americké úsměvy a přeslazená videa . Působí to na mě trochu slizce. O to víc cením tuhle knihu, která je skvělá a užitečná. Opravdu dokáže člověka trochu popíchnout, aby to s tou angličtinou přeci jen nevzdával. Navíc je tu spousta odkazů na různé materiály, které nám natvrdlým a trochu líným mají pomoci v trnité cestě za zlepšením angličtiny. Takže za mě nadšený palec nahoru.
Jako jiné bestsellery na téma zdraví, fyzická a mentální výkonnost je i tato kniha docela čtivá, proložená spoustou oslích můstku z autorova života. Líbila se mi závěrečná shrnutí na konci kapitol. Trochu mi však chybí odkazy na studie, o které se Molina ve své knize opírá. No rozhodně nečekejte, že v knize najdete nějaká převratná zjištění. Myslím, že skoro všechny doporučované postupy jak pečovat o svůj mozek, jsou obecně známé. Otázkou spíše zůstává, jak je naplnit. To je ale na jiné čtení.
Pád Hyperionu je podobně jako první díl setsakramentsky náročné čtení. Rozhodně se nejedná o oddechové počteníčko. Děj se líně vleče, doplněn spoustou rozhovorů a zamyšlení. Kniha dost zatěžuje pozornost, protože se zde často využívají různé časové paradoxy, dost šílené imaginace a pojmy, které autor nijak blíž nevysvětluje. Přesto je Simmonsův svět zajímavý a přitažlivý. Na první ochutnání ale těžko vstřebatelný.
Mám rád Gaimana i mytologii různých národů. Přes výše uvedenou atraktivní kombinaci však považuji Americké bohy za slabší dílo z Gaimanových knih. Vystupuje zde mnoho postav, z nichž některé člověk snadno zapomene. Mnohé jsou potencionálně důležité, ale čtenář nemá šanci si k nim vytvořit vztah, protože se vyskytují v ději příliš krátce. Děj je hodně kostrbatý a překombinovaný. Chybí zde ta přitažlivá imaginace typická např. pro Nikdykde.
Z Krále krysy mám rozporuplný pocit. Titulní hrdina je v podstatě šmejd, jehož chování se dá vzhledem k extrémním podmínkám pochopit, těžko však respektovat či dokonce obdivovat. Nenašel jsem jedinou postavu, která by mi přirostla k srdci, takže jsem se i místy trochu nudil. Závěr je ovšem napsaný bravurně a tahá celkové hodnocení knihy nahoru.
Přijde mi skoro neuvěřitelné, že Mailer napsal tento roman v roce 1948 v pětadvaceti letech. Psychologie postav, vystavění a hloubka děje, přesah díla do různých aspektů lidského života je naprosto fenomenální. Navíc v dnešní době je roman až bolestivě aktuální. Ukazuje nesmyslnost války a zároveň její přitažlivost pro některé psychopaty.
Musím říct, že mi chvilku trvalo, než jsem pronikl do Simmonsova světa a trochu se v něm zorientoval. Hyperion se v podstatě skládá z šesti příběhu šesti poutníků. První příběh je naprostý úlet a trochu mě vyděsil, ale ostatní už byly snadnějším čtením. Celkově považuji Hyperion za kvalitní čtivo, ale čtenář musí být trpělivý a vydržet možné počáteční zmatení. Líbil se mi i příběh - dodatek na konci románu, který přímo s Hyperionem nesouvisel. Byl takový zasmušilý ale dobře vystavěný.
Zelená míle je čtivá a krásná kniha, která působí na lidské emoce a zároveň v sobě obsahuje určitou hloubku. Takové knihy píši jen skuteční mistři pera a King mezi ně bezesporu patří. Navíc se vzácně povedlo, že podle skvělé knihy byl s respektem k předloze natočen skvělý film.