Absolone, Absolone!
William Faulkner
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/23116/bmid_absolone-absolone-4wT-23116.jpeg
4
61
61
Faulknerův vrcholný román popisující drama jižanského rodu Sutpenů, jehož zakladatel, bílý nuzák Thomas, se vyšvihne mezi bělošskou aristokracii bohatých plantážníků, ale zavržením syna-míšence vyvolá řadu tragických událostí, pod jejichž tíhou hyne celý rod. Příběh je vyprávěn několika vypravěči, z nichž každý zná jen část pravdy a vnáší do děje svůj osobitý pohled, odehrává se v několika rovinách, v přítomném i minulém čase a rozvíjí se v složitý, hrůzný, ale i reálný obraz života na americkém Jihu v časovém rozpětí téměř sta let, kdy děsivé drama otrokářské minulosti znovu a znovu nahlodává přítomnost. Pro snazší orientaci v spletitosti postav a děje připojil autor chronologii událostí a genealogii. Přebal a vazbu navrhl Václav Sivko s použitím fotografie J. V. Kolka. Graficky upravil Jan Wild.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1966 , Mladá frontaOriginální název:
Absalom, Absalom!, 1936
více info...
Přidat komentář
(SPOILER) Tohleto je bezesporu silný dílo, působivý a tvrdě nepřístupný. Určitě něco jinýho, než co běžně čtu, oceňuju umělecký kvality díla, ale upřímně, četbu jsem si neužil. Zjevně to ani nebyl autorův záměr. Za takovej čtenářskej trolling ode mě dostal jednu hvězdičku navrch, jen co je pravda. Jinak nářek zdejších čtenářů nad délkou souvětí a odstavců rozhodně není bezdůvodnej. Tohle není nic pro většinovou čtenářskou veřejnost. Je to jako dortík, který jenom s námahou pokoušete, při jeho polykání se málem udávíte a když se pak nadechnete, zůstanete chvíli v úžasu a vychutnáváte sladký dozvuk jeho chuti. Mě na tomhle románu nejvíc drtilo to nevyprávění. Děje je tam tak max 30% textu a zbytek je více než podivný uvažování jednotlivých postav s šílenýma myšlenkovýma pochodama a surrealistickou logikou. Plynule to na sebe nenavazuje, věčně se to opakuje, utíká to všema směrama, některý pasáže musíte číst víckrát dokola a stejně to nakonec nějak trefí do cíle. Za mě velice podivuhodný dílko, byť musím dodat, že kdybych si tím nekrátil čas v práci, nevím, jestli bych měl ve volným čase vnitřní sílu se tím úspěšně prokousat.
Temná rodinná sága z amerického Jihu, kde nechybí láska, nenávist, všudypřítomný rasismus ani všeničící pomsta, které nakonec neunikne nikdo. Asi to nejlepší, co jsem od Faulknera četl, a i když to nebyla úplně snadná četba, docela rychle jsem tomu vyprávění propadl. Faulkner to čtenářům nedělá úplně snadný, a tahle kniha je údajně považovaná za jeho čtenářsky úplně nejobtížnější dílo. Já bych to tak úplně neviděl, za mě na tuhle pozici jednoznačně patří Hluk a vřava. Člověk si na ten styl musí tak nějak zvyknout, ponořit se do těch dlouhatánských souvětí přes půl strany, květnatých popisů a atmosféry. A číst pozorně, nebo najednou zjistíte, že vůbec nevíte, kdo to vlastně mluví a o čem :)
Chtěl jsem si něco přečíst od Faulknera a sáhl po této knize. Ale to se nedá číst! Hned první strana - první 2 věty na téměř celou stranu. Jak jednu větu dočtu, nevím, co jsem četl. Zkouším to znovu, soustředím se, ale pořád mám problém pochopit, o co jde. Autorovo vyprávění je možná umělecké, ale normálním čtenářem nestravitelné. Za první večer jsem se dostal na str. 62 a dal tomu ještě šanci. Ale druhý večer jsem se dostal na stranu 70 a vůbec jsem nevěděl, co jsem četl. Naznal jsem, že je to pro mě zbytečná ztráta času. Faulknera už nikdy. Kdybych měl hodnotit (což tentokrát neudělám, jelikož jsem nezvládl ani 1/4 díla), dal bych tak 10%. 20. 12. 2023.
Faulkner dokázal jako nikdo jiný psát o krvesmilstvu, rasismu, nenávisti, ale i lásce, sebeobětování, historii Jihu a smrti, válce, utrpení, bratrstvu a sesterstvu, rodičích a dětech. A psal to nadmíru umělecky, někdy až tak umělecky, že pro některé lidi nestravitelně, jenže on ten styl má svůj obsahový smysl, není to pouhá nafouklá pěna, ale skutečný tvárný prvek zasahující do celkového smyslu díla. Ano, i mě se leckdy stávalo, že jsem se sám sebe ptal, kdo to teď mluví, kdo a o kom vypráví. Ale je to dílo, jehož krása vyplývá z celku, z celého díla plyne velmi jasné poselství, které se vyplnilo, ačkoliv si myslím, že v dnešním černobílém světě by Faulkner byl za svůj závěr Absolone, Absolone možná umlčen a označen za rasistu, jenže ono je něco jiného být rasista a psát o rasismu, a Faulkner psal o rasismu, přičemž viděl celou komplikovanou náturu člověka, ať bílého nebo černého. A proto se u něho nesetkáme s jednoduchými tvrzeními, které jedny oslovuje a druhé zatracuje, Faulkner byl jasnovidcem skutečnosti v celé své kráse a komplexnosti, a proto jsou jeho romány tak podobné divoké řece, která se rozvětvuje a znovu slévá, omílá různé břehy a strhává různé věci do svého proudu, aby vás nakonec vyplivla, unavené, zmáčené, ale také s pocitem, že jste to přežili, že jste tu jízdu podnikli, a že teď se jen zpětně můžete ohlížet a pomalu začít chápat různé zákruty řeky, různá místa a děje, které jste v oné jízdě možná nepochytili, protože život je někdy nepochopitelný a až zpětně mu můžeme dávat smysl, a podobně je to právě i s Faulknerovou prózou, unese vás, nebudete chápat, ale na konci vás pochopení nemine, a proto stojí za to vytrvat, nevzdat se, a možná si projít jízdou řekou ještě jednou, nebo opatrně nahlížet z břehu, kudy jste to vlastně cestovali.
Věděl jsem,že to nebude lehké.Vodopády slov,uragány vět a větných spojení.Takhle napsat knihu-autor musel být vyjímečný.Příběh,který by šel napsat na tři strany.
Příběh o postupném zániku jedné farmářské rodiny z konce období otrokářství ve Spojených Státech,které ještě nebyly tak spojené..
Vyprávěné v každé kapitole někým jiným.
"Nebyl bytostí,jednotkou,byl celým soustátím.Byl kasárnami,plnými tvrdošíjných,dozadu zahleděných přízraků,které se ještě stále zotavovaly,i po čtyřiceti třech letech,z horečky,která vyléčila tu chorobu,probouzely se z té horečky,aniž vůbec věděly,že to,proti čemu bojovaly,byla sama horečka a ne choroba,ohlížely se s tvrdošíjnou nepoddajností dozadu za tu horečku a s opravdovou lítostí na tu chorobu,zesláblé horečkou,a přece vyléčené z choroby,a ani si neuvědomovaly,že ta svoboda je svoboda bezmocnosti".
Tož tak ,FAULKNER ,Skvělé
Začal jsem číst Absolona, hned jsem pochopil: je to kláda! Ale protože miluji dobrodružství slov, začal jsem nalézat skutečné perly: "(Slečna Coldfieldová) seděla tak strnule na rovné tvrdé židli, která byla pro ni tak vysoká, že jí nohy svisle a strnule visely, jako by měla holenní kosti a kotníky ze železa, vůbec se nedotýkaly podlahy a vyjadřovaly bezmocný a nehybný vztek jako nohy dětí..."
Ta atmosféra! Starobylost!
Odolal jsem pokušení knihu odložit a četl dál...
Ostatní tu řekl již kolega v komentáři přede mnou. Tx.
Bylo to náročné, ale konečně hlásím dočteno. Knize jsem věnoval měsíce sporadického, ale soustředěného čtení. Do tohoto Faulknera se není možné nutit silou.
Odměnou za vytrvalost je zatím nejkomplexnější román, který jsem četl. Grafoman Dostojevský by mohl závidět hutnost Faulknerových souvětí, účelnost i plastičnost postav, vytvoření živoucího kusu světa (což je s podivem, protože popisy prostředí tu téměř chybí - přesto jsem měl vždy přesnou představu o zasazení scén, vše podstatné vyplyne z vnitřních monologů).
William Faulkner si prý často stěžoval na to, že nemůže jednotlivé vypravěčské hlasy odlišovat různobarevným tiskem. Nenechal se tím ale omezovat a prostě tak psal a těžil maximum z toho co mu umožnila kombinace závorek a kurzívy. Neochotu nakladatelů nese na zádech čtenář, který si tu v už tak husté síti motivací, traumat a křivd musí dělat jasno v rozlišování čí že vnitřní monolog četl doposud, který hlas začíná za následující závorkou a kdy se změní časová perspektiva o padesát let. Autor mu s tím nepomůže, tak nezbývá než se nechat strhnout proudem a na konci jednoho z těch nekonečných odstavců holt použít důvtip (a ano - Absolone, Absolone obsahuje nejdelší románové souvětí o nějakých 1300 slovech).
Knihu doporučuji hlavně fajnšmekrům, ale musím zdůraznit že autorova stylistická extravagance není samoúčelnou manýrou. Díky ní před námi rozkládá extrémně nuancovaný pohled na historické trauma amerického Jihu, které doznívá dodnes. Faulknera bychom měli číst i proto, že dnešní společenská situace zejména ve spojených státech je dozvukem staletí dlouhé ozvěny otřesných dramat, do kterých nám tato kniha zprostředkovává niterný vhled.
Někdo tu napsal, že v sobě musí nechat knihu “doznít” , ale to myslím v tom dokonavém tvaru Faulkner přesně nechce... je to fenomenální a není to o počtu hvězdiček
Nečekal bych, že se někdy dostanu ke knize, kterou nebude v mých silách dočíst... ale je to tady. Uvidíme, možná časem tomu ještě dám šanci. Ale nemohl jsem se prokousat začátkem, který je strašně suchý a navíc zamotaný (ve smyslu - neustálé opakování už řečeného).
Příběh je pěkný a zajímavý. Nutí číst dál, abychom pomalu rozplétali spletité osudy.
Kniha se nečetla snadno, nevadilo mě ani tak četné množství složitých souvětí, jako časté opakování se informací...Ale možná je to autorův záměr, aby se v tom čtenář vůbec vyznal....
Dala jsem na doporučení, zakoupila v antikvariátu na Smíchově a pustila jsem se do čtení. Text není snadný, v douhých souvětích jsem se někdy ztrácela, ale ráda jsem se vrátila a četla znovu, pomalu, s prožitkem. Včera jsem knížku dočetla. Nechci teď nějaký čas číst, chci si nechat knížku v sobě doznít. Je to jako spirála kolem příběhu, čtením kroužím kolem a vidím příběh pokaždé z jiné strany, pohledem různých vypravěčů, komplexneji. Určitě se ke knížce ještě po čase vrátím.
Čtenářsky velmi náročné, ale stojí to za to.
Knížku jsem si vypůjčila v angličtině a první kapitoly jsem četla většinou tak dvakrát až třikrát. Přečetla jsem cca 1/3 a stále jsem se nemohla zbavit dojmu, že tomu, co se tam děje, rozumím jenom zčásti a jaksi zastřeně. Ze strachu, že mi utekla nějaká podstatná informace, jsem si Absolone, Absolone! vypůjčila i česky. Bylo to pro mě velké ponížení, neboť se mi ještě nestalo, abych se musela vzdát a hledat k anglické knížce český překlad. Pochyb o nedostatečné úrovni mé angličtiny mě zbavil první pohled na český text... ano, i ten jsem v některých částech četla dvakrát.
Teď si asi řeknete, že to muselo být něco příšerného a proč dávám pět hvězdiček knize, která se prakticky nedá číst. Ale už sama skutečnost, že jsem Absolone, Absolone! přes všechny překážky neodhodila v dál, o něčem svědčí. Zaujala mě od první stránky, má výborně vypracované postavy a rozměr antického dramatu.
Obtížný jazyk knihy není způsobený tím, že by Faulkner neuměl psát. Takhle knížka se nečte dobře proto, že se číst dobře nemá... Jde o temnou, krvavou historii amerického Jihu, demonstrovanou na neméně temné a krvavé historii jedné rodiny... a k rodinným tajemství se prostě zadarmo nedostanete.
jedna z nejlepších knih (ne-li nejlepší), jakou jsem kdy četl. Je pravdou, že začátek byl hodně těžký, ale když jsem se knihou poprvé "překousal" (a od 6. kapitoly už to nebyl zas takový problém), musel jsem jí přečíst znovu a pak dokonce potřetí. Výsledný obraz je nepřekonatelný, krásný, smutný a naprosto impozantní.
Knihu jsem četla asi 3 měsíce, jelikož jsem ji přečíst musela a neustále jsem se k ní musela přemlouvat. Na mě to bylo velmi těžké čtivo - rozsáhlá souvětí, prolínání časových rovin, změna vypravěčů a mnoho dalšího. Jinak v celku pěkný příběh plný psychologie postav, amerického Jihu a nekončících vět s pomlčkami, závorkami atd. .. Jen pro ty, kteří si vážně troufnou!
Autorovy další knížky
| 2001 |  Divoké palmy |
| 1966 |  Absolone, Absolone! |
| 1997 | Hluk a vřava |
| 1967 | Když jsem umírala |
| 1965 | Pobertové |
Absolone, Absolone! (Absalom, Absalom!, 1936) je pátým a zatím nejlepším románem amerického spisovatele Williama Faulknera (1897 - 1962), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1949), který jsem přečetl. Po Hluku a vřavě je také nejnáročnější, ale za tu námahu se vám autor bohatě odmění, stojí za to poprat se s tímto "na první pohled beztvárným balvanem, který kupodivu při bližším seznámení tvoří nádhernou sochu" (Jiří Valja v doslovu). Dílo má široké časové rozpětí skoro sto let, od 20. let 19. století přes válku Jihu proti Severu (1861 - 1865) až po rok 1910, mnoho postav a bohatý děj; děj tragický, temný, přízračný, pochmurný, málem rozměru antické tragédie. Nedivím se, že byl tento gotický příběh vyhlášen nejlepším americkým jižanským románem. Faulkner o svém Jihu píše se směsí lásky a nenávisti, kriticky, do hloubky, a dokáže stvořit postavy s ostře vykreslenými charaktery a plnou existencí jako málokdo.
Název románu je narážkou na biblického Absolona, syna krále Davida, který vedl povstání proti svému otci. Ústřední postavou je Thomas Sutpen, nelítostný a tvrdý muž, který se mstí za pokořující zážitek z dětství (černošský sluha jej vykázal od dveří bohatého bělocha). Z nuzných poměrů se vypracuje na bohatého plantážníka s množstvím otroků a později se stane plukovníkem jižanské armády, zatížen je ale vinou rasismu (první manželku a syna Charlese Bona odvrhl, když zjistil, že žena má černošskou krev), čímž poznamená osudy celé své rodiny, druhé manželky Ellen, syna Henryho a dcery Judith a další nemanželské dcery Clytie, manželčiny mnohem mladší sestry Rosy a dalších. Zavržený Charles se mu do života vrátí vskutku jako v oidipovské tragédii a další děsivé události přijdou, dokud není zničen celý rod...
Ve složité kompozici se prostupuje několik vzájemně se doplňujících časových a tematických rovin; příběh je vyprávěn nechronologicky v monolozích několika současných i minulých vypravěčů, z nichž každý objasňuje jen ty události, které zná; jsou tu dlouhé složité věty a několikastránkové odstavce. Jednou z postav, jemuž ostatní vyprávějí osudy Sutpenovy rodiny, je v roce 1910 i Quentin Compson, vystupující též v Hluku a vřavě. Jeho dědeček byl asi jediným Sutpenovým přítelem. Právě Quentinovi říká kamarád Shreve: "Ten Jih. Ježíšikriste. Žádný div, že vy lidi všichni přežijete o celá léta samy sebe." A ptá se, proč cítí k Jihu nenávist? A Quentin v odpověď křičí, jako by chtěl překřičet sám sebe: "Já ne. Já ne! Já k němu necítím nenávist! Já k němu necítím nenávist!"