Andyyy komentáře u knih
Že by mě kniha pobavila, to se říct nedá. Nedokázala jsem se na ni ani pořádně soustředit a pořád ji odkládala. Možná mi chybí ještě pár let nebo něco mezi nohama na to, aby mi kniha dala něco víc než pár zajímavých historek, které si pánové vyprávěli.
Úvodní kapitola popisující selekci v Osvětimi mi přišla až přehnaně citově zabarvená a vzbudila ve mě obavu, že se celá kniha ponese ve snaze rozbrečet čtenáře na každé stránce. Po seznámení s rodinou a prostředím, kde Viola vyrůstala, se ale pohled změní a úvod do toho zapadá. I po všem zlém, co se přihodilo Viole a lidem, se kterými se setkala a zprostředkovala tak i jejich příběh, mi nakonec přišlo horší, jak se lidé k propuštěným (nebo uprchlým) vězňům chovali po skončení války. Z dnešního pohledu už se těžko věří tomu, že většina považovala zážitky z táborů za výmysly vězňů a nadále zůstávali ve své lhostejnosti nebo i bezdůvodné nenávisti. Díky tomu že je čtenář s hlavní hrdinkou již od dětství a díky velice procítěnému zpracování kniha nezapadne (alespoň pro mě) mezi ostatní vzpomínková díla z období války.
Ne, romantismus v jakékoliv formě zřejmě není období pro mě. Když čtenáře hlavní hrdina nezaujme vůbec ničím, není to dobrý začátek. Všechny postavy jen nekonečně rozebírají vlastní pocity a problémy, které jsou podle nich ty nejhorší mezi všemi a nikdo se nemá hůře. To není ani dobré pokračování. Dvě hvězdičky jsou za hlavní myšlenku a za vývoj netvorových pohnutek, který ukazuje, co s někým dokáže udělat lhostejnost a ústrky ostatních. Jsem ráda, že jsem se do knihy pustila, ale jsem i ráda, že už to mám za sebou.
Knize rozhodně nelze upřít značnou literární kvalitu a schopnosti autora napsat tak silný příběh. Jednu hvězdičku ale musím strhnout spíše za můj pocit. Místy se mi dělalo nevolno z toho, co dokáže hamižnost jednoho člověka a knihu už nejspíš nikdy neotevřu.
Pokud by kniha byla vydaná jako seznámení s českými stopami v Sarajevu, tak by to ještě bylo přijatelné. Ale název je velice zavádějící a s obsahem má pramálo společného. Náplní knihy je převážně autorův výlet do Srbska za českými jmény. Aby se nějakým způsobem došlo k Františku Ferdinandovi, jsou používány úryvky z knihy Vzpomínky na Bosnu od českého četníka Františka Valouška. Atentátu a Gavrilo Principovi je věnováno jen poměrně málo prostoru. Díky roku vydání mám trošku pocit, že název Tak nám zabili Ferdinanda byl použit jen proto, aby knihu udělal atraktivnější a prodávanější, když už vyšla v roce 100. výročí atentátu.
Nicméně informace o Češích a v Srbsku a jejich vlivu na tamní život za dob rakouské monarchie jsou zajímavé a poměrně i překvapivé (vzhledem k tomu, kolik Čechů tam žilo a pracovalo) a jsou podané jednoduchou a čtivou formou. Kdyby se knížka věnovala jen tomu a nesnažila se mermomocí naroubovat k sarajevskému atentátu, výsledek by byl pravděpodobně mnohem lepší.