Anjin komentáře u knih

Od autorky jsem četl již Druhé království a musím říct, že jsem z toho byl nadšený, takže jsem k téhle knize přistupoval s velkými očekáváními. A bylo jim vyhověno beze zbytku. Na rozdíl od Druhého království jde celkově rychlejší knihu, což je na jednu stranu smutné, protože R. Gablé má tu schopnost, že Vám její postavy hodně přirostou k srdci. Respektive velká část z nich a to navzdory tomu, že pozornost je především upřena na Tugumíra a Otu. Autorka sama přiznává, že v tomto případě (navzdory tomu, že zde jsou i její hlavní postavy skutečné) napíná historicitu až na doraz, ale vzhledem k dostupným pramenům je to zcela pochopitelné.

10 13.04.2020

Jako obvykle mám u knih z této série pocit, že ač se autor důsledně snaží být nestranný, nedokáže se udržet, aby nefandil té "správné" straně (což bývá vždy opačná strana, než na které bych stál já). V tomto případě patří autorovi sympatie zjevně Oliveru Cromwellovi (méně pak už celé parlamentní straně), což vychází najevo hlavně ke konci. Takže tu třeba poněkud zamlčuje jeho brutální tažení v Irsku, ani nijak nerozebírá jeho vojenskou diktaturu. Na druhé straně, otevřeně říká, že období osobní vlády Karla I. nebyla žádná hrůzovláda, jak ještě dnes je občas slyšet.
Jinak to opět hodnotím velmi kladně. Anglická občanská válka je u nás opravdu zapomenuta, snad jen zájemci znají jména jako Edgehill, Marston Moor a Naseby, ale opět jen ty, už ne takový Lostwithiel.

7 10.02.2021

Při čtení knihy se mi vybavila scéna z Mladého papeže, když Pius XIII. mluví se svým učitelem a ptá se ho, proč byl proti němu. "Vždyť nevěříš v Boha." "Jak to víš?" "Zapomněl jsi? Taky mi bylo padesát."
Aby bylo jasno, proti autorovu záměru nic nemám. Ba právě naopak, souhlasím s ním a v mnohém má skutečně pravdu.
Naneštěstí, z téhle knihy je mnohem jasnější rozpoložení Marka Orko Váchy, než to co se snaží sdělit. Je naprosto zřejmé, že to je člověk, na kterého těžce dolehla krize středního věku. Ostatně, párkrát to v knížce i vlastně sám říká, kdy lituje toho, co neudělal, a co by dělal, kdyby byl ve věku... A možná ještě víc tu maluje obraz sebe, jaký by chtěl být. Muž lovec a žena, která se nebojí mít červenou rtěnku, která se nebojí být vyzývavá, to pěkně prosím píše člověk, který každou svou přednášku začíná slovy: "Já tohle nemám rád, já jsem takový tichý introvert." Nebo jak píše o tom, že ho v podstatě nezajímá, z čeho se mu lidé zpovídají. Tak co chcete, Otče! To jako tam máme běžně vyznávat smrtelné hříchy?
Ne že by neměl do jisté míry pravdu, co se týče současných mladých katolíků (byť tedy se dá pozastavit nad tím, že pokud mu vadí proud intelektuálů, tak proč je kaplanem v akademické farnosti). Nevím, jestli by je lze označit za bezbarvé, možná spíš za stejnorodé. Ale není to do jisté míry logické, neboť v církvi už dnes zůstávají jen určité typy lidí?
Z celé té nesouvislé knihy, která není ničím jiným než prostě shlukem autorových myšlenek (z nichž některé už trochu připomínají libertinismus) vyplývá, že Marek Orko Vácha se nachází v těžké osobní krizi (nebo nacházel). Už dlouho něco dělá, a teď má pocit, že to dílo by už mělo být nějak vidět, něco by se mělo stát, a ono se to neděje...

7 05.10.2020

Co určitě nelze autorovi upřít, tak to je mistrovství slova. Opravdu, je to neobyčejně čtivé, lehké, čtení jde samo od sebe. A vtáhne do děje. (Nemenší poklonu si tedy zaslouží překladatel.)

V čem je tedy problém? Právě že v tom, že když jste uprostřed té skvělé jízdy, začnete mít pocit, že kloužete tak trochu po povrchu. Možná skutečné Rothfussovo mistrovství tkví v tom, napsat knihu (knihy), kde se v podstatě nic nestane. To je samozřejmě trochu nadsázka, ale skutečně, děj se ponejvíce hýbe na začátku a k závěru. Někde mezi tím si člověk říká: O co tu vlastně jde?

To je ještě posíleno tím, že čtenář vlastně všechno vidí skrze hlavní postavu. Což samozřejmě vede k silné identifikaci s ní, bohužel, alespoň pro mě, je Kvothe hrdina samolibý a sebestředný. I jeho "slabší chvíle" tady vlastně slouží k ukázání toho, jak velkým je. Přitom, mám pocit, že v klíčových okamžicích prostě zasáhl nějaký osud, který ho popostrčil, není to důsledkem jeho mimořádných schopností.

S tím souvisí i to, že zákonitě ohledně všech a všeho ostatního se dosti klouže po povrchu. Nečekejte drobnohled postav a prostředí, jako u některých jiných fantasy. Tady většinou slouží jenom jako stafáž hlavnímu hrdinovi a i u těch, kde by se to přímo nabízelo, se toho o nich příliš nedozvíme, protože buď jsou to postavy mimořádně "tajemné" (že, Denno) nebo tak trochu blázni (zdravím mistra Jmenovače).

Chvílemi ta kniha velice baví, chvílemi jsem měl chuť ji zahodit, a udržel jsem se pouze silou vůle. Pokud dám šanci druhému dílu, tak za nějakou dobu. To vše s vědomím, že zase tak špatná není. Přinejmenším po stylové stránce. Na druhé straně, zcela určitě je přeceňovaná...

7 02.11.2019

Čtivě podané a rozhodně originálně pojaté příčiny pádu Západořímské říše. Také lze ocenit, že je to jedna z mála knih, které se zabývají pozdní římskou říší. Za sebe bych ovšem ocenil větší míru faktografie. Nemohu se navíc zbavit dojmu, že autor píše tak popularizačně, až se dopouští drobného intelektuáního podvodu, kterému by měl odolat kažý historik. A sice, promítá si do minulosti současnost. Jak jinak si vysvětlit nářky nad rasismem Římanů (přičemž spíše než rasismus šlo o určitou formu kulturního konzervatismu) a nad tím, že nedokázali barbary integrovat? Přitom je zjevné, že každá společnost, pokud má zůstat pohromadě, si musí udržet alespoň určitou míru kulturní a hodnotové homogenity. Jistě můžeme se bavit o tom, zdali Římané tuto nechuť nepřeháněli, či zda byla v této míře moudrá, obzvláště poud už barbaři v říši byli, ale odsuzovat to jakorasismus je hloupé přehánění. Dále je třeba jako dobově módní odsoudit jeho zveličení podílu křesťanů. Ano, zavedení křesťanství jako státního náboženství (třebaže tento krok učinil až Theodosius, ne Konstantin, jak Grant uvádí) nepochybně znamenalo určitou změnu paradigmatu, ale rozhodně nelze říct, že zatímco římský polyteismus byl tolerantní, křesťanství nikoli. Pokud pomineme i místní opravdu brutální pronásledování této komunity, co taková Židovská válka? Co takové vyhlazení druidismu? A ano, je pravdou, že někteří křesťanští myslitelé zaujímali k říši značně ambivalentní postoj, ale řada nikoli. A domnívat se, že egalitářský pelagianismus mohl oproti katolictví poškozenou budovu říše podepřít, to chce opravdu fantasii.

6 05.08.2021

Konečně zase nějaká pořádná klasika. Už mám dost těch šedých charakterů, kterých jsou ty "surové, špinavé a drsné" postmoderní příběhy plné. Flannery si na nic takového nehraje. Jeho příběh na navenek typická pohádka, jak se z zneuznaného a slabého kluka stala poslední naděje světa. Ale jaká pohádka. Emoce z ní přímo čiší. Hněv, strach (povýšený téměř na zbraň hromadného ničení), smutek, zlost. Ale také ta světlá strana, jako přátelství, odpuštění, soucit, láska. To všechno je tady vyšperkované do nejmenších detailů, a hraje to v příběhu mimořádnou roli. Poklonu musím složit zejména zobrazení Zla, které není jen jakýmsi neurčitým nepřítelem (stanou se hrozné věci, když vyhraje), ale nabývá velmi konkrétní a naturalistickou podobu. A tím příběh paradoxně dostává dospělejší nádech, protože na rozdíl od těch, které jsem zmiňoval na začátku, a které jakoby ustrnuly v dětinské krutosti (nakonec, vše je dovoleno, že?), tohle nám ukazuje, že jsou chvíle, kdy stojí za to se postavit k Nepříteli čelem a bojovat.
Příběh je do značné míry ukončený. Ale přesto si myslím, že by byl pokračování hodný.

6 07.10.2020

Vše, co je třeba říci, je asi už řečeno níže, pouze lze dodat, že tím samým tématem, byť z trochu poněkud jiného úhlu pohledu a stylu, se zabývá i Weaver, přičemž domnívám se, že obě knihy lze velmi užitečně číst vedle sebe, ale téma, dále rozvádí i další , např. můj oblíbený R. Legutko.

Lewis věděl, co je zaseto, my tu setbu teď sklízíme...

6 05.10.2019

Pozoruhodná kniha, která je celá věnována jednomu obecně nepříliš známému fenoménu (byť se domnívám, že v obecné paměti stále tak nějak je, a mnoho všeobecně vzdělaných lidí ví, že se něco takového dělo), který je ovšem integrální součástí evropské podoby monarchismu. Nelze pominout ani čtiví Blochův styl, se kterým podává skutečně celistvé dějiny tohoto zázraků (snad až na Dodatky, jež jsou však povinnou úlitbou odbornosti, a pro samostudium mohou být zásadní). Jistě, některé informace jsou zde zkreslené, některé nedostatečné, některé dnes už překonané. Ale to je prostě dáno dobou, ve které to psal a pramenů, které se mu podařilo shromáždit. S tím sám Blocha počítal a je riziko každé historické knihy. Na hodnotě jeho velkolepé knize to však ničeho neubírá, nebo jen velmi málo.
Je zde však jeden vnitřní rozpor, který není vlastní jen Blochovi, ale v podstatě i celé škole Annales. A sice, že na jedné straně se usilovně snaží co nejvíce proniknout do dobových reálií i dobového myšlení lidí, ale na straně druhé, podle mého názoru toho nikdy nebudou schopni. Ve svém chladném pozitivistickém odstupu se totiž stavějí k dějům, v tomto případě zázrakům, v lepším případě se skeptickou nedůvěrou, v horším případě s kritickým odmítáním. Ostatně krátce se toho ve svém doslova dotýká i Le Goff (který byl sám tímto přístupem rovněž ovlivněn, byť se to snažil vědomě co nejvíce oslabit).

6 31.07.2019

Vskutku jenom málokdy se vidí kniha takovéhoto rozsahu (necelých 200 stran), ale mimořádně hutně nabitou informacemi. Perfektně vybalancovaný popis postav, bitev i celého toho příběhu Války růží. Lze i ocenit, že autor si zachovává určitý odstup a snaží se na každou postavu dívat nestranně a kriticky.

6 01.03.2019

Na českém trhu obecně poněkud postrádám kvalitní literaturu, týkající se Říma a Římské říše. Proto jsem si s potěšením přečetl tuto knihu, která zcela nepochybně onou kvalitní literaturou je. Zpočátku mě trochu zklamalo zjištění, že samotnému Konstantinovi se nakonec věnuje asi jen polovina knihy. Ale posléze jsem pochopil, že hlavním cílem autora je především zasadit Konstantina do kontextu vývoje říše, a to je velmi potěšující.

Celkově tedy hodnotím knihu nanejvýše pozitivně. Ovšem, jak je mým zvykem, nemohu si odpustit několik poznámek. Především, autorovým hrdinou je zcela nepochybně Dioklecián, přičemž silně adoruje jeho hlavní dědictví, systém tetrarchie.
Z knihy je dostatečně zjevné, že zatímco Diokleciána upřímně obdivuje, Konstantinovi spíše nefandí. Má pro to své důvody (v knize uvedené), ovšem na několika místech bych si s ním dovolil nesouhlasit.
Především, jeví se mi, že jedním z hlavních jeho výtek proti Konstantinovi je, že rozbil systém tetrarchie jeho milovaného Diokleciána. S tím souvisí i to, že Konstantina zarputile považuje za usurpátora. Přičemž tato otázka podle mého názoru není zdaleka tak jasná, jak autor tvrdí. Za prvé, je zřejmé, že hlavní osobou tetrarchie, která vymezovala její pravidla, byl Dioklecián, tedy "starší augustus." Autor tvrdí, že Konstantius I., pakliže jmenoval Konstantina před svou smrtí caesarem, neměl k tomu právo, protože tím porušil Diokleciánova pravidla.
Proč? Proč by měli vybírat západního caesara ostatní tetrarchové? Jednak Konstantius byl v té době ve stejné pozici "staršího augusta" jako předtím Dioklecián, čili pokud někdo měl právo měnit pravidla tetrarchie, pak to byl on (byť je znát, že autor spíše fandí Galeriovi) a jednak, i sám Dioklecián před svým odchodem jmenoval dva nové caesary.
Pokud mám tedy pravdu, pak Konstantin byl legitimním caesarem a tedy, ve chvíli Severovi smrti se stal automaticky (plně podle pravidel tetrarchie) augustem a tedy to nebyl on, kdo rozbíjel tetrarchii, ale ti, kteří ho za něj odmítali uznat.
Jistou nespravedlivost vnímám i u popisu Konstantinovi krutosti vůči své rodině. Jistě, je fakt, že nechal popravit svého syna a ženu, ale sám autor uvádí, že prostě není schopen rekonstruovat důvody, proč to udělal. Dále uvádí, že lepším bylo Licinius. Ale sám uvádí (!), že Licinius nechal povraždit mnohem více členů "širší tetrarchické rodiny". A propos, Konstantin nechal na živu své nevlastní sourozence a jejich děti, což se rozhodně nedá říci o Konstantiovi II.
Nic to ovšem nemění na tom, že Konstantin měl nepochybně mimořádnou vůli k moci. Je to však ovšem samo o sobě tak špatné? Faktem je, že mohl být upřímně přesvědčen, že říše potřebuje jednoho silného vládce, i vzhledem ke zmatkům, jež sám zažil. Nepochybné také je, že jeho vláda a skutečný válečný um, kdy mnohokrát porazil barbary a organizované nepřátelské kmeny udržel za hranicemi, pomáhala udržet říši i po jeho smrti.
Na závěr, nemohu se zbavit dojmu, že autor, sand rovněž pod vlivem svých sympatií pro Diokleciána, poněkud bagatelizuje jeho pronásledování křesťanů, které ovšem bylo, na čemž se shodli i pohanští autoři, skutečně rozsáhlé a brutální. A neustále opakovat, že třeba Konstantius I. je v podstatě nepronásledoval je sice fajn, ale poněkud to relativizuje fakt, že v jím ovládané oblasti jich příliš (což autor sám uvádí) nežilo.

5 18.08.2022

M. C. Putna je nepochybně v jistém smyslu, především tedy literárním, geniální. Skutečně se nelze neobdivovat, s jakou lehkostí (přitom však se záměrným využíváním archaismů) a prostě krásně napsal tuto dosti objemnou knihu. Zároveň je třeba zkonstatovat že ani po informační stránce není toto syntetické dílo rozhodně zbytečné, neboť objemem analyzovaných autorů a jejich děl je rozhodně výjimečné.
Bohužel, tato analýza je do jisté míry i slabinou. Upřímně řečeno, mám jisté pochybnosti, že Putna opravdu prostudoval všechno to, co v knize popisuje tak dopodrobna, jak se tváří. Zcela jistě má precizní heuristiku, asi není třeba ani pochybovat, že např. Demla zná skutečně i pozpátku, ale na některých místech se nemohu ubránit pocitu, že více hodnotí danou osobu, či její zaměření, než tvorbu. Má na to právo, ovšem s ohledem na to, že Putna zjevně o svých postojích nepochybuje a vynáší je dosti autoritativně, to jejich objektivitu trochu relativizuje.

Má druhá výtka s tou první souvisí. A sice, je skutečně znát, že se Putna snaží být objektivní a nestranný. Opravdu. Často i píše, že lze pochopit postoj toho či onoho konzervativního kněze či biskupa, protože měli strach z... (to je asi nejčastější odůvodnění). Sigismundu Bouškovy přiznává právo říci, kdy už se Bílek ocitl svými názory mimo katolickou víru.

Problém je, že mu to nejde. Sám je prostě bytostně na straně modernistických kněží. Snad to ani nedělá vědomě, ale prostě se svou povahou neklidného ducha a provokatéra ani jinak nemůže, ale je to tak. Nemůže, a snad ani není schopen, pochopit, že někteří nejsou konzervativci ze strachu z neznámého, ale že si třeba upřímně myslí, že pro církev je lepší, aby kněží žili v celibátu. Že si někdo třeba myslí, že by se církev neměla za každou cenu přizpůsobovat modernímu světu, že je třeba mu říci, kdy už jeho hodnoty neodpovídají tomu, co učí a to i za cenu toho, že někteří ji třeba nebudou vždycky rozumět. A propos, opravdu to nebylo tak, že by biskupové žili v luxusu a řadový klérus nechávali pomalu sejít hladem (pokud to někoho zajímá, nechť si přečte kompletně digitalizované zápisy z jednání Panské sněmovny - tam se dozví, jak biskupové neustále otázku nedostatečné kongrui nadnášeli).

Třetí připomínka opět souvisí s tou předchozí. Putna totiž v některých otázkách nerozumí katolické nauce prostě nerozumí. Najmě je to vidět u Mariánského kultu, kterému opět prostě Putna nerozumí, nechápe ho, a mnohdy se zdá, že mu dokonce vadí. Přitom úcta k Panně Marii je jedním z charakteristických rysů katolictví...

Na druhou stranu, je nutno panu profesorovi přiznat, že sám po čase pochopil, že jeho postoje skutečně nejsou postoje katolíka, a tak vstoupil do Českobratrské církve evangelické...

5 05.08.2022

Trochu od Triumfu průměrného člověka, trochu od Benediktovy cesty, ale tak nějak obecnější a snaží se jít po kořenech toho, proč je dnes liberalismus v krizi. Přičemž, a to je třeba říci, samotný základ vidí už v samotných mylných postulátech této ideologie, přičemž je ale autorovi rozhodně vzdálené nějaké nostalgické volání po minulosti. Také ale nepřichází s nějakým jednoduchým řešením. Spíše vybízí k zamyšlení.

5 10.11.2020

Domnívám se, že jest nesnadné, číst pro dnešního člověka sv. Augustina. Text sestávající z filozofických a teologických pasáží, které jsou (až na poslední tři knihy) namixovány, s Augustinovými životními vzpomínkami. Že všeho čiší, řekl bych, až do krajnosti vybičované emoce, a to vše je ještě přeloženo ustavičnými invokacemi k Bohu. V každém případě mnohovrstevnatá kniha, přičemž připouštím, že mně se podařilo proniknout pouze několika vrchními úrovněmi. Abych se dostal dál, bude potřeba se ke knize ne jednou, ale určitě několikrát vrátit. A asi nikoli to číst v kusech, ale po malých úsecích. Pokud bych to měl shrnout, jedná se o skutečně niterný popis trnité cesty jednoho člověka k Bohu. A musím říct, že při popisech pocitů, které zadíval, např. dojem temnot ve kterých tápe, hledáme světlo, tak v tom mi byl Augustin tak nějak blízký. To může zažít, a já se odvažuji tvrdit, že i zažívá, byť o tom třeba sám neví, každý člověk. K tomu jsou přidány ony úvahy, z nichž mnohé dodnes neztratily nic že své platnosti. Na závěr nezbývá, než dodat, že jsem četl přečíst vydání z roku 1926, a jsem za to rád. Ten jazyk k tomu perfektně sedí.

5 28.07.2019

Sbírka více či méně trefných výroků jedné postavy Písně ledu a ohně. Nic víc, nic míň. Přidaná hodnota: Pokud fanouškovsky sbíráte vše, co s touhle tématikou vyjde, a nebo pokud si zapamatujete a ve vhodnou chvíli některou z hlubších Tyrionových průpovídek.

5 09.05.2019

Mimořádně silná kniha, byť v řemeslném provedení by se určité slabší stránky našly. Především, knihu nelze, jak je ostatně napsáno už v anotaci a jak podotýkají kolegové níže, jednoduše zařadit. Respektive, má v sobě prvky více žánrů. Nutno podotknout, že jsou do sebe zakomponovány velice uměle a dohromady vytvářejí úžasnou atmosféru, která je asi nejsilnější devizou celé knihy. Skutečně, po téhle stránce je asi vrcholem knihy scéna v Andělovi temnoty, která mě samotného na okamžik přesvědčila, že všechny jeho obyvatele stíhá strašlivé prokletí.
Co podle mého názoru místy lehce pokulhává, jsou charaktery postav. Na jedné straně je to jedinečné panoptikum, z nichž každá je jiná, má svojí motivaci a svůj příběh, na straně druhé, jak se jim dostáváme trochu pod kůži, začíná být situace lehce nevyrovnaná. Zatímco „juliánská" linka je bezesporu perfektně prokreslená, v té druhé už to tak přímo není. Zejména hlavní postava prochází dějem občas tak, že její myšlenkové posuny občas vyplynou poněkud odnikud a není úplně možné je sledovat. To je i u některých dalších postav. Také paralely mezi oběma linkami jsou někdy až příliš umělé (resp. jejich osudovost).
Jak už jsem ale psal, celkově jde o velice silnou (byť místy předvídatelnou a čtenáři nějak povědomou) záležitost. Uvidíme, jak se předvedou další díly.

5 05.05.2019

Hodnocení (spolu s kolegy komentujícími) zdá se ukazovat, kdo zejména tuhle knihu čte. Tj. fanoušci První republiky (snad kvůli lehce provokativnímu názvu), kteří ostře nesouhlasí s její kritikou. Ona ale vůbec není tak špatná. Ano, něco působí opravdu až zarputile, některá zjednodušení jsou až trochu hloupá. Ale pokud přijmeme, že jde o knihu, která se programově snaží demytizovat, tak to vůbec není špatné (a propos, v mnohém má pravdu).

4 06.05.2022

Asi by bylo naivní u knihy, která má podtitul "Mýtus a realita, čekat něco jiného než "Opravník obecných omylů". Jako základní představení Keltů to hodnotím velmi kladně, jen z toho dosti čiší až chorobná snaha, přivést veřejnost na správnou cestu, čili říci všem: "Vy si myslíte, že tohle byli Keltové, ale tak to není!" Především z posledních dvou kapitol. Jejich autor zcela jasně říká: "Keltové byli tohle, jsou pryč a všechno co si myslíte nebo se považuje za keltské je špatně, protože to se nikdy nevrátí." Možná tak mimoděk ukazuje specifickou nemoc určitého druhu kulturních antropologů, kteří mají tendenci odsuzovat vše, co jim nezapadá do škatulek, aniž by při tom byť vůbec jen zauvažovali nad možností vývoje, a třeba i sebeovlivňování, kultury, při udržení její integrity.

4 17.11.2020

Asi zatím nejcivilnější Cornwellova kniha a druhá (spolu s Katem) kde se neválčí. A snad třetí, kde je příběh uzavřen. Vytváří to tedy určitý tlak na to, aby byl odvyprávěn se vším všudy. Tady se Cornwell rozhodl vsadit na jistotu a tak nerozplétá žádnou detektivní (víceméně) nebo válečnou linku. Díky tomu je to lepší než Kat, už ne než Azincourt (ale to považuji za autorovo vůbec nejlepší dílo, takže to není příliš překvapivé). Prostě si, očividně pro radost, napsal román o divadle v alžbětinské Anglii. A psát umí, takže to, jako obvykle, dokáže vtáhnout do děje, obsahuje břitké dialogy a poskytne slušnou přehlídku pěkně roztodivných charakterů.

4 30.10.2020

Svého času jsem měl T. Halíka velmi rád. Postupem času, čím více jsem ho poslouchal, jsem začal pozorovat, že v podstatě stále říká to samé, stejné obraty, stejnáí témata... a co víc, že to co říká, nejenže není originální, ale ono to navíc i způsobuje zmatek a vnáší chaos tam, kde by mělo být jasno...

Jiří Fuchs v podstatě neříká nic nového. Alespoň pro ty, kteří Halíka už nějakou dobu znají. Jen to zasazuje do hlubšího filosofického rámce. Místy, hlavně první části, může jeho text působit dojmem až přílišné emotivnosti, která snad někdy přerůstá v agresivitu. Nicméně, vše co je zde uvedeno, má oporu ve skutečnosti.

"A já jsem vždy upozorňoval, že je vždy třeba číst velmi pozorně znamení doby a být připraven k neustálé rekontextualizaci víry. Jen taková víra, která je hluboce promýšlená a promeditovaná, je víra skutečně dospělá," tento typický, a v mnoha obměnách vyprávěný, Halíkův obrat mluví za vše.

4 19.06.2020

Chvíli jsem rozvažoval mezi čtyřmi a pěti a nakonec jsem se rozhodl pro pět. Biafra si to zaslouží. Hlavně tedy díky své dokumentární hodnotě, protože i dnes mnozí o oněch událostech nevědí (u nás se tomu není zase tolik co divit) a nebo převládá názor, který jako by kopíroval postoj vlády Harolda Wilsona. Ano, toho Wilsona, který byl svého času miláčkem západní levice, a který je přinejmenším spoluodpovědný za to, co se tehdy v letech 1966-1970 v Biafře stalo. Ostatně, celá kniha se notně zabývá právě Britskou rolí v oněch událostech. Osobně bych třeba rád více do hloubky poznal plukovníka Ojukwu.

4 03.05.2020