Anna 13 komentáře u knih

Jak okomentovat tak zatraceně, zatraceně, zatraceně dobrou knihu?
Četla jsem ji týden a pár dní a po neskutečně dlouhé době jsem měla u knihy pocit, že ji víc žiju než čtu. Nechtěla jsem ji dočíst stejně tak moc, jako jsem se již chtěla všechno dozvědět. Prostě znáte ty čtenářské pocity, když spadnete do fakt strašně dobrého příběhu a té pravé směsi slov, která se pro pár dnů stane vaší drogou, ne? Nemůžete přestat číst a nechcete nikdy skončit. Nechcete ty postavy a to místo nikdy opustit.

Liane Moriarty je mojí srdcovkou od doby, kdy bylo hitem Manželovo tajemství. Četla jsem od ní až na jednu knihu vše, takže její tvorbu znám dokonale. Tato autorka má v knihách mnoho postav a čtenáře nešetří. To se mi na ní vždy líbilo. Jak pozorní musíme na začátku vždy být, aby nám neunikl žádný detail a seznámili jsme se se všemi těmi plastickými postavami, kteří jsou skutečnější než naši sousedé...
V této nové knize je ale Moriarty vybroušená tak, jak mi přijde, že nikdy nebyla. Propsala se k absolutní mistrnosti, která nemá obdoby. Dokázala překvapit. Ještě stále. Obdivuhodné!

Navíc mi udělala radost, že postavy plavou v omáčce jménem tenis, neboť jakýkoliv příběh z prostředí tohoto sportu mě zaujme ještě víc. Je to třešnička na dortu tomuto skvělému příběhu, jehož příchuť nikdy nezapomenu.

Liane Moriarty rozumí lidem. Vztahům. Manželství, sourozenectví, rodičovství. Její postavy prožívají skutečné emoce a situace, ve kterých se nacházíme každý den také a možná proto nás její příběhy tolik oslovují. Jestli se někdo umí dostat do podhoubí rodiny, je to ona. A dělá to tak, jako žádný jiný spisovatel.

JABLKA ZE STROMU NEPADAJÍ je kniha tak nádherná, napínavá, šokující, plynulá a emotivní, že z ní mám skoro až závratě a nedokážu plně pochopit, že už skončila a já se mohu vrátit leda tak na její začátek.
Jakákoliv kniha, kterou teď rozečtu, nebude dostatečně uspokojující.

Paní Moriarty, děkuji. Zažehla jste ve mně již skoro vyhaslou čtenářskou jiskru. Rozhořela plamen. Hořím touhou číst. Napsat "děkuji" je málo. Ale přesto ještě tak tisíckrát: děkuji!

10 30.05.2024

Tak tohle byla jízda!
Zhltla jsem ji, ani nevěděla jak. Najednou byl konec... Přiletěl motýl a všechno ztichlo. Došly slova... A přitom je pořád co říct.

Delphine de Vigan svou knihou konečně zakřičela. A já doufám, že si ten naléhavý nářek přečtou ti, kterým je určený. Nejen ti, co tohle vše už dávno ví, tuší, silně nesouhlasí a cítí se vůči tomuto "neskutečnému" světu bezmocní.
Příběh je to nepředvídatelný, až lahodně čtivý, prozkumávající každou skulinku ve fenoménu, kterého se dosud žádný autor takto bravurně nezhostil. Zanechá ve vás stopu. Má zanechat stopu. Má způsobit mnohem víc.

Delphine de Vigan dokazuje svůj pozoruhodný talent vyždímat téma na maximum, neponechat nic ladem, propsat se až do samého jádra problému a přitom čtenáře nezahltit - naopak čtenář chce ještě víc.

Má to poslání.
Má to emoci. Hněv.
Je to akraktivní svou absurdností, hloupostí, šílenstvím.
Vyvolává to skutečné obavy.
Je to živé.
Lidské.
Ohromující.
Velkolepé dílo.

Gratuluji Delphine de Vigan k této knize, protože je absolutně nezapomenutelná, pohlcující a hlavně opravdu hlasitá.

Jde o děti. Vždycky jde o děti. Vím, že tahle kniha neprobudí svět, ale těm, co ještě nejsou nakažení tolik, by mohla otevřít hlubiny jejich svědomí. Skutečně věřím, že je napsaná natolik dobře, že malé odezvy ve společnosti, v lidech mít bude.

Jsem nadšená... A na tuto ženu strašně pyšná.

10 10.04.2023

Napsat svou matku…
Uložit ji do papírové rakve.

Bádat. Hloubat. Pronikat. Přibližovat se.
Topit se. Pochybovat. Klást si otázky. Mít strach.


Delphine de Vigan je zjevení, které se mi poprvé objevilo v ruce v podobě knihy Pouta a od té doby se do mých dlaní vrací. Pokaždé se k nim doslova přilepí…
Noc nic nezadrží byla jiná než No a já nebo Ani později, ani jinde. Byla to ta samá královna Viganová, nicméně s úplně jiným záměrem. Čtenář od první stránky vycítí její nejistotu, pochybnosti a nedostatek důvěry v napsání toho, co již drží v ruce – v příběh natolik intimní, že sama autorka si klade otázku, zda může… Zda vůbec může tohle všechno vyjevit.

Je bolestné číst tento román, pokud byste sami mohli napsat podobný, kdyste byli obdařeni Viganovým talentem. Když je vaše matka a váš vztah k ní stejně problematický a bolestný. Když stejně jako autorka toužíte porozumět, pochopit… Cítíte podobné křivdy. Hořkost. Stejnou potřebu odpoutání se.
Je to vlastně o vás, neboť rozumíte až příliš. Ta kniha vás trápí, vrací do vzpomínek… Myslíte na ni po probuzení, myslíte na ni, když usínáte. Máte ji v sobě vpitou – všechny ty postavy, ty rodinné tragédie, o kterých se mlčí a pro které se nepláče…
Je to o to silnější, že to není fikce… Že víte, že ti lidé žili, žijí a jejich osudy jsou skutečně prožité. Obdivujete je za to, co dokázali snést a nenávidíte za to, co předali dál – jak ubližovali a vepisovali do druhých další utrpení.

Kniha je tak pohlcující, tak brilantně napsaná, že i když vás doslova drásá, nedokážete přestat číst… Nechcete. Vzdáte ženě, která se pro ni trápila, hold tím, že ji pozorně přečtete, nevynecháte ani řádek, byť téma knihy je pro vás silně osobní, doslova vás profackovává.

Delphine de Vigan je to nejlepší, co jsem si mohla z police s knihami vybrat. Je úctyhodná, ohromná, fascinující, nesmírně talentovaná a odvážná.
Noc nic nezadrží je člověčina, od které se nemůže nikdo odvrátit…

10 10.09.2022

"Domov není vždycky jen místo, viď?"

Upřímně? Kolikrát jsme tohle už četli nebo slyšeli... Vzhledem k tomu, jak silně byla kniha propagovaná, jsem očekávala, že bude také výjimečná... Ale většina citací je jen ohraným klišé, zasazeným do něžného příběhu čtyř netypických postav.

Grafická podoba knihy je úchvatná... Desky knihy svádí k myšlence, že držíte doslova klenot. Nicméně nadšení se u mě nekoná...

Jako dárek dětské duši... to určitě ano. Neboť dítě "uslyší" prostřednictvím knihy tyto věty poprvé... A dostane je krasopisně napsané, doprovozené laskavými malůvkami.
Nadchne, protože to všechno bude nové - dosud neslyšené...
Starší čtenář knihu buď přijme nebo se do ní rovnou zamiluje, či ji odsoudí jako vykradačský počin...

Kniha vede k laskavosti. Je plná dobra. A to je něco, co jí nelze upřít. Proto ji i přes své zklamání nezavrhuji... A pokud v lidech bude plodit lásku a dobro, má důvod být mezi námi.

10 12.06.2022

Zvadlo mi srdce...

Kniha o té největší síle na světě - lásce.
K domovu.
K babičce.
Ke hvězdám.
K muži...
K životu.

Příběh o odcházení.
O tom, jak život nikdy nebude dost dlouhý. O tom, jak láska bolí.

Brooke Harrisová přináší čtení o tom, čeho se všichni tolik bojíme i o tom, po čem nejvíce toužíme.

Skicáku, vtiskl ses mi do srdce... Budeš ho obývat a ukazovat mi směr. Jsi ohromující. A tak krásný. Nejsi z papíru - žiješ. V mém srdci ano.

Konec? Nechcete ho. Odmítáte. Ale musel přijít. Nevyhnutelně. Očekáván. Protože až pak uvěříte a skutečně pocítíte... I když vám obsadí hruď, vymáčkne slzy a zraní, protože jste v tu chvíli do knihy již zcela zamilovaní.

Děkuji sestře. Ona ví, za co...

10 22.06.2021

Když jsem si tuto knihu rozbalila o letošních Vánocích pod stromečkem, nebyla jsem z ní zrovna nadšená... Autorčina první kniha VŠECHNO, CO MÁME mě vůbec nezaujala a přišla mi příliš překombinovaná...

Ale protože tato knížka byla dárek, tak jsem k ní přistupovala s otevřeným srdcem a nechala jsem se hrdinkami a prostředím unášet...
Musím říci, že již první kapitola navnadí a zaujme. A druhá nabídne silný emotivní zážitek...

Trochu mě vyděsilo, že se tu budu muset zabývat předtuchami, vidinami, aurami, telepatií a dalšími nadpozemskými záležitostmi, ze kterých mám respekt... Ale k těmto ženám to sedělo... A protože by bez jejich darů nebyl tento příběh úplný a ztratil by kouzlo - přijala jsem ho úplně celý tak, jak byl napsán a vymyšlen. A vsákl se mi do srdce...

Je to příběh jedné rodinné tragédie...
Příběh čtyř nadaných a moudrých žen, které si zamilujete...
Příběh lásky. Opravdu hodně velké lásky. Lásky tak nesmírné, že si nevzpomínám, kdy naposledy jsem si nějakým vztahem fiktivních postav byla tak neochvějně jistá.
Příběh matky a dcery, které nikdy nic nerozdělí.
Příběh oceánu... Jeho pokladů...
Příběh slz mořských víl...

Nemusíte být k této knize skeptičtí. Mně se opravdu moc líbila. I slzy jsem uronila.
Nádherné, hřejivé, a plné krás i hrůz života.

Ráda se ke knize jednou vrátím. Až ji zapomenu. Pokud ji zapomenu...

10 27.12.2020

Tohle je ta kniha, kterou nebudete chtít nikdy dočíst...

Příběh služebnice mám vrytý do srdce. Tento dystopický příběh mě mnohokrát drásal, ať již v podobě knižní nebo seriálové, která je vskutku neobyčejná.
Je asi opravdu trochu zvláštní zamilovat si příběh z totalitní společnosti, která zubožuje a znásilňuje ženy. Navíc, když Gileád působí tak mrazivě reálně a jemuž předcházelo to, co dnes žijeme nebo za pár desítek let žít budeme. Ano, děsí mě to... ale také mě to neskutečně baví.
Autorka stvořila svět, ve kterém se to hemží příběhy. Příběhy neviditelnými. Tato série by mohla pokračovat donekonečna neboť nevěřím, že by se někdy gileádské životy mohly vyčerpat. Je tam toho ještě tolik co prozkoumat, co vystavět a o čem vyprávět.
Gileád je studnice příběhů. Nabízí neskutečná dramata, ze kterých se zastaví srdce a která proniknou do snů...

Ale k samotnému Svědectví. Měla jsem silné obavy o to, zda to bude dobré. Příběh služebnice jsem četla až po shlédnutí seriálu a proto mě neučaroval. Byl totiž oproti bravurnímu scénáři neskutečně plochý a nerozbíhal se všemi těmi tajemnými cestičkami, po kterých se mohl dát a kterých bylo tolik... Autorka mě ani příliš nezaujala svým stylem...
Po pětatřiceti letech však trumfla svůj bestseller právě touto knihou, ve které se snažila o obsáhlejší děj rozběhnutý do více směrů. Povedlo se jí z pekel Gileádu vylovit tři ženské hrdinky, které rozhodně mají co říci o celé té mašinerii krutostí...

Atwoodová napsala dílo, které nebudete chtít dát z ruky, ale zároveň si ho budete toužit šetřit. Budete se probouzet s myšlenkami na román a usínat s vlastní verzí toho, kam se příběh má odvíjet.
Co bych chtěla říci je, že autorka svým způsobem respektuje seriál, který se stačil rozvíjet bez knižní opory. A tím pádem se dá kniha číst s tím, že co jsme prožili se seriálem nemusíme vědomě potlačovat, abychom mohli prožít tuto knihu. Za to jsem autorce vděčná.

Mohlo by vzniknout ještě spousta novel nebo třeba Gileádské povídky... Byla by strašná škoda nechat tento svět ladem. Má v sobě tolik potenciálu pro vysilující příběhy. Věřím, že se toho někdo někdy ještě ujme - i kdyby to neměla být Atwoodová.

Neskutečné...
Dramatické...
Absolutně jedinečné...
Brilantně podané...
Drásající...
Vděčné...


Děkuji.

10 21.09.2020

Co se týče thrillerů, možná největší hit posledních pár měsíců, že?

Moc jsem se na knihu těšila a nejednou jsem uvažovala, že si ji i koupím, protože ohlasy na ni byly nadšené a já se nemohla dočkat, až budu patřit k těm, kteří to už četli.
Jsem ale vážně ráda, že jsem za tohle nedala peníze...

Očekávání byla velká... JEDEN Z NÁS je ale thriller, který jste již nejspíš četli od někoho jiného. Po celou dobu čtení jsem měla pocit, že tohle jsem v různých obdobách už zažila mnohokrát. Nic záživného, naprosto nic originálního. Kniha nemá absolutně nic, čím by mohla vybočit, čím by excelovala. Dokonce není ani překvapivá. A místy je nudná - to bude asi těmi detektivy, kteří nemají vůbec vykreslené charaktery - slouží tam jen jako roboti, kteří pokládají očekávané dotazy, a před kterými jste jaksi napřed, takže vás jejich vyšetřování nezaujme.
Postavy nemluví sami za sebe, což je škoda, to by knize mohlo pomoci. Hrdinům chybí jakákoliv psychologie.
Navíc je příběh dost překombinovaný, není úplně uvěřitelné, že by tolik lidí nemělo ponětí, co se děje a tak... No prostě, těžko se tomu věří.
A v neposlední řadě chybí atmosféra. Maloměsto vybízí k tomu, aby se v něm čtenář cítil jako doma, aby chodil od domu k domu a všechno mu po pár stranách připadalo tak známé... O nějaké atmosféře temna, strachu nebo napětí si můžeme nechat jen zdát.

Tato kniha je neuvěřitelně přeceňovaná. Až se nestačím divit. Jak po tomhle můžete být uspokojeni? Jak vás to může pohltit, když té knize chybí naprosto všechno, co má povedený příběh mít?

Této autorce už šanci nedám a budu se jen modlit, aby ji z pomyslného trůnu sesadil někdo mnohem nápaditější a odvážnější, s propracovanějším netuctovým příběhem...

10 21.08.2020

F-A-M-Ó-Z-N-Í

Recenze se zmiňují o knize jako o thrilleru, který se vyskytne jen jednou za několik let. Nelze nesouhlasit.
Je odvážné tohle o thrilleru napsat, zvlášť v době, kdy jsme thrillery doslova zaplaveni. A ta záplava neustává. Nevím, zda je to dobře či špatně. Ale vím, že je nutné z ní vyzvednout MILÉ DÍTĚ a nenechat tento román zaniknout v tom množství lesknoucích se obálek. Protože MILÉ DÍTĚ k nim nepatří. Přesahuje hranice thrilleru. Přesahuje hranice pochopitelného, a my musíme přesně takovéhle knihy číst a plně je vnímat.

Temný, krutý, zvrácený - takový je příběh, který budete hltat a nebudete schopni se zastavit. Tak strašně se toužíte dobrat konce a poskládat všechny kousky puzzle, ale pak vám dojde, že ještě nejste připraveni postavy opustit. Že konec vlastně nechcete.

Je vážně dobře napsaný. Má reálné postavy, které nejsou ani zdaleka dokonalé a dělají chyby. Někdy jim nerozumíte, ale jste nuceni s nimi pobývat a vrývat se jim pod kůži. Ať chcete nebo ne.

Autorka umí překvapovat. Je nelítostná.

Nikdy jsem u thrilleru nečetla tak překvapivý začátek. Ten se nedá nazvat jinak než BRILANTNÍM. Tak ojedinělým a chytře podaným. Vtáhne vás to. A jakmile propadnete "kouzlu" Hannah nebudete schopni knihu odložit. Budete se bát, budete podezírat, ale hlavně si to budete užívat. A také budete přemítat nad tématy velmi kontroverzními a složitými.

A na konci budete zase závidět těm, kteří na té vlně ještě jedou nebo se na ni teprve chystají naskočit.

Děkuji autorce, že to nevzdala a tohle napsala. Nesmírně se těším na Vaše další díla, Romy Hausmannová. Mám Vás ve veliké úctě...
A děkuji tatínkovi, že se této knihy nemusím vzdát, mohu se k ní vracet a dívat se na ni, jak mi září z poličky.

ZÁŽITEK!!!

10 02.08.2020

Páni... Tohle byla krása. Fakt nádhera.
Takhle se o thrillerech nevyjadřuji. ŽENA V OKNĚ je však výjimečná. Není akční, neběží rychlým tempem. Šokující zvraty dávkuje opatrně, aby se jimi čtenář nepřesytil.
Je to takové... opilé. Řekla bych.

Žena v okně bloumá po domě, pije. Hodně pije.
Nevychází z domu. Vůbec nevychází z domu. Nikdy.
Hraje na počítači šachy. Často vyhrává.
Na gauči si vychutnává černobílé filmy. Jak jinak než se sklenkou v ruce.
A kouká z okna. Pozoruje, dívá se, představuje si a fantazíruje.
Jmenuje se Anna.
A skrývá tajemství...
Zamilujete si ji.

Mám pocit, že ten dům, ze kterého se prakticky nehneme, musí existovat. Finn stvořil neskutečnou atmosféru ponurého zatuchlého sídla, které se stane vaším druhým domovem. Autor je mistr v popisování věcí, které by byly běžně nudné. Měly by být nudné. Ale je z toho potěšení. Strašně se mi líbilo hrdinčino bloumání, nicnedělání. Mělo zvláštní, absolutně jedinečný charakter.
Finn umí po drobečcích trousit tajemství, které čtenář nedokáže odhalit. Někdy si ani neuvědomuje, jak důležité informace autor právě jen tak ledabyle pohodil.
Jo, a je vtipný. To se u thrilleru také moc často nestává.

Nemám slov k tomu, jak excelentně to skončilo. Mimochodem jsem si před úplným koncem již dvakrát myslela, že se to celé vyřešilo.
Fakt dobrý nápad.

Doporučuji.
Tohle totiž není jen thriller. Tohle je kniha obnažující ženu a její bytí, které je k politování a k vzteku. Ke konci k politování a k obdivu.

Je těžké popsat, jak výborně autor píše, a jak z jednoho domu a z pouhého zírání z okna dokáže stvořit vesmír. Strašně ráda jsem se tam vracela.

Tohle o thrillerech nikdy neříkám, ale tento thriller si přečtu znovu. Prostě se tam musím vrátit. Potřebuju se s Annou zase povalovat na gauči a bezděčně koukat z oken toho přitažlivého obydlí.

APLAUS!!!

10 08.07.2020

Kýčovité čtení, které poučuje.

Zpočátku jsem byla z knihy nadšená. Neznám nic nádhernějšího než psaní o mé největší vášni - četbě. Tento autor se v knihách vyžívá a upřímně je miluje. Píše o nich s takovou něžností, že kdybyste snad zapomněli, že jste kdysi četli, autor vám připomene, kolik lásky v knihách je, a že bez nich nejde žít.
Plula jsem na větách, se kterými jsem souzněla.

Ale jakmile začali knihkupectví navštěvovat zákazníci, kterým byly věnované jednotlivé kapitoly, tak jsem se začala nudit. Vadilo mi, že autor chtěl do každé takovéto části vměstnat jednu moudrost z knih osobního rozvoje. Takové ty klasické řeči, které si přečtete v kdejakém časopise. Obecně uznávané pravdy. Návody na život z knih Paula Coelha nebo Laurenta Gounella.
Postavy se navíc nechovaly příliš lidsky. Jejich chování a sdílnost byly zarážející a navíc se vyjadřovaly dost krkolomně a zdlouhavě.
Už mě čtení začínalo vytáčet. Popisy cestování nebo pěstování zahrady mě nudily k smrti a přišlo mi, že se do příběhu vůbec nehodily.
Už jsem si přála, abych byla na konci.

Líbilo se mi jen prostředí francouzského náměstíčka s knihkupectvím na rohu.
A pohltily mě pasáže věnované knihám a čtení.

Nedoporučuji. Je to ploché, jednoduché, klišoidní, se snahou se zalíbit. Ani styl psaní neoplývá ničím ojedinělým.

Raději odkážu na knihu Okamžik všeho, která vlastní to nejúchvatnější knihkupectví, které potřebuje zachránit. Pokud milujete knihy, budete nadšení.

10 26.05.2020

Knihy Jodi Picoultové jsou výjimečné.
Mají přesah.
Jsou víc než jen brilantně napsanými příběhy.

Prostá pravda je knihou, díky níž se na čas přestěhujete na farmu. Ale ne na jen tak ledajakou - budete žít s Amiši. Lidmi, kteří mají své vlastní zákony a hodnoty. Lidmi, kterými byste možná pohrdali, kdybyste je v jejich šatech z devatenáctého století zahlédli na ulici. Povytáhli byste obočí? No, po dočtení knihy, už to nejspíš neuděláte. I když s nimi nemohu v mnohém souhlasit, jejich způsob života je v něčem okouzlující. Tou prostotou, tou obyčejností a jednoduchostí. Nekomplikují si život. Nechávají ho běžet, tak jak běžet má.

I přes to, jak se od nás liší, autorka ukazuje, že i člověk oddaný Bohu může lhát, být pokrytcem a ještě spáchat jeden z největších možných zločinů. Neodpustitelný zločin. A to ty lidi od nás neodlišuje.
Je jedno, zda jsi Amiš nebo ateista. Jsi člověk. A člověk nemůže být jen dobrý nebo jen zlý. Vždy je smíchaný z obojího. Tohle ve mně kniha zanechala asi nejvíc. Nemůžete prostě říct, že někdo něco nemohl udělat jen proto, že žije v mírumilovném prostředí, které odmítá násilí.

Picoultová opět potírá černobílý svět různými odstíny barev a představuje čtenáři další příběh, který nelze vnímat tak, jak je interpretován. Musíte ho obrátit naruby a prozkoumat ho ze všech úhlů, abyste se přebrodily k poznání. A zase se zamysleli nad sebou a nad tím, jak rychle lidi soudíte.

Jodiiny romány jsou člověčinou. S každou knihou, kterou od ní přečtete se stáváte někým jiným. Přehodnocujete, stydíte se, měníte se.
Dejte si na její knihy pozor. Nedokážu si teď vzpomenout na knihy někoho jiného, které by tohle dokázaly také. Určitě existují, ale Jodi Picoultová je jen jedna. Je neskutečná, odvážná, neohrožená. Pouští se do témat, která nejsou jednoduchá, ale kterým je potřeba se věnovat, a vždy se jich zhostí s pokorou a vážností. A já ji za to miluji!

Poosmé - děkuji...

10 01.05.2020

Ten kdo nezvládne knihu, ať snad raději nechodí do kina...

Protože je zatraceně velký rozdíl o tom "jen" číst a vidět to (i když zahrané) na vlastní oči. Proto mě literární pojetí tak strašně neděsilo a nevycucávalo emočně, jako to bylo u filmu. I když ten nájezd Kalmyků bylo možná to nejsurovější a nejzvrácenější, co jsem kdy četla...

Malý chlapec vypráví a popisuje. Jako čtenář víme o všem, co se kolem něho děje do všech podrobností, ale ze začátku je nám jeho nitro skryto a to bylo to, co mně zpočátku dělalo problém... Ke konci je tam chlapcových úvah a emocí více. Byl to snad autorův záměr? Že jak chlapec rostl, tak se čím dál víc obracel do sebe a přemýšlel?

Kniha je dobrá. Ale já se do ní nedokázala dostat. Možná jsem si už od samého začátku držela patřičný odstup ze strachu z toho, co v ní naleznu.
Líbí se mi, že má příběh psychologický koncept. Že je to, co se s chlapcem děje, jak reaguje a co z něho válka udělá, dost uvěřitelné.

Nelíbí se mi, že je z knihy dělané mistrovské dílo, co je hodno nadřazenosti nad veškerou další prózou z druhé světové války. Jako by snad jiní lidé, jiní literární hrdinové nenesly svá vlastní poselství, své naděje a utrpení čtenářům stejně, jako tento malý nabarvený ptáček.

Film mě rozsekal. Absolutně a jednou provždy. A už se k němu nikdy nevrátím.
Kniha určité věci doplnila a objasnila.

Pan Marhoul v mnohých rozhovorech k filmu často zmiňoval, že je to příběh naděje. Jemu se tu naději podařilo v divákovi vzbudit.
Kniha je však jedna velká krutost, utrpení a těžká neprostupitelná deprese, ve které najít záblesk světla je téměř nadčtenářský výkon.

10 22.10.2019

MISTROVSKÉ DÍLO!
PĚT HVĚZD JE BEZ DEBAT!

Jediné, co mě mrzí je to, že jsem neměla na knihu moc času. Četla jsem ji rozvlekle, s dlouhými časovými odstupy,... Ale vlastně bylo možná jen dobře, že jsem knihu nezhltla celou najednou (protože ona je přesně ten typ: na jedno nadechnutí). Mohla jsem tedy s postavami celý týden dýchat, nad příběhem hluboce dumat, měnit názory a pohledy na situace... Strašně moc mě to bavilo.

Nechci ji tu srovnávat se Sedmilhářkami, Manželovým tajemstvím nebo Alicí.... Každá z jejích knih je jiná, každá originálně dokonalá a já prostě miluju všechny.

Ale tahle... To bylo zkrátka něco...

Strašně mě baví, jak autorka příběh "olupuje" a vždy má pod pokličkou nějaké to další tajemství, kterým čtenáře nadchne, udrží v pozoru nebo ho vykolejí a přinutí ho se zhluboka nadechnout.

O tom jak geniálně vyřešené a popsané má postavy snad ani nemusím psát. Autorka je v tomhle mistr a kdo od ní četl alespoň jednu knihu, tak to ví.

Tahle kniha mi dala tu mimořádnou vlastnost: neodsuzovat. Ani jednu jedinou postavu. Všechny jsem milovala, svým způsobem obdivovala. Fyzicky mě bolelo jejich trápení a brečela jsem nad jejich radostmi. Tak moc mě to vtáhlo. Fascinovala mě provokativní Tiffany. Neskutečně hodného Sama jsem při jeho utrpení chtěla objímat. K Erice jsem velmi dlouho hledala cestu, ale když jsem ji našla, vzdala jsem ji svou úctu...

Zkrátka mi tato kniha dala to, že každý má důvod pro to, jaký je... Každý má tajemství. I ten nejméně příjemný zapšklý dědek (Harry - jehož příběh by mimochodem vydal na další román). Každý má svůj pohled na život a situace v něm. A každý ten pohled je správný.

Tento příběh otevírá bezedná lidská svědomí, která jsou jako z reálného života. Autorka příběh mistrnně seskládala a udělala z něho perfektní gradující román, který není určený jen ženám.

Jsou nehody, za které nikdo nemůže. Už jen proto, že jsou to nehody. Ale vinu a výčitky si z nich nese každý.
A právě tato kniha je o tom, když se sousedé a přátelé sejdou jednoho slunného odpoledne s tím, že budou grilovat a smát se zábavným historkám. A když pro to odpoledne bude mít nakonec každý z nich jen jedno jediné slovo: TRAGÉDIE.

10 26.11.2018

Kdo jiný by mě mohl dostat z čtenářské krize než Jodi Picoult?

Mám ji slušně načtenou a proto vím, že mě každá kniha zasáhne hluboko do srdce, a vím, že nad jejími příběhy přemýšlím ještě roky po tom, co jsem je dočetla.
Vím, že kdybych si knihu od Jodi pořídila, že nesáhnu vedle a že po ní sáhnu i víckrát za život.
Takže jsem tušila, že tohle bude opět pecka s nějakým velmi kontroverzním tématem, které mi nedá spát.

Mé oblíbené téma, kterým je eutanázie, tu podala tak famózně a pokryla ho vším, čím se dalo, že ji za to ruce líbám. Sice se jednalo o pasivní formu "důstojné smrti", na kterou já nemám úplně vyhraněný názor, ale i tak je to téma nesmírně důležité a aktuální. Sice bych se ráda mnohem více zapojila do boje za aktivní eutanázii, ale i tak mě Picoultové filosofování házelo ze strany na stranu v mé myšlenkové bariéře.
Prostě se mi to nesmírně líbilo.

A pak to vyprávění o vlcích? :O
Jako vážně? :O
To bylo neuvěřitelné. Neskutečně tleskám. Ne, o tom se opravdu nedá psát, protože to vyráží dech a neuvěřitelně čtenáře baví. Četla bych o tom dál a dál. Picoultová do těchto kapitol nahrnula spoustu emocí a až poetická souvětí...

Znesváření sourozenci, kteří bojují o to, zastupovat svého otce v otázce života a smrti, byli vykreslení bravurně. Chápali jste každou stranu. Ani jedna nebyla ta správná...


Picoultová, ať už píše o koncentračním táboře, rakovině, autismu, znásilnění nebo o závažných otázkách v rodičovství, je prostě excelentní. A já tuto autorku budu uctívat, dokud budu žít...

Vlk samotář je dílo, které se mým mozkem bude potulovat ještě spoustu let!!!

10 02.09.2018

Tahle kniha je přenádherně napsaná a její příběh je bezpochyby velmi silný. Přesto ale mám pocit, že zůstane jedním z těch, který se mi v mé paměti smísí s jinými příběhy z Terezína a Osvětimi a mladé lásky z druhé světové. A to mě na tom mrzí. Čím více jsem z tohoto období přečetla, tím víc vidím ten počet příběhů, které si doopravdy pamatuji a které svou originalitou z polic knihoven září...

Autorku jsem si díky knize Kabinet milostných dopisů zcela zamilovala. Byla to kniha, kterou jsem prožila všemi smysly. Dodnes si příběh v živých barvách pamatuji a toužím po tom, se do něj znovu vnořit. Ta kniha má u mě ohromný potenciál. A je to jedna z těch úplně nejlepších, co jsem kdy četla. Možná i proto Ztracená manželka neměla ani zdaleka takovou šanci tuto knihu překonat...

Z čeho jsem byla přenadšená: rozhodně z toho, že americká autorka psala o válečném Československu. Představa, že si tento bestseller přečetlo tolik lidí, kteří se o naší zemi a Praze a obyvatelích dočetli mnoho pro ně nového a zajímavého, mě naplňuje hrdostí.

Vadilo mi zpočátku chování hlavních hrdinů. Hlavně tedy způsob jejich komunikace. Takhle se snad mladí lidé bavit nemohli ne? :(

Na počtení na jedno odpoledne je příběh zajímavý. Ale já na něj asi zapomenu, nebo mi zůstanou jen letmé vzpomínky.

A natisknout na obal, že se jedná o druhou Sofiinu volbu je hodně přes čáru. Je rozdíl rozhodovat se o tom, zda vycestuji s manželem nebo zůstanu s rodinou a tím, které ze svých dvou dětí pošlu na smrt. To se tedy nezlobte...

10 28.05.2018

Bolí to u srdce..., pálí to v očích..., když tohle čteš...
Obracíš stránky..., nepřestáváš,... i když tě to ničí...
Máš strach..., toužíš žít..., a přemýšlíš o tom, jestli by nebylo lepší se nenarodit,... protože jestli nás čeká tolik utrpení a bolesti...
...Kdo by to unesl?...

10 01.04.2018

Když jsem se začetla do prvních stran, myslela jsem, že se autorka pomátla, protože jsem nedokázala pochopit, jak by z takového nápadu mohlo něco jedinečného vzejít. Ale autorka asi nikdy nezklame a svůj příběh opět dovedla k dokonalosti.
Když knihu zavíráte, tak vlastně nevíte, co přesně si myslet... Je dobré si s příběhem v hlavě ještě chvíli pohrát a prozkoumat všechny možnosti... Pravdu se ale nikdo nedozví... A to se mi na tom líbilo... Otevřený konec a nevyřčená pravda mi nevadila. Děsivé to bylo dost. Ale ne tím způsobem, že v noci neusnete... Mrazí spíše z té psychologické podstaty příběhu...
Ten konec svým způsobem připomíná Zmizelou...

Už se nemohu dočkat až si udělám čas na Temné kouty!!!

10 21.01.2018

OBSAHUJE SPOILERY!!!

Když jsem se do knihy začítala, byla jsem tak šťastná, že jsem zpátky. Že mohu být opět s Lisbeth a Mikaelem, Erikou a Sonjou Modigovou a dalšími úžasnými hrdiny tohoto světového fenoménu. Byla jsem ráda, že pokračujeme tam, kde jsme v předešlém díle skončili. První čtvrtina knihy byla boží... Škoda, že se Zalaščenkem to skončilo tak brzy. Netrpělivě jsem čekala, co všechno zase rozpoutá, ale nakonec jsem byla ráda, že po něm Gullberg vystřelil.
Byla jsem i ráda, že se autor věnoval více Erice Bergerové, která v tomhle díle prožívala patřičnou hrůzu.

Občas se to zase vleklo, nikam se to neposouvalo a některé pasáže byly dost utahané, nezáživné a nudné. Asi jako to je u první třetiny knihy Muži, kteří nenávidí ženy. A protože jsem té knize dala pět hvězd, stejnou dávkou zahrnuji i tento titul.

Nejlepší a nejzábavnější jsou scény týkající se Lisbeth, hlavně soud a samotný závěr. Jelikož jsem knihu napůl četla a napůl poslouchala její audioverzi v podání Martina Stránského, tak byl pro mne konec ještě mrazivější než kdybych to hltala pouze očima. Kniha čtená populárním hlasem je ještě mrazivější a děsivější.

Je mi líto, že to končí. Je mi líto, že Stiegu Larssonovi nebyl dopřán delší život. Mrzí mě, že už nikdy neobjevím další Kallova a Lisbethina dobrodružství.

Je konec! A bylo to krásné. Navždy si tento příběh uchovám v srdci a po čase se ke knihám vrátím.

Můj žebříček této trilogie:
1. Dívka, která si hrála s ohněm
2. Muži, kteří nenávidí ženy
3. Dívka, která kopla do vosího hnízda

Nikdy nezapomenu...

10 13.01.2018

Samozřejmě, že pět hvězd!
Jak jinak?

Tahle série mne nepřestává uchvacovat. Tohle jsou vážně kvalitní krimi romány, ty nejlepší z nejlepších. Kniha mne překvapila, protože jsem nečekala, že by u mne mohla zabodovat ještě více než její předchůdkyně. Jsem nadšená.

A Lisbeth Salanderová je hrdinka mého srdce. Ona je ten důvod, proč budete chtít číst pořád dál a dál.

Autorovi posílám do nebe velké DÍKY!

10 01.12.2017