ArkAngel komentáře u knih
O chlup zajímavější než komiksové album s hrdiny, jelikož se zde dozvídáme i něco málo z minulosti záporáků. Bohužel jde opět o kratičké příběhy, ale jelikož jsou padouši o stupínek lépe napsaní, tak dám svazku i o hvězdičku navíc. Celkem škoda, že u nás sáhli po těchto komiksech a ne něčem zajímavějším, ale musíme být rádi za každý kus v češtině.
Jednoduché příběhy, které se netáhnou přes celou knihu, jak tomu bylo u jiných svazků zvykem, ale sešity se zaměřují na jednotlivé hrdiny v průběhu dějin. Nejméně záživný byl rozhodně příběh Padmé, který následuje Rex s Jar Jarem. Ostatní komiksy byly celkem slušné, ale je to spíše něco takového, co neurazí ani nenadchne.
Amerika je netvor, který pohltí imigranty a přetvoří je ve zcela jiné lidi. I takhle by se dal popsat úvod autorčiny prvotiny, kdy své vlastní zkušenosti coby italské imigrantky překlápí do románu, ve kterém se přistěhovalci potýkají s prostředím Argentiny. Zatímco imigrace do USA bylo vždycky velké téma, Jižní Amerika je v tomto opomíjená a celkem i neprávem. Autorka zvládá poukázat na cizost prostředí i osamělost lidí a vytyčuje jejich vztahy i práci s emocemi. Bohužel to není úplně můj šálek kávy a knihu nemohu plně docenit... ale i tak jsem rád, že jsem ji zachránil na zastávce metra a o pár měsíců později ji také přečetl.
Zatímco modernější poezie je pro mě méně srozumitelná, Petrarcovy sonety mě uchvátily. Možná je to tím, že jejich obsah je daleko prostší a dílo by se dalo nazvat: "Petrarca aneb 317x o lásce", ale to bych to hodně zjednodušoval. Středověká poezie má skutečně své kouzlo, ještě když je Petrarca označován za autora, se kterým se v básních začala objevovat jistá forma psychologie nebo možná i terapie. Zatímco většina sonetů představuje vzývání lásky, menší třetina je o její ztrátě, jelikož o svou múzu básník přišel. Vzhledem k tomu, že sonety pochází navíc z téměř celého Petrarcova života, je zajímavé sledovat, jak se jako autor vyvíjel. Překlad je dle mého názoru povedený a odborná pasáž i s menším srovnáním překladů knihu skvěle doplnila.
Kulový blesk je takový Krakatit po čínsku. Máme tu vědce, který pracuje s novou technologií, kterou následně využije armáda pro masové zabíjení lidí. Novokoncepční zbraně jsou tak středobodem celé knihy, kdy se nepracuje pouze se silou blesku, ale zmíněny jsou také vraždící vosy nebo klasičtí bojoví delfíni. Kniha je velmi technická a vzhledem k autorově čínskému původu ukazuje úplně jinou mentalitu, než jak jsme zvyklí třeba z děl amerických nebo evropských tvůrců. Vědecky pak jde až k hranici šílenství. Původně jsem se rozhodoval mezi silnými třemi a slabšími čtyřmi hvězdami, ale tentokrát dám knize skóre vyšší.
Rozhodoval jsem se mezi silnějšími třemi hvězdami a slabšími čtyřmi, ale nakonec jsem sáhl po nižším hodnocení. Katalyzátor je víceméně prequelem filmového prequelu, který podobně jako seriál Andor polidšťuje imperiální figury a víceméně trochu i separatisty. Oproti jiným dílům se zde pohybujeme ve vědeckém prostředí, kdy se pochopitelně řeší i politika. Postava Galena mi přišla místy možná až moc naivní, kdy mu skoro až do poslední chvíle nedošlo, že jeho výzkum používají k vojenským účelům, ale lidi taková kolikrát vlastně i jsou, že pravdu nevidí... a nebo to ani nechtějí.
Gamebooků jsem v životě moc "nehrál", ale tenhle patří rozhodně k těm jednoduchým, kdy člověk akorát přetáčí stránky a sleduje, kam jej cesta povede. Příběh knihy je víceméně prostý, Anakin se mezi filmovými Epizodami 1 a 2 musí naučit cenné lekci, kterou možná dostane a nebo taky ne. Zápletka není ničím přelomová, ale to ani od knihy podobného typu čekat nejde. Víceméně výplňový příběh, který je uchopený ve formátu, jímž na nějakou chvíli můžete zabavit sebe nebo své ratolesti.
Jak již předjímá název, Fitzgeraldovy povídky přesně odpovídají době svého vzniku a tomu, co můžete znát i z jeho jiné tvorby. Máme tu boháče, večírky a nějaké to úmrtí, kdy se několik povídek nese i ve fantastickém duchu. Asi nejvýraznější z nich je asi Podivuhodný případ Benjamina Buttona, který byl také zfilmovaný a vypráví o člověku, který se narodí jako stařec a mládne. Nebudu tvrdit, že je nejlepší, jelikož i jiné povídky mají, co do sebe, ale tematicky oproti ostatním určitě vyniká. Dodatky jsou pak fajn doplňkem, kdy sám autor nějak osvětlí vznik příběhů a obecně musí čtenář ocenit autorovu práci s jazykem.
Příjemný vhled do kultury starých Valachů, kteří jezdili do dálek za prací a doma se věnovali zpěvu písní a popíjení alkoholu. Kniha je v podání obou autorů psaná autentickým jazykem, takže si připadáte, jako by vám příběhy skutečně vyprávěla nějaká stará tetka na vesnici. Jednotlivé příběhy zabrousí do všech důležitých aspektů života, ale místy to se pochopitelně i začne opakovat.
Český Atreides hodnotí Dunu: Zajímavá publikace, která nechává nakouknout čtenáře do zákulisí vzniku Duny, kdy si může přečíst původní verzi, jež je bližší brakovým sci-fi. Jednotlivé dopisy dokreslují samotný vznik i vydání díla a vystřižené nebo alternativní kapitoly ukazují, jak moc se dva díly série vlastně změnily. V závěru tu ještě máme čtveřici povídek, které ale nejsou nikterak zajímavé, byť u Tváře mučedníka jsem si říkal, že je příběh celkem zásadní a klidně jej mohli použít jako úvod románu.
Český Atreides hodnotí Dunu: Sbírka povídek ze světa Duny, které nenadchnou ani neurazí. Kdybych je měl vzít chronologicky, tak příběh Imperiální dvůr, který se odehrává po trilogii Školy, je asi nejhorší, jelikož v něm tvůrci pozabíjeli postavy, které na konci románů teprve představili... to se nedělá. Povídka o šedout Mapes měla něco do sebe, kdy jí můžeme zařadit k celé řadě origin příběhů, které nám Kevin s Brianem nabídky. Zbylé dvě povídky odehrávající se uprostřed původní Duny jsou jenom vatou, která akorát rozšiřuje příběh Gurneyho a přináší nový úhel pohledu skrze sardakaura.
Český Atreides hodnotí Dunu: Nebudu tvrdit, že by druhý díl Caladanské trilogie byl nějak špatný, ale proti minulé knize je to kvalitativní sešup. Kde byl Vévoda čtivý, se Lady táhne a ke všemu nabobtnala o více než sto stran. Nemám nic proti tomu, když se politikaří, ale v knize se řeší daleko triviálnější věci než v Předehrách a máme tu tak zápletku s nakaženými rybami nebo úplně zbytečnou linku s vražedkyněmi Sesterstva, které jsou stejně hned zlikvidovány. Kdyby ale v knize nedělali takové čachry se vztahy nebo nevytvářeli zbytečná dramata, aby měli vůbec o čem psát, dal bych knize o hvězdičku více. Takhle je to ale jenom natahovaná vata a telenovela, která měla být maximálně na dvě knihy, ale rozhodně ne na trilogii.
Český Atreides hodnotí Dunu: Nevím, co se stalo, ale po trilogii Předehry tu máme velmi čtivý kousek, který se tentokrát zaměřuje na Atreidy těsně před původní knihou. Zápletka s drogami mi přišla velice solidně uchopená a vlastně i ona představa hledání nevěsty pro Paula akorát slušně dokresluje, jak fungují šlechtické rody ve vzdálené budoucnosti. Nebudu tvrdit, že by byla tvorba Kevina a Briana nějak originální, ale jde vidět, že se s postavami již sžili. Plusem navíc je, že propojují příběh i se zmíněnými Předehrami nebo Paulem z Duny a odkazují také na své knihy z dávné historie Duny.
Nemůžu říct, že by mi Oshova kniha Odpuštění přinesla nějaké převratné myšlenky, které bych již neznal, ale taky to nebyl úplně nejhorší duchovní titul. Kniha se jako obvykle tematicky zaměřuje na nějaký aspekt lidského života a tentokrát nečekaně Osho probírá otázky hříchu, zločinu a samotného odpuštění. Samozřejmě dojde i na kopnutí si do světových náboženství a ukázka toho, jak křesťané nepochopili Ježíše - byl na ně totiž moc chytrý. A myšlenka na závěr - nezlobte se, nehněvejte se, odpouštějte. To je totiž ze všeho nejtěžší.
Útlejší knížečka od hnutí Hare Krišna má možná za cíl předat lidem základní myšlenky týkající se reinkarnace, ale strašně klouže po povrchu. Úvodní kapitola připomíná studii nebo bakalářskou práci, kdy tu máme akorát průlet umělci, filosofy apod., kteří nějak reinkarnaci zmínili... a to jen aby podpořili své vlastní myšlenky. Pak dochází již na samotné Prabhupádovy texty, kdy si radši přečtěte nějakou z tlustších knih, abyste se s fungováním jeho hnutí seznámili... ale jak jsem se už vyjadřoval dříve k jiným Hare Krišna knihám, spoustu dobrých myšlenek doprovází také řada pravidel a nesmyslů.
Socialistický realismus skutečně není pro mě, ale jisté hodnoty díla nepopírám. Majerová vybudovala román, který v jedné rovině popisuje příběh několika generací rodiny Hudcových (všichni jménem Josef) a ženy Hudcovky, kdy onen mužský havířský svět doplňuje právě jí a dalšími ženskými figurami. Ve druhé rovině pak vykresluje vývoj doby, města Kladna a coby historický román pracuje s dobovými reáliemi a figurami. Balada jakožto sequel pak příběh opět rozšířila, ale pořád mě to nebavilo.
Chce-li čtenář získat nějaký vhled do minulosti české kritiky, je Hamanova publikace určitě vhodnou volbou, ale není to zábavné čtení. Ve stručnosti se seznámíte s velkými osobnostmi kritiky i jejich pracemi, kdy ale musím strhnout body za formální stránku, jelikož preferuji, když jsou poznámky pod čarou a ne na konci kapitoly. Navíc některá zmíněná díla dával autor do kurzívy a jiná ne... podle mě tak mělo být odlišené všechno.
S knížkou jsem se poprvé setkal během Festivalu autorského čtení ve vlaku, kdy jsem si řekl, že si jí nakonec musím koupit. Místy je to velmi vtipný text a věrně pracuje s mentalitou jednotlivých ztvárněných skupin (novinářka, důchodce, dítě). Za plus bych taky označil, že se autor nebojí bořit tabu a pracuje s tématy smrti, sebevraždy, nebojí se ve větší míře pracovat s romskými spoluobčany apod. Ale mezi oněmi vtipnými momenty se člověk kolikrát hodně nudí, takže tentokrát za tři hvězdy.
Tak jsem se po delší době pustil do dalšího Faustovského textu, tentokrát toho původního, kterým všechno začalo. Díky bohu za zajímavé studie na začátku, protože samotný text z roku 1587, který je ponechaný v překladu z roku 1611 se čte neskutečně složitě a byť je zajímavé procházet si první text o Faustovi, onen starý jazyk sráží zážitek z příběhu. Teď už alespoň vím, jakou knížečkou se Goethe a před ním Marlowe inspirovali a dozvěděl jsem se i něco málo o skutečném Faustovi.
Osho z několika úhlů rozebírá inteligenci a propojuje ji s jinými aspekty života. Mnoho lidí si pochopitelně rozdíl mezi inteligencí a intelektuálností neuvědomuje a právě tahle kniha by jim mohla pomoct vidět v tom rozdíl. Rozhodně všechno nememorizujte a buďte sami sebou. Kniha se dotýká také otázek lásky nebo soucitu, neboť všechno je nějakým způsobem propojené. Bavilo mě to méně než jiné jeho texty, ale pořád je to velmi dobře napsané a přináší to spoustu věcí k zamyšlení.