Arnold komentáře u knih
Skvělá kniha. O Charlottě, coby manželce TGM, jsem v souvislosti s ním slýchávala zmínku, že v pozdějším věku trpěla psychickými poruchami. Říkala jsem si, proč? Jak to? Co se stalo? Lenka Slívová mi vše objasnila a nejen to. Kniha začíná dětstvím, popisuje její rodiče, předky, rodinu a prostředí, ze kterého vzešla a které jí formovalo. Proč odjela z Ameriky do Lipska, jak se seznámila s Tomášem, okolnosti jejich sňatku a posléze společné žití. Autorka popisuje a přibližuje tuto neobyčejnou ženu takovým způsobem, že člověk má ke konci knihy chuť si k Charlottě mlčky sednout a držet ji za ruku.
Kniha mě nadchla i proto, že otevírá různá témata té doby a mě se chce si o tom přečíst víc. Moc se mi líbil doslov pana režiséra Josefa Císařovského, tím jsem začala a nemohla se dočkat, až začnu číst vlastní příběh.
Moc hezké leporelo. Příběh strašidelný a napínavý, ale s dobrým koncem. A k příběhu o usínání dvou holčiček kresby, které se mi moc líbily. Povedlo se. Díky!
Paní Diana Sternbergová Phipps v doslovu mimo jiné také zmiňuje, že její matka tuto knihu psala na přání anglického editora, pro anglické vydavatelství a pro anglického čtenáře. Z knihy to přímo sálá a to je přesně podle mého gusta!
"Strýc mého chotě, hrabě Adalbert (Vojtěch) Sternberg, přezdívaný Monši ... zemřel ... předtím však stačil ještě ve Vídni rozdat své navštívenky: Adalbert Sternberg povýšen do šlechtického stavu Karlem Velikým a téhož zbaven Karlem Rennerem."
Volně navazuje na trilogii "Lužanská mše". Nečekala jsem, že všechny čtyři knihy přečtu tak rychle. Četlo se mi to tak lehce. A teď je mi až líto, že jsem to dočetla.
Výborná kniha. Čtivá, srozumitelná a přitom nabitá informacemi. Pokud (jako já) o Proroku nevíte nic a islám je pro vás velkou neznámou, vřele doporučuji. Autor už v předmluvě uvede nenuceně čtenáře do příběhu a pak mu otevře svět starověké Arábie. Knížka je opatřena mapkami, za což jsem byla vděčná. Skvěle, pane Barnaby Rogersone, byl to dobrý příběh :o)
Užvaněné.
Například v kapitole Sport ráda neměla, obdivovala hudbu: "... Z děl Mozartových milovala skladbu Princi můj maličký spi, kterou pozdější, moderní doba zná především prostřednictvím parodického komediálního filmu Adéla ještě nevečeřela, kde tato melodie představuje ústřední motiv, klíč k ovládání Adély, masožravé rostliny, již vypěstuje šílený vědec ke konci devatenáctého století... Další její oblíbená díla nejsou bohužel známa, ale jedno je jisté. Fakt, že si přála právě všechny tyto skladby slyšet ...". A takhle se to táhne bohužel v celé knize.
Autorka dost cituje historičku Zoru Dvořákovou, která napsala knihu "To byla Milada Horáková" a potom ještě spolu s Jiřím Doležalem "O Miladě Horákové a Milada Horáková o sobě". Spíš jsem měla číst jednu z nich.
Naprosto souhlasím s komentáři přede mnou.
Když jsem četla o dceři K. H. Borovského (Milena Lenderová: Dcera národa? Tři životy Zdeňky Havlíčkové), Teréza Nováková mě zaujala natolik, že jsem se chtěla o ní dozvědět víc. A do ruky mi přišla tato bravurně napsaná kniha o životě a díle této impozantní ženy. Líbilo se mi, jak autorka prokládala text ukázkami z korespondence, ta tehdejší čeština (!), krásné.
Úžasná kniha a životní příběh. Četlo se mi to tak nějak samo, lehce a přitom jsem se dozvěděla tolik věcí. Krásně napsáno. Musis amicus = štědrý přítel Múz.
Navazuje na první díl trilogie "Lužanská mše - Vita Brevis". Čte se to krásně.
Nádhera. Líbilo se mi to moc.
To si takhle čtu o Zdence Braunerové od Františka Kožíka a on tam několikrát zmiňuje Hlávku v souvislosti s Juliem Zeyerem, například, že mu sponzoruje cestu do Ruska. Proč? Tak podívám na wikipedii a tam mě zaujala věta: "Čtyři roky před smrtí završil své mecenášské úsilí tím, že ve své poslední vůli 25. ledna 1904 ustanovuje (dětí nemaje) svým univerzálním dědicem nově založené Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových, které podle statutu přiloženého k závěti mělo být ustanoveno ihned, nejdéle však do dvou roků po jeho smrti. Právnicky bylo Nadání tak dokonale vytvořeno, že přežilo jak totalitu nacismu, tak komunismu a do dnešních dnů plní nadace velkou část jeho odkazu. Jde o nejstarší nadaci s nepřerušenou kontinuitou v České republice." Ještě mi bylo divné, proč tolik stavěl ve Vídni.
Tak o tomto chlapíkovi se musím dozvědět víc!
Nečekala jsem, že to přečtu tak rychle. Moc pěkné. Můj obdiv patří Charlottě.
Charlotta (66 let), když psala své dopisy, byla ve velmi nelehké situaci, měla vážné zdravotní problémy se srdcem a doma úplně sama, cizinka v zemi, jejíž řeč je tak obtížná: TGM s dcerou Olgou (24 let) od roku 1914 v zahraničí (byl na něj vydán zatykač a v nepřítomnosti byl odsouzen k trestu smrti pro velezradu), syn Jan (29 let) narukoval na vojnu, syn Herbert (34 let) jí zemřel doma na skrvnitý tyfus a dcera Alice (36 let) je kvůli otci ve vězení až ve Vídni. Charlottiny dopisy Alici jsou obdivuhodné, plné vnitřní síly.
Líbilo se mi Slovo editorů Dagmar Hájkové a Jaroslava Soukupa.
Předtím jsem přečetla "Charlotta: žena TGM" od Lenky Slívové a to mi dost pomohlo se zorientovat. O Charlottě jsem toho totiž moc nevěděla.
Útlá knížečka, kterou jsem přečetla v rámci Čtenářské výzvy. Líbila se mi čeština, kterou si Svatopluk Čech psal své poznámky, zajímavé porovnání s dnešní podobou jazyka. Hned na začátku mě zaujal tento jeho zápis: "Po cestě jel jsem s Číňany, jeden sametové spodky, žlutou sukni, černý cop, snědý široký obličej, žoviálně si vykuřoval z cigarety; jeli do Josefodola prohlédnout si továrnu, cís. čín. stát. sekretáři z Pekingu, M. Li a M. Tšeng, pak M. Lien, sekretář čínského vyslanectva ve Vídni". Ve svých črtách ale spíš popisuje krajinu, přírodu, co kvete (byl začátek května), vesnická stavení, domy a také krátké, útržkovité příhody s lidmi, např. kdo mluví česky a kdo německy. Jsou to poznámky, které si evidentně dělal pro sebe a svou potřebu, jenom on věděl, jaký mají význam a co mají znamenat. Bylo to hezké cestování.
Autorka byla v Nepálu v roce 1965 po dobu 7 měsíců jako dobrovolnice, protože "... přišla zpráva z Nepálu o táboře uprchlíků, který byl zřízen v pokharském údolí a kde žijí ve 120 stanech rodiny 500 Tibeťanů s jediným západním dobrovolníkem k pomoci. Došlo se k závěru, že bych tam aspoň nepřekážela ...".
Čekala jsem, že se dozvím více o Thule-Gesellschaft apod. O Marii Orsic ani slovo. Informace o nevlastním otci, o tom píše Brigitte Hamannová ve své knize Hitlerova Vídeň jaksi fundovaněji, dle mého názoru. Porovnání s Napoleonem (str. 179) dle citovaného Hanse Franka, pro mě nová zajímavost. Dobré byly krátké životopisy jednotlivých aktérů na konci knihy.
Bylo fajn, že když jsem tuto knihu zrovna četla, tak jsem také poslouchala zajímavá vyprávění Martina Pávka na YT kanále Zprávy z Galaxie. Hezky se mi to propojilo.
Paní Zachardová, klobouk dolů, kniha byla vydána před 10 lety a je nabita informacemi, klade otázky a otevírá mnohá témata. Díky!
Roku 1245 posílá papež Inocenc IV. františkánského bratra Jana de Plano Carpiniho jako svého posla k Mongolům. Má zjistit, jak veliká je jejich moc a protestovat proti jejich vpádu na křesťanská území. Bratru Carpinimu bylo v té době 63 let a dostal se až ke dvoru samého Güjük-chána u Karakorumu.
Bratr Vilém z Rubruku se roku 1253 vydal jako vyslanec francouzského krále Ludvíka IX. Svatého navštívit Sartacha, protože král se dozvěděl, že se stal Sartach křesťanem a chtěl s ním navázat styky. Když Vilém k Sartachovi doputoval, ten ho poslal k svému otci Batuovi a ten zase dál až k Velkému chánovi nedaleko Karakorumu. Byla to cesta dlouhá pět tisíc mil a Vilémovi bylo v té době 47 let.
Ruy Gonzales de Clavijo, komoří kastilského krále Jindřicha III. sepsal svůj cestopis Poselstvo k Tamerlánovi někdy po svém návratu v roce 1406.
Super dobové čtení. Když se člověk podívá na mapu, tak se nestačí s obdivem divit. Výborné porovnání, jak se během 150 let změnily mravy tehdejších východních vládců. Moc se mi líbila předmluva Edgara Knoblocha. Skvělý doslov od Pavla Pouchy - takové dějiny Mongolů ve zkratce.
Egypt jako první velká říše si uvědomil potřebu dostávat rychlé a spolehlivé informace o tom, co se na jeho rozsáhlém území děje, jaké jsou nálady sousedních kmenů a národů. Královští poslové, velitelé vojenských posádek, správcové území, strážci pohraničních pevností ... a už to jede dál, Babyloňané, Chetité, Asyřané, Peršané a jejich zlepšovák: královská pošta, Řekové. Líbilo se mi, jak to pěkně navazuje na sebe: co už funguje a osvědčilo se jinde, to také použijeme a případně vylepšíme. Přichází Řím, pak Byzanc, arabsko-muslimské říše za dob Umajjovců a Abbásovců, mamlúcká říše, vzestup Čingischána a mongolská říše a nakonec moskevské knížectví.
Četlo se to dobře. Na základě historie zrodu zpravodajství se podařilo panu Dvorníkovi sepsat vlastně dějiny starověku, antiky a částečně středověku ve všech zásadních souvislostech. Své vyprávění podává srozumitelným a jednoduchým jazykem. Dozvěděla jsem se některé nové informace, ale hlavně v jeho podání jsem mnohé historické návaznosti lépe pochopila. Umí to dát krásně do souvislostí. Výbornou pomůckou byly historické mapy.
Namátkou: na území Spolany kostra z doby kamenné, v okolí obcí Chrást a Kozly bylo hodně bojovníků - lukostřelců (kapitola "Čas sekery a luku"). U Ovčár, kam se dnes lidé jezdí koupat, bývala osada Homolka, která v 60. letech navždy zmizela pod vodou, ale díky obětavé činnosti ovčárského studenta se podařilo před buldozery zčásti zachránit jen 33 objektů (kapitola "V čase nástupu železa"). Úrodné náplavy přilákaly Kelty do Tišic, někam do okolí pozdějšího Červeného mlýna při Košáteckém potoce a statku Kaberna s hospodou (kapitola "Keltský svět v Polabí"). Místu, kde je dnes pískovna v Mlékojedech, se kdysi říkávalo Na vrších a bylo zde zřejmě rozsáhlé sídliště lidí z doby římské než to bagry zničily (kapitola "Doba římská či germánská?"). Pěkná kniha, hodně fotografií, mapka se značkami pro dané období, rejstřík, časová tabulka. Pane Sklenáři, děkuji.
Jak je v názvu uvedeno, jedná se o zápisky, črty z jeho života. Krásná čeština, byl překvapivě vtipný a mě se ten jeho smyl pro humor zalíbil: "Byl to ovšem peníz, se kterým člověk si nemůže vydržovati ekvipáž, nicméně já byl svrchovatě spokojen, poněvadž peníz stačil, aby dotěrná nouze neměla ke mně přístupu." Nebo: "Pil jsem tenkráte poprvé v životě šampaňské víno a shledal jsem naráz - tomu, že se člověk rychleji naučí než jísti vodovou polévku s trhanými krupkami, o jejíž kvalitách jsem v prvním dílu svých pamětí se byl vyslovil."
Charlotte v tomto románu (prvotina, která vyšla až po její smrti) zúročila své zkušenosti z Belgie, kam odešla ve svých 26 letech společně se sestrou Emily učit angličtinu. Příběh v ich-podobě, zajímavé, jak Charlotte na vše nahlíží z pozice muže. Bravurní.