atomas komentáře u knih

Strhující práce, která u nás představuje průkopnický překladatelský počin v širokém poli nového oboru kolektivní inteligence. Autor je vyučujícím na druhořadé univerzitě v americkém státě Ohio, kde povětšinou prakticky orientované studenty bez větších intelektuálních dispozic a ambicí učí filosofii a religionistiku. Celá kniha je tak mimo jiné demonstrací toho, že aktivní přístup univerzitního učitele, který svou práci bere opravdu vážně a nemá ji pouze jako doplněk ke své vědecké kariéře, dokáže – v Bacheho světě doslova – zázraky. Coby absolventovi údajně "nejprestižnější" české univerzity mi bylo místy až smutno, že to, co jsem během svého studia zažíval v seminářích, se (dle mého) ideálnímu modelu, který je popisován v knize, nepodobalo ani zdaleka. Pokud se poštěstí a kniha se mezi adepty učitelského řemesla rozšíří, můžeme snad doufat v budoucnost, v níž pravidelná návštěva fyzické budovy univerzity začne mít opět smysl.

2 01.03.2016

Občas si říkám, zda si můj milovaný Hesse, genius charakteristiky postav, díky jehož formulačním dovednostem se při četbě přistihuji ve chvilkových stavech eudaimonia, dostatečně silně uvědomoval, že logos a erós nejsou žádné protiklady, ale že bez erótu není kontinuity lidského logu, že rozum není tak úplně rozumný bez citu, že askeze je nutná pro to, aby aby smyslovost a nespoutanost dávala smysl, aby tanec byl opravdovým tancem a ne psími kusy, že etické není protikladem estetického, protože morální soudy závisí na naší neustále rozvíjené soudnosti a vkusu v nejširším slova smyslu a že umění je jen na smyslovost zaměřené myšlení a myšlení ve smyslu theória je jen na dialog zaměřené umění. A tedy konečně, že zdánlivě neřešitelný životní problém vlastně není vůbec žádným problémem.

10 21.07.2015

Mám rád Martina Pecinu. Mám ho rád proto, že již deset let kultivuje prostředí českého internetu svým projektem Typomil a mnoho rádoby designerům (včetně kdysi mně) poskytuje vždy dostupné a jednoduchou formou psané základy řemesla. Také proto, že na svém blogu Typofilos mnoho let často výstižně reflektuje dění na grafické scéně. Protože je kreativním grafikem s egem v uvozovkách, je tvůrčí a nápaditý, ale přitom není dětinský či buranský. Překračuje pravidla, ale vždy tak akorát, s ohledem na čtenáře. A k tomu všemu vydal tuto vynikající knihu, v níž dokazuje, že grafik nesmí zůstat nevzdělaným, úzce vyprofilovaným specialistou, ale měl by mít rozhled a nebát se myslet. Pět hvězd.

1 21.07.2015

Skvělá kniha, jež má při opakovaném čtení v zásadě transformační a zároveň terapeutický potenciál. Problematické mi přijde pouze autorovo vymezení odpovědnosti jako nucení se dělat, co sami nechceme a jako hraní divadla pro sebe samé a pro druhé a dávání ho do protikladu k odvaze ve smíru. Přitom v určitém smyslu je přijmutí odpovědnosti a usilování o ideál základní lidskou potřebu, jež vzniká z pochopení toho, že jednotlivý člověk je s ostatními součástí téhož celku, tedy že je každý součástí druhého a že tak za druhé zodpovídáme. V tomto případě by se tedy hodila distinkce autentická/neautencická odpovědnost. Neautentická odpovědnost plynoucí z touhy individuálního separovaného já po společenském uznání a přijetí a autentická odpovědnost plynoucí z pochopení (pocítění) souvislostí života, již určuje (více či méně explicitní) smysl jednotlivé existence, a která na společenské (ne)uznání hledí pouze potud, pokud brání v její převádění v praxi a tedy v naplňování smyslu života.

3 04.01.2015

Trapná exhibice přespříliš sebevědomé dvacítky, pardon. ...a ta anotace je také slušný blábol.

Otčenáši jsem již před četbou rozuměl zhruba v tom smyslu, jak mu rozumí autor, ale i tak mi text mé porozumění výrazně prohloubil. Navíc, nejde jen o výklad otčenáše, ale i o výklad významu modlitby jako takové.

1 26.12.2014

Knížka se mi dostala do rukou coby nepříliš vhodný dárek, nicméně jsem se do ní ze zvědavosti začetl a víceméně celou jsem jí prošel. Myslím, že namísto shrnutí stačí konstatovat fakt, že jde o pokus uvědomělého inženýra předat svou životní moudrost v próze a že tomu forma i myšlenková hloubka knihy odpovídá. Čtenáře si kniha jistě najde, patrně především mezi fanoušky Paula Coelha a Josteina Gaardera.

Zde je rozhovor o tématu knihy s autorem http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3054393 Svůj komentář omezím na výkřik: Do každé knihovny!

1 22.03.2014

Svazek krátkých, více či méně filosofických textů "ze šuplíku" mladého docenta z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy Aleše Nováka nese název vypůjčený od zřejmě nejvlivnějšího myslitele 20. století Martina Heideggera. Název neodkazuje pouze na Heideggerovo filosofické dílo coby nejsilnější zdroj inspirace, ale rovněž předznamenává, v jakém duchu jsou psány jednotlivé texty. Nejde o žádné interpretace Heideggera, ale o krátké, samostatné, často osobně laděné úvahy na různá filosofémata, kulturní a obecně lidská témata. Texty jsou mimořádně dobře čitelné, neboť Novák staví intenzitu esejistiky nad důkladnost filosofické argumentace. Přesvědčivost textů je podpořena Novákovou erudicí zahrnující i východní myšlenkové tradice a mnoho oblastí kultury. Je však třeba říci, že texty jsou mnohdy až příliš nabyté testosteronem a Novákovo občasné velikášství vyznívá až trapně, zvláště tehdy, když čtenáři předkládá hospodské banality jako "Hlupcům se snadněji vládne a prodává nepotřebné zboží" (str. 183) apod. Některé radikální postoje, namátkou teze o konci filosofie a kritika akademických filosofů, jsou zdůvodněny, a to i když se přihlédne k tomu, že lze texty řadit do esejistického žánru, velmi nedbale a často jsou podpořeny pouze nekonkrétními obecnými frázemi. V části textů, kterou Novák věnuje úvahám o umění, lze nalézt na jednu stranu skvělé postřehy a analýzy, jež poukazují na velkou potřebnost ontologického (možná přesněji oikologického) přístupu při (dnešním) uvažování o umění, místy právě na ontologickém přístupu a společně s tím i jisté nedbalosti a možná i nezorientovanosti autora v současném uměleckém diskurzu úvahy dle mě troskotají. Příkladem může být analýza, respektive příkrý odsudek média fotografie, kde Novák naprosto opomíjí principy, na nichž stojí soudobá umělecká tvorba pracující s tímto médiem. Novákova kniha je na jedné straně v kontextu české filosofie ojedinělým jevem opravdu živého filosofování, které se nebojí radikálního tázání a na druhé straně svazkem arogantních textů plných přehnaných a nedostatečně podložených tvrzení. Kniha v rukou kritického čtenáře přinese nepochybně mnoho podnětů, ty méně zkušené a uvážlivé má však myslím potenciál podnítit k slušnému radikalismu.

2 31.12.2013