Ayllu komentáře u knih
Sumarizační. Ale víc inspirace mi přineslo Blažkeho Kouzelné zdrcadlo.
Možná dobrý základ, ale pro ty, co už trochu, byť jen jako samouci, příčichli k této "problematice"... nedává širší rozhled
Dávám jeden bod za to, že uznávám, že autor správně kápl na líbivost svých slov, i když s s pojmem LIDSTVÍ v té dobré podobě nemá kniha nic společného.
Opravdu praktická. Po přečtení zjistíte, kolik se i v publikovaných textech dělá chyb.
Raděj doporučuju antologii Osud, která je dobře vybraná a představuje opravdu to nejlepší z Ortenova díla. Pro mě je v původních sbírkách až moc "špatného" pathosu.
Vyčerpávající popis Hlaváčkova profesního i osobního života s množstvím překvapivých prací. Hlaváček je pro nás ze školních lavic znám povětšinou pouze jako poeta, proto rozsah a obsah jeho výtvarných prací překvapí. řada z nich byla vidět v Obecním době při výstavě "V barvách chorobných", což byla vůbec nejlepší expozice, kterou jsem u nás viděla - i co do rozvržení galerijního prostoru.
Málo kdy se mi víc líbí filmové zpracování, přesto tady tomu tak bylo. Některé nezáživné pasáže byly vynechány a - pro mě někdy iritující - průpovídky Jacka rovněž.
CO dodat? Je pěkné proniknout formou autorčina deníku do jejího každodenna. Hlavně mě fascinuje ryzost textu a jeho kvality, přestože je to "pouze" forma záznamu okamžitých myšlenek - ale spisovatelé k tomu patrně přistupují s větší precizností.
Výborné mi přišlo opakování určitých slovních celků, které evokuje ono "točení se ve víru", jež je -řekla bych- příznačné pro mnoho knih 20. i 21. století.
Jelikož se jedná o formu vlastní zpovědi podávanou za krušného přežívání v Readingu, demaskuje se zde Wilde daleko víc než kde jinde. Zároveň je ke konci jeho "pobytu" tak znát, že se vrací jeho typický "humor" a relativizující cynismus.
Kvalitou znatelně kulhá kdesi daleko za Hlaváčkovým Pozdě k ránu a Mstivé kantileně. Co do obsahu, to do zpracování. Zlé jazyky tvrdí, že celá sbírka není možná dílem Hlaváčka, ale jeho rodiny. Tohle vysvětlení by pro mě bylo uspokojivé.
Adaptace z 1959 s Marlonem Brandem. Leč před textem dramatu pro mě tentokrát trochu kulhá - ne jako Tramvaj do stanice touha, kde si Brando zahrál Kowalskiho a role mu byla jako šitá na míru.
Rovněž strhující adaptace Paula Newmana s J. Malkovichem, K.Allen a J. Naughton.
Caligula - jedna z nejlepších her nejen z absurdního divadla vůbec. Zejména v tomto překladu - ostatní verze pro divadla nebyly tak gradačně třeskuté. Krásný obrázek toho, kterak může být logika dotažená k dokonalosti nebezpečná.
Stav obležení - někdy je vytýkána strnulost postav a jejich zasazení do děje pomocí jejich hlavní příznačnosti a alegoričnosti, jde o schematičnost, která ovšem funguje - spíš bych řekla, že tenhle rys Camusových her je nadčasový, jako "terárium" Jelikové v Milovnicích.
Výborné dílo, stejně jako pozdější Stan. S humorem Atwoodové vlastním si pohrává (jak je již napsáno v anotaci) s reinterpretací známých děl (jako později v Penelopeiádě, kde se ovšem autorka soustředí na jedno téma - pocity Odysseovy manželky, čímž staví celý příběh do zcela jiného světla) a předkládá nám brilantní slovní žonglování.
Klasický utopický román, který by se atmosférou dal nejspíš srovnávat s Vonnegutovou Kolíbkou, ovšem psanou typickým "atwoodským" stylem.
Nečekejte kauzalitu ani postupné doplňování dějové linky. Tento "příběh" je jako chumel událostí, které máte v hlavě - víte, že se staly vám, ale někdy nevíte, kdy přesně to bylo. Drobnohled je nastaven na recepci pocitů hlavní postavy, její vnitřní život, který je plný vizuálních obrazů a přirovnání - to je jediné pojítko mezi čtenářem a knihou. Pro samotnou kostru děje tam nezbývá moc místa (což rozhodně není na škodu).