Bája89 komentáře u knih
Zprvu neuvěřitelné čtení se silnými autobiografickými prvky. Zároveň zcela jedinečný kousek, který mám tu čest mít v knihovně. Příběh Jana Prokopa od jeho krušných protektorátních snah o odjezd z rodného Československa až po útrapy a život ve francouzských koncentrácích a nelehký úděl uprchlíka, který se snaží dostat co nejdál od nacistického šílenství a nejprve se zasekne v Maroku a pak v Portugalsku. Silný příběh v tenké knize, která se nečetla lehce. Celý příběh navíc dotvořily nepřekonatelné ilustrace samotného autora, který vytvořil jednoduchými tahy vypracované a dokonale vypovídající situace.
Na hraně je příběh ženy, která ztratila lásku muže i lásku k sobě samotné. Sužovaná duševní nemocí bojuje každý den o přežití. Tato drobná kniha je velmi upřímnou, syrovou zpovědí, ve které se snoubí krása slova se smutkem a bolestí žití bytosti s hraniční poruchou osobnosti. Autorka se nám odhaluje nejen ve svých nádherných básních, ale i v zápiscích z deníku a půlnočními myšlenkami. Pozoruhodný počin.
Nevím, jaké omamné výtrusy musely poletovat po knihovně, že jsem si půjčila tuhle knížku. Když jsem do ní před několika měsíci nakoukla, tak mi přišla třeskutě vtipná. Dnes jsem si tu stejnou kapitolu přečetla znovu a zděsila se nad nedostatek soudnosti mého minulého já. Asi jsem nějakým zvráceným způsobem cílová skupina této knihy, ale míjí mě to. Přijde mi, že Ze života single ženy je nepovedenou finskou parafrází na Sex ve městě. Nedávám takhle ošklivý hodnocení moc často, říkám si, že „skoro“ každá kniha má právo aspoň na minimum kladného ohlasu, ale tohle ne. Byla to regulérní ztráta času a čtenářské sebemrskačství.
Dříve šokující a skandální dílo současného čtenáře spíš značně znepokojuje. Vian používá jednoduchý a stručný jazyk, a tak děj pádí ke konci dost překotně. I v tomto ďábelském tempu dokázal spisovatel děsivě vykreslit brutální vraždy, znásilnění a pedofilii. Leeho cesta za pomstou "Vernona Sullivana" dokázala lomcovat těmi, kterým byla určena, to se musí nechat.
Vian uměl psát, ale mohl svůj talent využít lépe. Dokázal to i v tak obskurním díle jako je Rozruch v Andénách. Možná, že kdyby se tak strašně nesnažil šokovat veřejnost, byl by za svého života proslul jako spisovatel a opravdu by se říkalo V jako Vian.
Ke knize/audioknize jsem se dostala díky čtenářské výzvě 2021. A musím říct, že mě to nějak zvlášť neoslovilo. Čekala jsem od předních českých autorů něco víc. Hned první povídka Krmítko měla docela dobře našlápnuto a Do důchodu, ta v sobě také měla jisté "je ne sais quoi", ale pak už jsem zbytek doposlouchala jen ze setrvačnosti. Zkusila jsem to a vím, že dalších pár let po ničem podobném nesáhnu.
Tak tohle jsem opravdu nečekala. Epos o Gilgamešovi se stal nedílnou součástí povinné četby, což logicky znamenalo, že jsem se mu vyhýbala dokud to jen šlo. Jenže pak jsem na něho narazila jako na audioknihu či rozhlasovou hru a zaposlouchala se. No a během toho jsem zjistila, že mě to hodně baví. Překvapilo mě, jak poutavý a jazykově přívětivý tento příběh je. Až zase otevřou Levné knihy, tak si pro něho skočím a přečtu si ho. Protože tohle nutně potřebuju ve své knihovně. Stejně jako u všeho i u Gilgameše platí, že když nemusím, tak do toho jdu s mnohem větší chutí. A jeho bolest nad ztrátou Enkidua...prostě si mě získal.
Deaver je králem rozvleklých začátků a ďábelských konců, které doprovází jeden zvrat za druhým. Kam se poděla stará dobrá klasika tří zvratů? No nevadí, tohle je prostě jízda. Opět jsem si dala audioknihu v podání Jana Vondráčka, jehož Rhyme nemá konkurenci.
Tak tohle byl hodně velký blábol. Co tím chtěl autor říct? Závěr příběhu byl tak nějak nedodělaný a postavy tak nějak neuchopitelné a neuvěřitelné. Jediné, co se dá vyzdvihnout jsou ilustrace Kat Menschik. Po knize jsem sáhla jek kvůli knižní výzvě a přiznám se, že se k Murakamimu asi už nikdy nevrátím. Zkrátka to není můj šálek literárního čaje. Zajímavá zkušenost, velmi rychlá, ale ne děkuji.
Tahle aristokratka byla hodně velkým zklamáním. Druhou hvězdu získala za dokonalý ruský přízvuk Veroniky Khek Kubařové. Udržet pozornost u poslechu tohohle dílu mi dělalo hodně velký problém. Celá zápletka se zdála, jako by do celé série vůbec nezapadala. Vtipné už to skoro ani nebylo a závěr s otevřeným koncem na další díl také moc neláká. Škoda, nájezd měla aristokratka velkolepý, ale ten dojezd byl hodně velký přešlap. Nové postavy děj nikam neposunuly, pokud tedy nešlo o soutěž o největšího hlupáka na Kostce. O jejich uvěřitelnosti už ani nemluvím. Bohatě stačí Deniska.
Barcelona, zima a příběh, který je téměř starý jako lidstvo samo. Láska, nenávist, touha po moci, nezlomné přátelství, nové začátky a útěk z vězení, ze kterého nejde uniknout. Ano podobnost s příběhem hraběte Monte Christo tu bije do očí, ale na atraktivitě příběhu to neubírá. Volnější pokračování Stínu větru, plné známých postav. Tentokrát se ale blíže seznamujeme s Fermínem, který byl vězněm pod Montjuïckým hradem. Přesto se nám nečekaně odkrývá další mnohem temnější příběh, na který se málem zapomnělo, a kterým měl zůstat minulostí.
Příběh Fermína a jeho cesty k Danielovi rozšířil pohled na celý příběh, který se nám začíná rozvětvovat jako ovocný strom. Autor nám dává spoustu odpovědí, ale to by nebyl Zafón, aby během toho všeho nevyvstaly nové otázky. Jestli jste si mysleli, že nic není jako životní příběh Juliána Caraxe, tak se seznamte s Davidem Martínem a Isabellou Sempere. To díky nim vyvstanou další, naléhavější otázky, které vám bodu vířit hlavou. Pomalu a nenápadně se v knize propojuje děj Stínu větru a Andělské hry. A je pravda, že si nejsem úplně jistá, jestli člověk, který nečetl před Nebeským vězněm jednu z těch dvou knížek, se nebude ztrácet. Přeci jen jsou tam letmé zmínky o Caraxovi i Martínovi.
Zafón se přesto opět projevil jako mistr vypravěč, který svého čtenáře během celé knihy napíná a překvapuje. Tentokrát nám nabídl zápletku hodnou Juliána Caraxe. A samotný konec Nebeského vězně nám slibuje ještě napínavější pokračování.
Na konci tohoto dílu se musíme ptát, jestli se Daniel nestane další tragickou postavou, která ztratí úplně všechno.
Je to jedna z knížek, po jejichž dočtení budete litovat, že už je konec. Knížka se četla jedním dechem. Jen škoda, že není obsáhlejší. I když, možná by pak ztratila své kouzlo. Rozhodně se nejedná o záležitost určenou pouze teenagerům. Já už k nim dávno nepatřím, a Když psi pláčou mě oslovila stejně jako předchozí dva díly. A možná i o něco víc, ale jen proto, že to je poslední díl a já se musela prostřednictvím jejich stránek s Cameronem rozloučit.
Ze začátku jsem měla problém se začíst, ale nakonec jsem knize naprosto propadla. Skvělý příběh o tom, jak nelehkým údělem byl život žida ve fanatickém, katolickém Španělsku. Jedná se už o třetí knihu, kterou jsem od Noaha Gordona četla a tak nějak se ze mě stává jeho velká fanynka. Ranhojič byl naprosto dokonalý a Poslední žid nemá k dokonalosti daleko.
Poslední knížka od autorky, kterou jsem neměla přečtenou. Dost jsem se na příběh těšila, ale ukázalo se, že jsem už dávno odrostla podobně naivistickému schématu. Přesto se tu našlo pár napínavých míst a hlavní hrdina se ukázal, jako kvalitně vybudovaná postava a hlavní hrdinka zase jako super žena, která se sice hroutí, ale všechno zvládne. Černý led je lehké víkendové čtení, které na čtenáře neklade žádné nároky.
Kniha byla psaná poněkud suchopárně, ale obrazy a některé zajímavosti z Modiglianiho života za to stály.
Tohle je velká nostalgie. Miluju svět Řek Londýna, a kdykoliv se dostanu k nějaké knize z této série, tak je to jako návar ke starému příteli. A Abigail mile překvapila. Už jenom ty lišky. V určitý moment chcete cestou z práce potkat svou vlastní mluvící lišku, která s vámi pojede domů. Příběh má své mouchy, ale celkově jsem byla spokojená.
Odposlechnuto jako audiokniha. Přiznám se, že jsem od toho čekala víc.
Zpráva o jednom velmi toxickém a sebedestruktivním vztahu. Vpravdě toto čtení místy hodně bolelo.
Čajové čtení s citáty, které jsou někdy lepší a jindy horší. Každý si v tom najde něco.
Myslela jsem si, že v rámci poslechu audioknih zdolám úplně všechno. Tato kniha je důkazem mého omylu. Spíš mě iritovala.
Příjemná poetická chvilka s Prévertem. Objevila jsem ho čirou náhodou a hned si mě získal. Velké díky patří nepřekonatelnému přednesu Martina Hofmanna. Mou milovanou básní je i díky němu "Zahrada" v překladu Petra Skarlanta. Ta se v tomto malém dílku nachází v poněkud jiné úpravě jiného překladatele, ale i tak jsem si čtenářsky přišla na své. Pokud laškujete s poezií, tak je Prévert tou správnou volbou. Opravdu se není čeho bát.