BaltazArt komentáře u knih

Špatný to nebylo. Ale po první knize se vrací můj problém s tím, že mi od Kotlety nesedí delší příběhy. Příliš moc vaty, krve... a taky sexu. Jako by se Kotleta snažil vykompenzovat, že se tohoto tématu jiní autoři mnohdy štítí. Přitom se mi líbí, že nad sexem zároveň přemýšlí i jakožto nad prostředkem k posunu děje... ale občas prostě ne. A občas ho využívá vysloveně bizarně. Možná je v tom nějaká myšlenka, co mi uniká. Ale v jednu chvíli jsem si říkal, že kdyby hlavní postavy vyskočily z letadla s padákem, nejspíš by si to ve vzduchu rozdaly čistě pro zkrácení chvíle. Jinak klasický Kotletovský power fantasy... fantasy... Pamatuju si, že ze začátku mě štval Kosek, protože mi přišel jako trouba, ale pak myslím docela zmoudřel a začal mít dobrý nápady. I tak mi ale jakožto protagonista není zrovna nejsympatičtější.

4 21.11.2024

Moc jsem si toho před četbou nezjišťoval. Nanejvýš jsem se dočetl drby o tom, že tvůrci mé oblíbené videohry Vampire The Masquerade: Bloodlines se nejspíš inspirovali knihou Nekroskop při zpracování jednoho z upířích klanů (Tzimisce)... což mi bohatě stačilo, abych okamžitě otevřel internetový obchod a koupil si e-knihu.
Překvapilo mě, že Nekroskop má 2 dějové linie... a po určitém čase jsem zjistil, že jsem vlastně překvapen příjemně. Dragosani je zajímavá postava, i když ne zrovna sympaťák. I tak se mu ovšem dá fandit a rozumět jeho motivaci.
Vedle něj ale stojí Harry Keogh, kterému jsem od začátku do konce držel palce, a v jisté fázi mě vlastně už začínalo docela obtěžovat, když se příběh přesunul od jeho dějové linie. Moc tomu ani nepomáhal můj pocit, že (budu-li štědrý) přibližně třetina Dragosaniho části na mě působila jen výplňkově, snad aby navodila pocit, že se v Harryho části posunul čas. Tak nějak se mi zdálo, že chodí tam a zpátky a tam a zpátky, a nikam se neposouvá. Možná jsem měl být napjatý, jestli se mu něco nestane? Jenže já už měl v záloze oblíbenějšího protagonistu, tak mi to bylo v zásadě jedno.
Celková myšlenka byla zajímavá. Byl jsem zvědavý, jak se vše vyvrbí. A dejme tomu, že do sebe nakonec opravdu příběh tak nějak zapadl, i když mi to přišlo krapet křečovité (říkal jsem si, jak na tohle má ksakru navázat celá série knížek - a co jsem tak četl v synopsích, i autor asi docela tápal :D)... ale i tak pro mě byl konec po emoční stránce uspokojivým zakončením příběhu. Byť logika v detailech poněkud strádá.

3 29.09.2024

Ačkoliv se mi to ještě kousek za půlkou jevilo jako tříhvězdičková záležitost (navíc podpořená mojí slabostí pro Zelazného), tak někde za tou půlkou kniha dostala spád a začaly se proplétat osudy několika postav... do té doby vlastně tak úplně nedocházelo na kontakt více jak dvou důležitějších postav, a začalo mi tak docházet, co se mi vlastně na Zelazném zamlouvá a co moc ne. Nikdy jsem za hlavní ani tak nepovažoval akci, i když ji popisuje příjemně věcně a posouvá jí děj... a tady jí opravdu moc není. Ale jinak se o zábavu dokáže postarat třeba intrikami (viz Amber). A tady jich právě bylo taky poměrně pomálu. Ale ze všeho nejvíc oceňuju Zelazného fantazii a neotřelé kombinování sci-fi a fantasy, které tu bylo o něco nevýraznější než v jiných jeho dílech.
Každopádně bylo zajímavé sledovat v podstatě osudy záporáků. Řekl bych, že kniha obsahuje dost možná jednoho z "nejtmavěji morálně šedých" protagonistů v rámci Zelazného tvorby (aspoň té, s níž jsem se doposud setkal), a naštěstí i těmto šedým postavám zůstávalo hodně lidskosti a charismatu - to čtu vždycky rád.

3 27.09.2024

Optimálně dlouhý Kotletův počin vzhledem k obsahu. Podobně epizodní pojetí je pro mě asi jediný způsob, jak si jeho tvorbu užít (např. knížka Spad mi přišla jako plná akce o ničem, tady je každá povídka včas uzavřená). Dokonce mě to i mile překvapilo tím, že na sebe vlastně povídky zároveň trochu navazují a na konci se úplně nedostáváme zpět na "status quo". Navíc tam cítím i vědomou hru se stereotypy. Samozřejmě je to tím spíš jenom okořeněno, než že by tu docházelo k nějakým nevídaným literárním experimentům.

7 09.07.2024

Prostě to nedokážu dočíst dál než do třetiny. Snažím se o to už několik let, ale vždycky nezvládnu víc než pár stránek. Kniha na mě působí jako skica. Nefiltrovaná změť nápadů, co by potřebovala usměrnit a osekat. Nic moc se v knize neděje, je neskutečně ukecaná, jsem přehlcený nepodstatnými pojmy a jmény... Není to ten samý problém, jako když je něco nablblýho, věci tu dávají smysl a když už nic jiného, postavy jsou dobře napsané. Jenom to, o čem se baví mě nezajímá a necítím motivaci v četbě pokračovat. Přijde mi to jako typická alfa verze a dovedu si třeba představit, že kdyby celá trilogie byla jedna kniha, mohlo by z toho být něco parádního. Možná, že audiokniha vyznívá líp, protože se tu hodně mluví o tom co bylo a coby kdyby.

Říkal jsem si, že budu hledat únik od nekonečných seriálů v knihách. Vadí mi, jak se celou sérii vlastně nic neděje - je tam pár samoúčelných dějových linií, které skoro neprotkávají tu hlavní... no a pak se to rozjede až ke konci série, aby to skončilo +/- cliffhangerem.
No a něčeho takového jsem se tady bohužel dočkal taky. Je to dobrých 70% knížky omýlání toho samého pořád dokola a 30% něčeho smysluplného, něčeho, co posouvá příběh (alespoň mám ten dojem, ale když nad tím tak zpětně přemýšlím, možná je to i horší).
Celá jedna ze tří ?hlavních? dějových linií je na začátku zažehnuta, aby pak byla celou knížku udržována jakožto žhavé uhlíky, a nakonec opět pořádně "vzplála".
Pak druhá je takový její mlhavý odraz - něco se tam děje, ale vlastně to z velké části taky moc nikam nevede. I když to samo o sobě zajímavě vyústí.
Ale zkrátka to na mě působilo, jako tři příběhy sešitý dohromady - jeden super, druhej "meh", u třetího jsem vysloveně přeskakoval věty. Chtělo by to hodně osekat - možná, kdyby to mělo 200 stránek, bylo by to uplně ideální.

Pak je tam ještě pár maličkosí... Ta němčina mě tam celkem chytá za uši. Pár let jsem se ji učil, a moc mi to tu nesedí. Pro jména bych zvolil kdyžtak trochu větší zkomoleniny a klidně použil trochu starší němčinu. Alespoň zčásti. Chápu, že třeba někdo teoreticky může mít přezdívku "Krást", ale je to podobných věcí plný a tahá mě to za uši.
Já bych ještě ubral i hrubých slov. Naturalismus mám rád, ale přijde mi, že to pak nevyznívalo nijak úderně a sprostá slova se tam často vyskytovala samoúčelně.
Je to grimdark, což mě zajímá, ale Nespasitelní z mého pohledu překračuje tu hranici, kdy je to ještě cool sebeuvědomělá stylizace a kdy už to začíná být moc edgy a šklebím se u toho.

Jinak, co kladů se týče - od začátku jsem měl rád hlavní trojici neřádů. I v momentech, kdy byli fakticky nesympatičtí, mi přišli přinejmenším zajímaví. Tomu nejmenšímu parchantovi prostě fandím, aby byl co nejmenší parchant. A u toho, co je ztracenej, si prostě užívám, jak si užívá svůj narcismus.

A čím si nejsem úplně jistý, je autorův pohled na psychické poruchy. V rozhovoru tvrdil, že se o to zajímal do hloubky. Na mě to ale působilo, že spíš do šířky a po povrchu. Nebo možná se jen autor nechal strhnout cool fantasy nápady a nějakými představami o tom, kam chce směrovat osudy postav. Ale nevím, jestli by s tím někteří lidé s hlubší - nebo i osobní - znalostí tohohle tématu, neměli trochu problém.
Ale myšlenkové i podvědomé pochody ústřední trojice mě opět bavily a zněly mi uvěřitelně.

No, kolem a kolem, šlo z toho vytěžit víc. Rád bych si přečetl nějakou Definitive Edition, až se jednoho dne pan Fletcher víc rozepíše. Nebo jak to někteří autoři dělají - jinou knížku, kde budou podobná témata zpracována zkušenější rukou téhož autora.

5 13.12.2022