BarboraJir komentáře u knih
Po publikaci a odevzdání několika prací, kde jsem měla toto Mackovo veledílo v seznamu literatury a tvářila se tudíž, že jsem ho četla, jsem si ho konečně přečetla. Není to co do čtivosti potěcha jako u jiných historiků, ale dílo je neuvěřitelně komplexní (na docela malm prostoru). Pokrývá všechny stránky náboženského vývoje v období vlády Jagellonců, které sice nebylo tak dlouhé, ale pro státoprávní i náboženský (přičemž v 15. a 16. století tyto dvě složky nelze oddělit, a to nejen u nás) zcela zásadní.
Stručný vývoj pojetí lichvy ve středověké mentalitě... na le Goffa ale nic extra.
Jsem na vážkách, zda napsat, že se jedná o zbytečnou knihu, protože pravdy v ní obsažené jsou tak samozřejmé, že se jimi nemá smysl zabývat. Protože tak to v Hazlittově podání vyplývá. Na druhou stranu ale pohled kolem mě na názory také vzdělaných a přemýšlivých lidí na témata jako jsou regulace, dotace, cla apod. mě přesvědčují spíš o opačném extrému - tedy napsat, aby si to každý přečetl. Čte se to hezky. Já byla zpočátku trochu zklamaná, protože jsem na základě názvu skutečně čekala lekci o základech ekonomie - o základních principech a pojmech. Ale i tak jsem tam našla dost postřehl a v něčem se i poučila. K rozšíření obzorů se ale chystám i na nějakého ekonoma z opačné strany barikády, jen na žádného zatím nemohu přijít.
Musím uznat, že ta cestopisná část (kvůli které jsem to původně četla) mě vůbec nebavila. Ale popisy života v tureckém zajetí byly opravdu poutavé, člověk pro ně skoro uronil slzu.
Kdysi jsem to četla na literárním semináři. Nijak mě to neoslovilo. Na závěr to všichni hodnotili jako nejlepší knihu z těch, co jsme rozebírali. Podezírala jsem spolužáky, že protože byla nejkratší, tak ji taky jako jedinou přečetli. Mě přišla nejslabší. Jelikož mě z držitelů Bookerovy ceny nic moc neoslovilo a pokud ano, tak to nebylo přeložené do češtiny a pro účely čtenářské výzvy tudíž nepoužitelné, tak jsem si tedy The Sense of an Ending přečetla znova. A utvrdila jsem se, že to prostě není nijak výjimečná kniha. Když si čtu hodnocení čtenářů tady na databázi na knihy vyhrávající Bookerovu cenu, tak ale koukám, že to většinou není žádná sláva. Asi jsem pořád málo intelektuální na to, abych docenila kvalitu a od knihy očekávám, že mě taky pobaví a nejen, že mě bude vzdělávat....
Přišlo mi to takové nekoncepční. Pár užitečných informací, ale o samotném napětí mezi stavy se čtenář zase tolik nedozví. A hodně mi tam chybělo nějaké shrnutí důsledků a následného vývoje. V podstatě pár fakt bez nějakého kontextu, do kterého by se dění začlenílo.
Čekala jsem teologický traktát (ano, moje chyba, spletla jsem si Thomase, já myslela, že autor je ten s jedním "o", který žil v 16. století) a přistála mi v příručka k sebe-terapii. Málokdy se mi stane, že by kniha byla tak inspirativní, že bych si z ní poznamenala tolik věcí, které chci promyslet v klidu a postupně. Není to ale jednoduché čtení. Na vině je podle mě nedokonalý překlad. Druhá komplikace nastává tam, kdy autor mluví velmi obecně a abstraktně, což škodí pochopení. Ale ono je to nutné, kdyby mluvil konkrétněji, už by se to týkalo jen někoho. Takto se většina autorových myšlenek týká téměř každého, ale ten se musí zamyslet a teprve si vztáhnout dané pasáže na svou osobní situaci. Nelze samozřejmě souhlasit se vším (což by bylo vlastně i v rozporu s hlavním tématem autorovy životní filozofie) a neoslovily mě bezvýhradně všechny pasáže. Celkově kniha stojí za přečtení, ale ne pro každého. Není to instantní návod na léčení psychických traumat ani hříčka pro zvídavou hlavu. Od čtenáře čeká hodně pokory, otevřenosti a odvahy, aby se jí nechal oslovit. A pokud k tomuto čtenář ochoten není nebo se nachází v jiném psychickém rozpoložení, či si prostě se jednoduše s autorem nesetká na jedné notě, potom mu to bude připadat jako blábol a ztráta času.
No, tak nevím, byla jsem v pokušení dát tomu hvězdy tři, ale jen pohled na to, v jak průměrné společnosti by se pak tato kniha nacházela, mi ukázal, že by to bylo nefér. Ale jestli jsem u prvních dvou dílů trilogie jásala nad tím, jak tam toho je "moc" a přesto to funguje, tak tentokrát toho nebylo jen "moc," ale až "příliš." Příliš dějových zvratů, příliš hrdinů a padouchů, příliš mnoho hnusáren, krve, bitek a mrtvolek ve všech podobách a ty hnusárny nebyly ani zdaleka vyváženy nějakými poztivnějšími jiskřičkami. Jako spád to mělo a idea oživlých měst se ani ve třetím díle zcela nevyčerpala. Možná to vše zkazila snaha o co nejpompéznější zakončení velkolepě rozehraného příběhu, která autorovi utekla mezi prsty spolu s překombinovanou pointou (nad kterou historik ve mně, jen tak mimochodem, pláče). A tak zatímco u prvních dvou dílů jsem nechtěla, aby série skončila a šetřila si třetí knihu na hezké chvíle čtení, tak nakonec jsem i byla docela ráda, že přišla poslední stránka a ještě ve mně z příběhu zůstalo (když už něco), tak pachuť. Jako ano, za přečtení to stojí, proto ty 4 hvězdičky. Ale za mě jen proto, že se zde uzavřou nádherné z minulých knih rozehrané příběhy.
Jako vždy - napsané tak krásně, že se člověk i pobaví, přestože na mnoha místech se jedná o obtížnou četbu. Originální, možná až moc originální a odvážné závěry, prostě super jako vždy u knih od pana profesora.
Uuuf, konečně jsem to dočetla, je to fakt bichle a těžko se to tahalo. Ale je to skvělé čtení. V těch historických obdobích, kde se hůře orientuji, je znát, jak stručně a zhuštěně je to napsáno. Ale přesto si to i tak udržuje čtivý a svižný cíl. Jen škoda, že se při pasážích o 2. polovině 20. století nevyhnuly autoři nepatřičnému promítání vlastních názorů do psaní. Ale možná i proto se to tak hezky četlo.
Z odborného hlediska je to nepostradatelná kniha. Jedna z mála (nekráloven) velkých žen české historie se konečně dočkala své monografie. Autorka dokresluje její příběh barvitým popisem reálií, z nichž mnoho vychází z jejího dlouholetého zájmu o dějiny ženy a rodiny.
Ze čtenářského hlediska ale musím říct, že těch odboček bylo příliš mnoho a někdy šly až příliš daleko. Navíc Polyxena zde působí příliš dokonale, příliš černobíle. Autorka občas kritizuje Janáčkovo zpracování, které vykreslil v Ženách české renesance. Ano, víme, že Josef Janáček šel často ve svém vyprávěcím stylu za hranici prameny ověřitelných faktů. Ale jeho Polyxena byla přeci jen reálnější, uvěřitelnější a tak nějak živější. Ale každý nemůže být vypravěč jako Josef Janáček. Někdo také musí přinést fakta a myslím, že Marie Ryantová zvládla svou úlohu bez úhony - tedy pohybovat se na hraně odborné a čtivé literatury.
Padesátileté výročí srpna 1968 jsem si připomněla s Mlynářem. Pamětníkovi sice nemůže člověk věřit všechno, ale vyprávění Zdeňka Mlynáře krásně ilustruje vše, co se odehrávalo v době pražského jara a chvíli po něm v politice. Člověk pochopí taky uvažování těch "reformních komunistů," a jak tomu mohli věřit. A k tomu se to krásně čte, doporučuji.
Nějak mi ten seriál asi připadal uvěřitelnější než kniha. Kniha se čte sama, šlape to a taková ta temná zákoutí britské politiky a žurnalismu mě bavila. Ale to americké zpracování (alespoň první série, pak už je to škvár) se mi z nějakého důvodu líbilo víc.
I po letech aktuální. Rozumí tomu i laik a poučí se i odborník. Na to, jak je to útlé a kompaktní do kabelky, geniální počin.
Výborná analýza národního myšlení v předhusitských a husitských Čechách. Je cenná nejen pro (někdy až přehnanou) opatrnost všech autorových tvrzení, ale především proto, že se F. Šmahel nesnaží nacionalismus husitů ani dokázat ani vyvrátit jako všichni před ním. Někdy je čtení hutné především proto, že už předpokládá znalost tématu a i já jsem se občas hůř orientovala, jelikož se specializuji přeci na o pár set let mladší období, ale krátký pohled na wiki postačí, aby se člověk zase našel, tak složité to není. Pan Šmahel navíc píše s takovou lehkostí, že i když se na některé větné konstrukce musíte soustředit (ono rozebírat, zda husitský nacionalismus byl nebo nebyl progresivní a citovat starší autory, to se normální lidskou řečí dost dobře nedá), tak v jiných odstavcích se třeba i usmějete a většinou text splňuje základní požadavek vyslovený prof. Čornejem: "Pišme historii tak, aby se dala číst."
Ani Pekař neunikl duchu doby, jejímu vlastenectví a částečnému promítání jejích měřítek do historie, ale člověk musí obdivovat, jak stál jako jeden z mála se snahou o kritický a vědecký přístup proti téměř celému vědeckému mínění nejen laickému, ale také části vědecké obce. To asi nikdy nepřestane být aktuální...
Asi jediná kniha o rodičovství, která mě bavila a se kterou se dá souhlasit. Zdaleka ne se vším, ale s tou hlavní myšlenkou, určitě. Časem se to opakuje a ztrácí dech, ale čtivě to napsané je, o tom žádná.
Mizerný překlad, který začíná už nešťastně převedeným názvem. Snaha spojit dvě stránky rekatolizačního procesu- represivní a pozitivní prostředky - je jistě chvályhodná, protože to zatím nikdo z historiků nenapsal. Bohužel, ale autor vybírá jen některé prostředky a zůstává tak na půli cesty. Vidění z venku (zvlášť pro období takto zatížené nacionalistickými konotacemi u nás) je vždy ku prospěchu, ale autor v tomto případě není seznámen se zásadními prameny a literaturou a dospívá k dost tristním dezinterpretacím některých dějů a má tam některé faktické boty... Škoda.
Nádherně napsáno. Přináší nové podněty pro studium doby a z celého textu vyzařuje pochopení autora pro duch doby, který ovšem většina jiných historiků chápe úplně jinak. Skoro jako by studovali odlišné fenomény. Škoda, že českému čtenáři je od tohoto historika světového formátu v překladu dostupných tak málo knih.
Myslela jsem, že texty jen tak prolítnu, abych získala povědomí. Ale nakonec jsem se do toho začetla a dokonce se celý den těšila, až se ke knize dostanu. Autoři jednotlivých článků všichni tak krásně píší a tak roztomile na sebe navzájem útočí... Kdo chce poznat intelektuální atmosféru 90. let 20. století a posléze první republiky, můžu vřele doporučit.