BarboraJir
komentáře u knih
Velký král Přemysl I. Otakar
Vlastimil Vondruška
Tak jsem se dostala k přečtení tak populárního Vlastimila Vondrušky. Těšila jsem se. Říkala jsem si, že když to je tak oblíbené, tak to bude určitě naprosto skvělý trhák plný emocí a nezapomenutelných postav.
Tak nebyl.
Nechápu, proč je kolem Vondrušky takový hype. Ne, že by to bylo špatné nebo nečitelné. Ale autor zřejmě nepochopil, že píše historický román. Popisuje události přesně v takovém sledu, v jakém se stali, vůbec se nesnaží mít se čtenářem slitování a něco někde zjednodušit, přeskočit. České dějiny, především ty v období posledních Přemyslovských zmatků prostě jako román nefungují, protože to byl chaos a bordel. Historická fikce není literatura faktu. Ale budiž, autor chtěl být věrný realitě.
Jenže nebyl. Přesný popis faktů nejedná se věrnost realitě. Mnohem raději mám romány, které sice děj zjednoduší, spojí víc postav do jedné, ale zachovají ducha doby a aspoň trochu se pokusí vžít do jejich myšlení, nastudují si reálie a podají nám barevný obraz středověkého světa.
K tomu ten jazyk, který drhne; postavy, které člověku v hlavě nezůstanou (Přemysl prožije v rámci románu asi 30 let života a vůbec se nezmění) a dialogy, které autor nějak zapomněl seškrtat. A nejlepší jsou moderní výrazy, jak psal Fefin Lišák. Nejvíc mě bavil „měsíční cyklus“ – jako že ve středověku žena věděla, že má nějaký „cyklus,“ jo?
Kdyby kolem toho nebyl takový poprask, asi bych byla milosrdnější, protože přeci jen jsem těch 800 stran přečetla a docela se bavila.
Když ale Vondruškova Přemysla srovnám se stařičkým dívčím románkem Ludmily Vaňkové, mnohem raději se vrátím k této červené knihovně z 90. let. Tamní postavy taky myslí jako dnešní lidé, ignorují reálie, ale nějak mají barvu a krev.
K příští autorově knize už bude přistupovat bez přehnaných očekávání, tak mě třeba naopak zaujme víc, uvidíme. Obecně ta vysoká hodnocení nechápu.
Vysvětluji si je jedině tím, že se Epopej dostala do ruky i čtenářům, kteří jinak o české historii, potažmo historii doposavad mnoho nečetli, a tak je ty děje v knize překvapily a zaujaly. Ale v tom případě bych doporučila klidně historiky jako je Josef Šusta nebo Josef Žemlička, čte se to fakt líp a i ty postavy v tom lépe ožijí.
Pád Rudolfa II.
Josef Janáček
Dokonalá kniha.
Některé informace v ní jsou sice už zastaralé (nejnovější výzkumy naznačují, že nebyl schizofrenik, ale schizoidní neurotik, ale to je asi jedno). Ale čte se to samo a nahlédneme do mysli různých osob. Janáček je mistr historické psychologie a neopomíjí ani mentalitu a hlavně každodenní život.
Ženy české renesance
Josef Janáček
Janáček je prostě dokonalý.
Nejen, že kniha je naprosto unikátní (i na svou dobu) v přístupu k dějinám žen, protože neřeší jen ty "velké" ženy a panovnice, ale i obchodnice a měšťanky. Vidíme fakt různé stránky lidského života.
K tomu se to opravdu skvěle čte - sondy do myšlení jednotlivých žen i jejich partnerů jsou skvostné.
Lindsey Vonnová – Můj příběh.
Lindsey Vonn
Jako paměti je kniha výborně napsaná, upřímná, objevná, poutavá i poučná.
Na konci knihy jsem si ale už říkala: „No tak, přestaň fňukat.“
Nechápejte mě špatně, já Lindsey svým způsobem obdivuji a vždycky jsem jí fandila. Ale, když jsem četla o měsících na konci její kariéry, těch dramat a stížností na to, kdo všechno na ní byl ošklivý... už toho bylo moc.
Miluji lyžování a ráda sleduju sport a posouvání hranic lidského těla. Ale kniha potvrdila to, co si o Lindsey myslím dlouhodobě, že si prostě neváží zdraví a vlastního těla. Že dalece překračuje hranici mezi "nutným rizikem" a "radši být invalida než nebýt slavná a úspěšná." A to prostě do sportu nepatří, není to inspirativní.
Z hlediska literární kvality je však kniha působivá a poskytuje hluboký vhled do mysli bezesporu jedinečné závodnice.
Proměny světa
kolektiv autorů
Nějak mi neseděl styl pokládání otázek tazatele. Jako kdybych vždy přesně věděla, kam chce danou osobnost dotlačit. Takže jsem se od každé z nich nedozvěděla víc, než co jsem už dávno očekávala. Pokud jsem danou osobnost neznala předem, tak mi zase rozhovor tolik nedal. Možná samotná forma knihy tvořená rozhovory nebyla úplně vhodná. Tedy, zajímavé téma, určitě stojí za přečtení alespoň některých rozhovorů, ale neutuchajícím nadšením neskáču.
Valhalla Atlantida
Colin Falconer (p)
Je to první autorova kniha, kterou hodnotím takto nízko. Nápad je to naprosto skvělý a vlastně se krásně taková myšlenka proplétá do budoucí historie domorodých obyvatel Amerik. Jen (možná je na vině překlad nebo ta zvláštní jména) jsem se do toho nemohla začíst. Časté střídání úhlů pohledu ve mně nebudilo napětí, ale spíš nezájem. Líbila se mi ale ta fantaskní stránka knihy, zde byl autor originální a donutil mě se nad knihou zamyslet.
Každodennost renesančního aristokrata
Marie Šedivá Koldinská
Skvěle popsané, možná bych eseje více zobecnila. Často se totiž ona "každodennost" ukazovala na velmi výjimečných osobách. Leč, tak už to s naší znalostí života běžných lidí v historii je, že prameny k tomu nemáme, tak si musíme vystačit ze zobecněním života těch nevšedních.
Valdštejn a Eleonora
Vladimír Přibský (p)
Knihu jsem si koupila, protože název „Valdštejn a Eleonora“ ještě v kombinaci s touto erotickou obálkou, je prostě historický vtip. Něco jako se chemik zasměje kyselině sirné, tak se historik raného novověku zasměje představě, že by Valdštejn měl mít pletky s císařovnou Eleonorou (ještě ve finální fázi života, kdy kvůli dně a syfilidě skoro nemohl chodit). Ale tak těšila jsem se na lechtivé a odlehčené čtení…
Leč, nestalo se. Ta kniha se nedala číst. Dialogy přeskakovali mezi hovorovou češtinou a jakýmsi eliptickým stylem, kdy se vynechávalo první slovo věty. Až si nejsem jistá, jestli to nemělo být umění. Ale postavy taky nic extra. A to si ani nedovedu představit, jak se v ději orientuje někdo, kdo je děním překvapen a všechny ty plukovníky a generály se neučil na státnice.
Ať zemře král
Antonín Polách
Od Antonína Polácha jsem četla Mezi císařem a papežem rovnou třikrát. Od té doby sahám po jeho knihách s nadšením, ale málokdy mi to nadšení vydrží až do konce. V tomto případě jsem už od začátku věděla, kdo bude vrah. Hlavní hrdina mi tak nepřipadal tak chytrý jako ostatním aktérům příběhu. Navíc dialogy pokulhávají, strašně často se vysvětluje místo, aby se něco dělo. Císař Fridrich II. je charismatický a zajímavý (což jsem ale věděla, miluju tuto historickou postavu). Ale jeho postava se nápadně podobá Zikmundovi v jiném románu nebo dokonce Rastislavovi v dalším. Za přečtení to stojí, jako seznámení se Sicílií a italskou politikou 13. století to také není špatné. Ale jinak docela zklamání.
Zapomenuté příběhy
Marian Kechlibar
Historie tak, jak ji mám ráda. Jako historie lidí, jako historie, která se neopakuje, ale vždy přijde s něčím novým. Příběhy v knize popisují události, které zapadly, protože se často nehodily do oficiálního narativu, který popisuje procesy a potřebu doby místo, aby přijal, že historii prostě píšou lidé, kteří jednají chaoticky. A že mnohdy o běhu dějin rozhoduje náhoda.
(A nemůžu se ubránit dojmu, že negativní hodnocení vychází z toho, že čtenáři nemají rádi pana Kechlibara za jeho názory. Protože objektivně vzato, i pokud nejste okouzleni, tak ta kniha prostě špatná není, zatímco Kechlibar je na svém blogu docela kontroverzní a jistě má hodně nepřítel.)
Neumělcům života
Marek Vácha
Já vám nevím, když srovnám tuto knihu s Nevyžádanými radami, tak je to velké zklamání. Tedy autor přistupoval k mládeži jako přítel, dnes z něj cítím zahořklost a kritiku. A to především k ženám. Mnoho myšlenek v knize stojí za to, ale celkové vyznění zanechá pachuť na jazyku.
Bratři ze Soluně
Antonín Polách
Četlo se to těžko, přiznám se. Dialogy strojové, postavy neuvěřitelné. Ale přečetla jsem to a nelituji. Vedle jiných autorových knih toto patří spíš pod průměr. Ale zato mi v hlavě ožila politika byzancké říše, myšlení Konstantina a Metoděje. Jako historička dávám velký palec nahoru za pochopení mentality a poctivou snahu vykreslení prostředí a myšlení lidí tak, jak to (na základě současných poznatků) bylo. Takže vřele doporučuji se tím prolouskat, i když to místy skřípe.
Láska tvoří krásu
Marek Vácha
Četla jsem Váchovy starší knihy a byla nadšena. Čím blíže současnosti, tím spíš mě čeká zklamání. Bylo to, hezké a příjemné. Místy těžko stravitelné. Spíš zklamání.
Jak poznat psí duši
Rudolf Desenský
Přiznám se, že nám doma většina technik pana Desenského nefunguje. Protože nejsme napůl pes, jako on :-) Ale pokud knihu neberete jako učebnici, ale jako inspiraci na cestě lépe porozumět svému psu a líp si s ním rozumět, tak je to geniální kniha.
Alchymista
Paulo Coelho
Nechápu ten hype. Ano, ta myšlenka, že máme jít za svým snem a nebát se, je hezká. Často se ptám, jako mohou lidé žít a být "tak nějak v pohodě" a nejít si za štěstím. Ale kdybych to tak měla, tak tato kniha mě vykročit z komfortní zóny nepřinutí. Navíc to ke konci už ani nebylo moc čtivé. Průměr s obrovskou popularitou.
Dopamin: Jak přežít blahobyt a neubavit se k smrti
Anna Lembke
Dokonalé. Skvěle a čtivě podáno to, na co by profesor adiktologie potřeboval několik semestrů a stejně bychom to nepochopili. Jen těch osobních příběhů bylo možná trochu moc, ale to je už holt americký styl.
Dva lístky a poupě
Mulk Rádž Ánand
Kdo chce poznat taje čakového průmyslu v koloniální době, tak si to musí přečíst. Jako ano, koho to vlastně napadne, že? Ale vážně, kniha je drsná, čtivá a zajímavá. Prostředí čajové kolonie je pro nás zhýčkané Evropany jako sci-fi. A čaj vám taky z četby trochu zavoní a hned si ho víc vážíte.
Odse*te se
Gary John Bishop
Hlavní myšlenka je skvělá, s tou nelze souhlasit. Povzbudit lidi v tom, že je to na nás, že si máme přestat stěžovat a něco s životem udělat.
Ale tuto jednu větu roztáhl autor na celou knihu. A to je docela nuda...
Ílias
Homér
Tak Homéra asi nelze hodnotit, že... ale překvapilo mě, že je to vlastně docela akčňák. Když to vezmu čistě čtenářsky, tak po osekání pár jmen a popisů je docela page-turner.