BarboraJir komentáře u knih
Taková červená knihovna ve středověkých kulisách. Nenáročné, lehce lechtivé čtení, ale musím uznat, že z toho nenáročného lehce lechtivého čtení, co jsem za posledních pár let držela v ruce, je to to nejlepší. Jediné, co mi opravdu nesedí je to, že paní Vaňková nemá ráda přesně ty historické postavy, kterým já fandím. Ale na tom jsme se neshodli už před těmi dvanácti lety, kdy jsem její knihy hltala podstatně víc. Ale fakt je, že se její knihy čtou samy, a ač někdy historickou pravdu zkreslí a vesele předává všechny ty mýty a stereotypy českých dějin (což je historikovi a učiteli dějepisu dost protivné, uznávám), tak musím obdivovat to množství evropských souvislostí, do kterých jsou ty české dějiny zasazeny. Možná by si o zasloužilo o hvězdičku víc, ale zase do té společnosti čtyřhvězdičkových knih se to asi tak úplně nehodí, tak nadšená zase nejsem. Třeba další díly.
Lepší než první díl. Zápletka byla lehce přitažená za vlasy, ale jelikož mi celkově dost seděla, tak to autorovi odpustím. Dobbs má skvělý jazyk, jeho postavy samy žijí a člověka nenechají chladným. K tomu velmi originální děj a člověk se hodně přiučí o politické realitě současné Británie.
Čekala jsem teologický traktát (ano, moje chyba, spletla jsem si Thomase, já myslela, že autor je ten s jedním "o", který žil v 16. století) a přistála mi v příručka k sebe-terapii. Málokdy se mi stane, že by kniha byla tak inspirativní, že bych si z ní poznamenala tolik věcí, které chci promyslet v klidu a postupně. Není to ale jednoduché čtení. Na vině je podle mě nedokonalý překlad. Druhá komplikace nastává tam, kdy autor mluví velmi obecně a abstraktně, což škodí pochopení. Ale ono je to nutné, kdyby mluvil konkrétněji, už by se to týkalo jen někoho. Takto se většina autorových myšlenek týká téměř každého, ale ten se musí zamyslet a teprve si vztáhnout dané pasáže na svou osobní situaci. Nelze samozřejmě souhlasit se vším (což by bylo vlastně i v rozporu s hlavním tématem autorovy životní filozofie) a neoslovily mě bezvýhradně všechny pasáže. Celkově kniha stojí za přečtení, ale ne pro každého. Není to instantní návod na léčení psychických traumat ani hříčka pro zvídavou hlavu. Od čtenáře čeká hodně pokory, otevřenosti a odvahy, aby se jí nechal oslovit. A pokud k tomuto čtenář ochoten není nebo se nachází v jiném psychickém rozpoložení, či si prostě se jednoduše s autorem nesetká na jedné notě, potom mu to bude připadat jako blábol a ztráta času.
Původní verze je mnohem lepší než ta Disneyova, celý příběh je propracovaný. Když jsem četla knihu jako dítě, tak jsem z ní byla nadšená a zařadila ji hned na nejvyšší místa svých žebříčků oblíbených knih. Teď v dospělosti, když jsem ji četla synovi, jsem se bavila také. Syn zatím těžko říct, ve dvou letech z něj recenzi nedostanu, tak uvidíme časem, určitě se za pár let k Pongovi a spol. vrátíme.
Poprvé jsem četla tuto pohádku teď v dospělosti dvouletému synovi. A musím říct, že jsem se u čtení bavila i já.
No, tak nevím, byla jsem v pokušení dát tomu hvězdy tři, ale jen pohled na to, v jak průměrné společnosti by se pak tato kniha nacházela, mi ukázal, že by to bylo nefér. Ale jestli jsem u prvních dvou dílů trilogie jásala nad tím, jak tam toho je "moc" a přesto to funguje, tak tentokrát toho nebylo jen "moc," ale až "příliš." Příliš dějových zvratů, příliš hrdinů a padouchů, příliš mnoho hnusáren, krve, bitek a mrtvolek ve všech podobách a ty hnusárny nebyly ani zdaleka vyváženy nějakými poztivnějšími jiskřičkami. Jako spád to mělo a idea oživlých měst se ani ve třetím díle zcela nevyčerpala. Možná to vše zkazila snaha o co nejpompéznější zakončení velkolepě rozehraného příběhu, která autorovi utekla mezi prsty spolu s překombinovanou pointou (nad kterou historik ve mně, jen tak mimochodem, pláče). A tak zatímco u prvních dvou dílů jsem nechtěla, aby série skončila a šetřila si třetí knihu na hezké chvíle čtení, tak nakonec jsem i byla docela ráda, že přišla poslední stránka a ještě ve mně z příběhu zůstalo (když už něco), tak pachuť. Jako ano, za přečtení to stojí, proto ty 4 hvězdičky. Ale za mě jen proto, že se zde uzavřou nádherné z minulých knih rozehrané příběhy.
No, od autora nejvíce opěvovaného všemi liberálními ekonomy jsem čekala víc. Tohle bylo trochu jako zajít do hospody s kamarádem, který má podobné názory jako já, navzájem se utvrdíme ve svém smýšlení a super. Ano, vypsala jsem si některé citáty, které třeba použiji, až půjdu do hospody s někým levicově smýšlejícím. Tak za to ta třetí hvězdička. Ale jinak je to psáno strašně arogantním a o své pravdě přesvědčeným stylem. Stylem: "Liberálové jsou jediní rozumní lidé a všichni ostatní by se měli jít léčit." A to na mě působí tak, že mě okamžitě napadají protiargumenty. Takže místo, aby ze mě, opatrného liberála, udělala kniha liberála přesvědčeného, tak mě posunula daleko zpátky. Samozřejmě, každá kniha, která člověku umožní utřídit si myšlenky v hlavě, je hodna ocenění. Jen si nemyslím, že toto byl autorův záměr. Rozhodně si nemyslím, že by někoho autoritářsky a levicově laděného tato kniha posunula doprava, spíš přesně naopak. Tak, moc prosím všechny liberály, nedávejte to svým opačně smýšlejícím kamarádům číst, myslím, že se to mine účinkem.
Jak poznáte, že jste už dlouho nečetli TAK dobrou knihu? Tak, že se vám už dlouho nestalo následující: (1) smrt knižní postavy vás zasáhla tak, že jste museli přestat číst a smířit se s tím; (2) přejeli jste stanici v metru, všimli si toho a četli dál; (3) tak vás mrzelo, že kniha skončila, že jste si přečetli i poděkování a jmenný rejstřík; (4) nepřeskočili jste v knize ani jeden řádek, i když jste byli napnutí jak kšandy a šlo jen o popisu. True story. Renčín zde opět dává průchod své geniální představivosti. Čtenář už si na ten obrazný jazyk a originalitu celého světa, takže je třeba zajít někdy ještě dál, aby čtenář byl stále šokován. A stále se to daří. Autor také občas nabídne takový ten zvrat, který čtenáři překope všechna jeho očekávání, protože se protiví zákonitostem vymyšlených příběhů a spíš se podobá nevyzpytatelné realitě. Naštěstí to s nimi nepřehání tak jako třeba George R.R.Martin, ale uklidní čtenářskou dušičku správným množství klišé, aby příběh držel pohromadě a člověk mohl aspoň někdy v klidu spát. Zkrátka, bez diskuze pět hvězdiček. A teď se vrhnu na něco nudnějšího, abych dohnala spánkový deficit nabraný v průběhu čtení této knihy.
Do pěti hvězdiček tomu něco chybí. Možná ten závěr byl už trochu "moc." Ale jinak jsem docela nadšená. Dobrá městská fantasy se vždy vyznačuje tím, že v něm dané město ožívá, člověk si může potom na procházce představovat jeho skryté stránky. Pavel Renčín pracuje hodně intenzivně s konkrétními místy v Praze, což je super, ale není to zase tak originální. Myslím ale, že v žádné urban fantasy, co jsem četla, nevstupuje město do děje tak aktivně a intenzivně. Autor má navíc velmi bohatou fantasii a nebojí se ji použít. Tam, kde by si možná jiný spisovatel řekl "dost, to už je příliš" a poslední řádky smazal, tam se Renčín odváží nechat je v čistopise na papíře. A ono to (většinou) funguje. A co víc, projevuje se to i v jazyce. Normálně se přiznám k tomu, že popisy přeskakuji. Tady ne, protože ona nezřízená fantazie se popisuje i v elegantních a originálních metaforách v popisech a celém jazyce knihy.
Přečetla jsem to jedním dechem. Jazyk, kterým hrdinové v českých fantasy mluví, často působí nepřirozeně, tady ne. Akce střídá akci. Chvílemi je na tom znát, že to je prequel psaný zpětně. Těším se na další díly, tady se možná i odrazil ten zvláštní způsob psaní knihy, kdy se jej účastnili fanoušci, což jakožto neznalá hlavní trilogie těžko docením. Možná by byl lepší způsobe četby v tom pořadí, jak byly knihy napsány. Tři hvězdičky dávám proto, že ten podzemní svět je fakt hnusný a já nemám ráda hnusné knihy. Tak doufám, že v té hlavní trilogii se najde taky trochu světla, tady se našlo vlastně až v poslední kapitole.
Víte proč nepřekládám knihy? Protože to neumím a protože vím, že mizerný překlad může zkazit dojem z dobré knihy. Přípitek není ani tak o Screwtapovi, jak by se mohlo zdát. Přípitek zkušeného ďábla je jen první esej, co je v podstatě docela tvrdá kritika na dobu jen nedávno minulou. Následují eseje či kázání, které nejsou rozhodně jednoduchou četbou - Lewis v nich zabíhá hodně do hloubky po teologické stránce. Ale jako vždy musím uzavřít, že někteří lidé se narodili proto, aby napsali to, co napsali. A i v této knize to platí, i když je mnohem těžší než všechny ostatní které jsem od něj četla.
Jako vždy - napsané tak krásně, že se člověk i pobaví, přestože na mnoha místech se jedná o obtížnou četbu. Originální, možná až moc originální a odvážné závěry, prostě super jako vždy u knih od pana profesora.
Uuuf, konečně jsem to dočetla, je to fakt bichle a těžko se to tahalo. Ale je to skvělé čtení. V těch historických obdobích, kde se hůře orientuji, je znát, jak stručně a zhuštěně je to napsáno. Ale přesto si to i tak udržuje čtivý a svižný cíl. Jen škoda, že se při pasážích o 2. polovině 20. století nevyhnuly autoři nepatřičnému promítání vlastních názorů do psaní. Ale možná i proto se to tak hezky četlo.
Z odborného hlediska je to nepostradatelná kniha. Jedna z mála (nekráloven) velkých žen české historie se konečně dočkala své monografie. Autorka dokresluje její příběh barvitým popisem reálií, z nichž mnoho vychází z jejího dlouholetého zájmu o dějiny ženy a rodiny.
Ze čtenářského hlediska ale musím říct, že těch odboček bylo příliš mnoho a někdy šly až příliš daleko. Navíc Polyxena zde působí příliš dokonale, příliš černobíle. Autorka občas kritizuje Janáčkovo zpracování, které vykreslil v Ženách české renesance. Ano, víme, že Josef Janáček šel často ve svém vyprávěcím stylu za hranici prameny ověřitelných faktů. Ale jeho Polyxena byla přeci jen reálnější, uvěřitelnější a tak nějak živější. Ale každý nemůže být vypravěč jako Josef Janáček. Někdo také musí přinést fakta a myslím, že Marie Ryantová zvládla svou úlohu bez úhony - tedy pohybovat se na hraně odborné a čtivé literatury.
No, básničky jsou to pěkné a to dokonce v němčině a to je co říct. Ale že by mě posadily na zadek, to zase ne. Možná na to ale moje němčina zatím nestačí...
Není to lehké čtení. A nebylo by o nic lehčí asi ani v češtině. Člověka nutí přemýšlet, klást si otázky a to ne vždy takové, které si klást chce. Ale právě taková kniha stojí za to přečíst. Franze Werfela jsem objevila teprve teď, ale určitě si od něj přečtu něco dalšího. Ne každý autor dokáže psát malebným jazykem, když tím jazykem je němčina. A ta slova vyniknou i tehdy, když neněmčinář jako já rozum každému druhému slovu. Navíc je autor mistr vykreslení charakterů a jejich psychologie. Zkrátka, doporučuji. Ale ideálně na nějaké období, kdy máte volno, pohodu, jinak to budete číst fakt dlouho.
Pět hvězd dávám hlavně ze dvou důvodů.
A) Kniha je plná odborných výrazů, popisuje složité politické, kulturní a náboženské jevy, o kterých jsem do té doby mnoho nevěděla. A přesto jsem jí nemohla odložit, jednou kvůli ní přejela stanici v metru a dvakrát šla spát o hodinu déle, aniž bych si uběhlého času všimla. A to se často nestává.
B) Druhý důvod je složitější.
Autorův styl je čtivý také vinou toho, že se příliš nesnaží znít zcela objektivně. Asi také vlivem autority své erudice neváží pečlivě každé slovo jako začínající badatel, ale je znát, že své názory už má celkem jasně utvořené a nijak křečovitě se je nesnaží skrývat. Což přidává na čtivosti, ubírá na věrohodnosti. Nevadí to, když se drží svého kopyta. Když zabrousí do vytváření analogií s historií jiných oblastí nebo do hodnocení současné (2015) politiky západních států, už to skřípe.
Ale není to tak zlé. Např.
(1) Mendel má neskrývaně pozitivní vztah k islámu (taky studovat celý život něco, co nenávidím, kdo by to dělal...), což mu ale nebrání popsat také nepěkné stránky ve všech jeho různorodých projevech.
(2) Fakt nemá rád Izrael. Hodně ho nemá rád (což s bodem 1 logicky souvisí). Což mu ale nebrání při charakteristice izraelsko-palestinského konfliktu vypočítat předsudky, argumenty i zločiny obou stran zcela vyrovnaně.
(3) Hodně mu vadí "západní" a hlavně americká politika v otázce Blízkého východu, počínaje kolonialismem do současnosti. Jakkoliv s tím může člověk souhlasit, často to vyjadřuje způsobem, který do odborné práce zkrátka nepatří. Ale upřímně, když se dostaneme k popisu událostí roku 2011, kdy se někteří povstalci pomoci dočkali (Libye), nedočkali/dočkali (Sýrie) nebo si jich nikdo ani nevšiml (Jemen), tak se člověk moc nediví...Ale autor ani tak neochudí čtenáře také o poměrně spravedlivý výčet pragmatických a realistických motivací počínání západních velmocí.
Takových příkladů bych našla více. Je fakt, že mi jistě unikly i jiné, které vlivem neznalosti tématiky nerozpoznám, ale stejně si myslím, že kniha za přečtení a úvod do (tak omílané) problematiky stojí.
Ale bestsellerem se asi nestane.
Odborníkům budou vadit přílišná zjednodušení a neobjektivnost autora. Pro laickou veřejnost bude asi jednoduchý málo a objektivní moc. Nenabízí jako podobné knihy (včetně v knize často vzpomínaného Huntigtona a jeho Střet civilizací) v dnešní době (v každé době?) tak žádanou černobílou pravdu. Neřekne vám, kdo je padouch a kdo je hrdina, to si musíte domyslet sami. Teda, padouchů najdete v knize víc než dost, k tomu spoustu těch obyčejných lidí, kteří na velké události a vznešené myšlenky v každé době doplatí nejvíc. Ale hrdiny by tam člověk hledal marně. Stranu si (trvá-li na tom) musí čtenář vybrat sám. A za to je těch pět hvězd.
V této knize snad nejvíce vynikne jednak autorův poetický vypravěčský styl, jednak jeho dokonalé pochopení ducha doby. V každém Kalistově díle vynikne jeho hluboká láska k baroku, zde jí ale mohl dát průchod. Snad právě ke konci života byl tomu "druhému světu," ve kterém žil jako profesionál celý život, nejblíže. Zkrátka, kdo chce pochopit baroku, jeho atmosféru, mentalitu barokních lidí, přečtěte si tuto knihu. Není jednoduchá, je plná hlubokých myšlenek a autor vám svým poetickým jazykem plným metafor rozhodně naproti nepůjde. Ale stojí to za to.
Přečetla jsem to za jeden večer, abych od toho měla pokoj, protože jsem to už chtěla dočíst, když jsem jednou začala, abych měla ve čtenářské výzvě splněné téma. První kniha je docela fajn. Postavy jsou divné, děj předvídatelný, pointa přede jasná, děj předem jasný... člověk ale pořád čeká, že oceňovaná kniha třeba přeci jen BUDE mít nějakou další pointu, tak čte dál. A ono ne. Jazyk té první knihy je docela malebný, připadá mi to jako nápodoba Květy Legátové, ale chvílemi z toho sálá samoúčelnost. Ale ta první kniha jde, pohanské zvyky a folklór starých českých vesnic je zajímavý, atmosféra na vás dýchne. Druhá kniha je ale naprosto příšerná. Kromě toho, že zbytečně rozvíjí předem danou pointu, tak je zdlouhavá a nudná. A pak přijde ten závěr, který tu pointu předžvýká nechutným způsobem. Už od prvních stran je čtenáři jasné, že si má z románu vzít jako pointu důležitost sepětí člověka s přírodou. V té první části to působí docela hezky, jako novela by to bylo zajímavé, i když je to tak okaté, že to ruší, ale když z toho na posledních stranách vznikne prapodivná politická agitka, tak to už je moc. Hastrman tam neustále někoho "obětovává," pořád se mluví o "oběti," ale oběti v tomhle románu mi připadaly stejně zbytečné jako román sám. Což je škoda, protože to mohl být krásný nápad. A ta samotná zelená myšlenka jde přeci vyjádřit tak, aby čtenáře nadchla, inspirovala a donutila zamyslet se nad svým přístupem k přírodě...
Čekala jsem román a on to byl dokument. No, asi proto mě to tak neoslovilo. Harris je skvělý vypravěč, ty postavy vylíčil krásně. A ze začátku mě fakt chytla ona atmosféra západního Německá 70. a 80. let, kdy se navzdory oficiální linii v určitých kruzích za suvenýry z Třetí říše platilo zlatem a každý, komu vůdce třeba jen podal ruku, platil mezi místní smetánkou za celebritu. Potom už mi to ale přišlo zbytečně podrobné a dlouhé. Přečetla jsem to jen kvůli čtenářské výzvě a teď koukám, že to nebylo vydáno roku 1986 a je mi to do výzvy k ničemu. To je fakt fail!