BarboraJir komentáře u knih
Byla to moc hezká pohádka. Já to teda nečetla jako pohádku, spíš jako fantasy. Krátké a docela hezké a příjemné s temnými odstíny. Líbilo se mi zasazení do světa Ice and Fire tak nějak neurčitě, že člověk mohl přemýšlet, jestli se to dělo v době Dying of Dragons nebo někdy úplně jindy nebo na úplně jiném místě. Moc hezké.
Skvělé. Jen bych ráda opravila, že knihu nenapsal Carnegie, nýbrž jiný autor převyprávěl jeho myšlenky a aplikoval je na digitální prostředí. Ale je až udivující, jak jeho zásady platí také pro online svět. Jen si to lidé dnes, bohužel neuvědomují.
Nebudu zastírat, že Příběhy dávného času se velmi obtížně čtou. Autorův květnatý a přitom vysoce odborný styl opravdu není pro akademické lamy. V parném létě dá zabrat i akademickým matadorům. Sama jsem četla knihu s covidem zastřenými mozkovými závity a každou větu četla dvakrát. Proto budu tak hodná a knihu pro zájemce o raný středověk shrnu.
O čem Příběhy dávného času jsou
Příběhy dávného času shrnují celoživotní bádání profesora Charváta, tolik milovaného svými studenty z pedagogické fakulty. Navzdory názvu ale dílo není vlastně ani tolik o těch starých pověstech jako o celé černočernou tmou zahalené době, ve které se měly odehrávat. Také se od vás předpokládá, že Jiráskovu knihu nebo jinou verzi starých pověstí znáte zpaměti. Třeba já zjistila, že je zdaleka tak dobře neznám. Jelikož to je pro historičku ostuda, hned jsme domů vydání odpovídající věku mých dětí pořídili.
Celá recenze zde:
https://pochopte-dejiny.cz/pribehy-davneho-casu/
Tato kniha se se mnou asi nějak minula. 92% hodnocení mi přijde opravdu hodně nadsazené. Ano, našla jsem tam spoustu hezkých myšlenek. Několikrát jsem se zamyslela. Ale jazyk je místy nesrozumitelný. Jednotlivé kapitoly jsou vystavěny zvláštně - autor začne příběhem a pak už se k tomu příběhu nevrátí a sleduje tok svých myšlenek, které v něm ten příběh vyvolal. Na konci každé kapitoly nějaké to morální ponaučení, které ale s tím původním příběhem vlastně ani moc nesouvisí. Nevím, čekala jsem od takto vysoce hodnocené knihy víc. Od křesťanských autorů je mnoho mnohem lepších knih i na českém trhu.
Kniha Erica Vuillarda Tagesordnung patří k tomu nejzajímavějšímu, co jsem poslední dobou četla. Je skvělá, a přitom v kapesní velikosti. To proto, že v ní nenajdete jediné zbytečné slovo. Autorova představivost fascinuje a šokuje. Hledá spojitosti mezi událostmi tak, že by se jím měl inspirovat nejeden historik. Každá kapitola otvírá otázky spojené nejen s nacismem a druhou světovou válkou, ale s lidským bytím jako takovým...
(napsala jsem i podrobnou recenzi, koho zajímá, najdete ji na odkazu níže:)
https://www.pickey.cz/p/7ce507fca7b62b6f93f94a9e9cfa3f33
Myšlenka je úžasná. Trochu to ale postrádalo spád. Vzhled do právnického prostředí jsem ocenila. Moc mě zaujal ten boj s nespravedlností systému. Každá kniha, která se tomuto věnuje přispívá k osvětě. Ale nějak jsem čekala, že ten thriller bude víc thrilling...
Je to drsná kniha. Ale líbí se mi autorova myšlenka o tom, že nemáme zaokrouhlovat čísla. Že nesmíme podlehnout představě, že člověk je jen číslo. A že se máme mít na pozoru před stotžněním se s obětí, protože právě role oběti vede k největším hrůzám v historii.
Podrobněji jsem knihu recenzovala zde:
https://pochopte-dejiny.cz/timothy-snyder-krvave-zeme/
Čteno dnes z pohledu čtenáře ze střední Evropy je to hodně zajímaví čtení. Kniha byla napsána v 90. letech. V době, kdy se EU rozšiřovala směrem na východ a na východ. Autor zde na základě historických analogií analyzuje, co to je "Evropa," kde začíná a kde končí. Kdo do ní patří a kdo už ne.
Zajímavé je, že už v roce 1996 předpokládal Judt problémy, s jakými se EU potýká a už tehdy varoval, že by se o nich nemělo mlčet a zametat je pod koberec.
Za nejcennější ovšem považuji tu část, kdy se autor drží svého kopyta. V prvních kapitolách popisuje poválečnou dobu, analyzuje hospodářský zázrak, k jakému došlo a varuje, abychom to samé neočekávali od "poválečné" (míněno po skončení studené války) Evropy 90. let.
Kniha má mnoho skvělých myšlenek.
A nebojte, opravdu není jen pro euroskeptiky. Judt sjednocené Evropě fandí. Jen v její budoucnost tak nějak nevěří.
Nechápu to nízké hodnocení. Pravda, kniha je asi dost odborná, ale to je v souladu s žánrem. Jedná se o odbornou literaturu. Za mě se jedná o geniální propojení dobové mentality a sportu. Autorčin pohled vlastně mapuje vývoj starověkých civilizací skrze dějiny sportu, her a pojetí fyzické aktivity a lidského těla. Ano, je to interpretace. Včetně toho, že se jí příběh v tomto pojetí krásně otevírá a uzavírá. Ale příběh to je krásný a vzhledem k erudici autorky se dezinterpretací nebojím.
(SPOILER) Jsem strašně ráda, že jsem si knihu přečetla až teď a ne tehdy, když jsem poslouchala na téma knihy a filmu referát v želivském klášteře na exkurzi. Ono to je totiž celé o sebepoznání a psychoterapii a jejich léčivém efektu. A přitom je to veselé a vtipné.
A SPOILER ALERT: Netušila jsem, že to dopadne dobře. Podle názvu jsem celou dobu čekala, že Lexa začne znovu pít. A ono ne. Tak to mě překvapilo a potěšilo. Ta myšlenka, že se v 35letech může člověk psychicky uzdravit a začít znovu... Prostě je to pěkné, přečtěte si to.
Po napsání této recenze si budu muset přendat náramek na druhou ruku :-D Myšlenka zajímavá, ale stačilo by si přečíst anotaci a navléknout si na ruku gumičku, kterou jsem stáhla z jarní cibulky. V knize je totiž jen ta hlavní myšlenka a pak několik set stran "osobních zkušeností," srdceryvných příběhů, děkovných dopisů a podobné omáčky.
Jako náramek jsem si nasadila a výzvu si upravila po svém. Ale upřímně, ta myšlenka s náramkem a snahou si nestěžovat je docela fajn, ale to jsem si mohla přečíst těch pár vět v anotaci a na ruku si navléknout gumičku, kterou jsem stáhla z jarní cibulky a mělo by to stejný efekt. V knize není nic, fakt nic navíc k těm pár větám hlavní myšlenky. Jen omáčka ve stylu "osobních zkušeností", srdceryvných příběhů, děkovných dopisů klientů a další sebechvály. Takže jedna hvězdička za nápad knize a jedna hvězdička překladateli, protože jsem po dlouhé době četla knihu v překladu místo v originále a neměla jsem chuť roztrhat stránky... nevím, jestli takto kritický recenze není vlastně kritika, po které bych si měla přendat náramek a druhou ruku, tak to asi udělám, ale v zájmu spotřebitele doufám, že se radami autora nebudou řídit všichni autoři různých recenzí :-D
Hlavní myšlenka knihy je úchvatná - tedy to, že když si žena uvědomí a užívá svou ženskost, najde v sobě víc potenciálu, než se feministickým aktivistkám kdy snilo. Ale mohlo by to mít čtvrtinový rozsah a chvílemi to šlo těmi ezobláboly až za hranici toho, co jsem ochotna pro dobrou myšlenku snést (já si uvědomuji, že to některé čtenářky asi chtějí...). V další části se autorka drží novodobého marketinkového trendu, že k prosazení se na trhu to chce podat zákazníkům svůj autentický příběh. Problém je, že já jí ho nevěřím ani z poloviny, za mě moc autentický není. Ale to šlo přeskočit. Suma sumárum za tu hlavní myšlenku to stojí za to prolistovat, ale spíš doporučují jiné autorčiny knihy, které ještě nebyly přeložené, tohle je prostě moc ezo, moc omáčky a prostě...moc.
Nechápu těch 9%. Vždyť jako předvolební kampaň je to (bohužel...) pro cílové publikum trefa do černého. Předčítala jsem to kamarádům cestou autem a výkřik do tmy "Nápad!" se nám vžil jako soukromý vtip v naší malé skupince na dlouho... :-D Akorát mě trochu zklamalo, že neumím počítat o moc lépe než (údajný) autor knihy. Myslela jsem, že název má 21 písmen a ono jen 20. Ale škoda času to nebyla, nasmáli jsme se dost...
Moc mě překvapilo, že mě to fakt bavilo a že jsem i takové množství jmen a dat strávila. A to přes to, že Hry o trůny jako takové mě v literární podobě nikdy moc nebavily.
Čtenář ve mě by hodnotil výš, mnohem výš. Několikrát jsem se nahlas zasmála, především autorovým trefným poznámkách. Nápad propojit popis dějin s cestopisem mě nadchl. Ale historik ve mě křičel, nečti to, přivodíš si infarkt. A učitel dějepisu v pravidelných intervalech úpěl. Těch dezinterpretací tam bylo prostě příliš. Ano, byly tam s cílem pobavit, autor nechtěl nikoho manipulovat. Ale byly tam a nejvíc mě děsí ty, o kterých nevím, protože s dějinami východní částí říše zdaleka tak obeznámena nejsem. Takže to můžu doporučit jen velmi poučeným čtenářům, aby se pobavili zajímavou četbou. Méně poučený zájemce o dějiny se tam dočte příliš mnoho informací, kterými by už na základní škole svého učitele nepotěšil.
Skvělá příručka, který nastíní možnosti využití pamětníků či paměťových artefaktů ve výuce a problematiku rozebírá z mnoha stránek. Doplňuje mnoho praktických příkladů, jelikož je založena na několikaletém studiu. Z teoretického hlediska představuje ve stručnosti problematickou historické kolektivní paměti, zapomínání a vzpomínání. Zabývá se především rozporem mezi rodinnou či individuální pamětí a kodifikovanou faktografií a nabízí možnosti, jak tento rozpor ve výuce využít. Může posloužit nejen učitelům, ale také začínajícím badatelům jako úvod do práce s pamětníky či studentům historie jako uvedení do problematiky paměťových studií.
Jiný a nový pohled na politiku sovětského svazu - pohledem nejbližších Stalinových spolupracovníků se člověku dostává jiná optika. Autorka navíc jako sociální historička neopomíjí ani názory sovětské veřejnosti, která zde není vnímání jako zcela pasivní masa lidí. Sheila Fitzpatricková představuje proud tzv. kritiků totalitarismu a zde ukazuje přesně proč, protože totalitární přístup k dějinám vyviní téměř všechny kromě totalitního vládce. Nový přístup se snaží o barvitější obraz a tento čtivě napsaný mi připadal docela přesvědčivý.
Jak autoři sami uvádí v doslovu, jedná se o takovou kuchařku, ke které by učitelé měli sáhnout, když začnou využívat film ve výuce dějepisu. Její přečtení ale doporučuji, protože dá představu, jak to jde a k čemu to vůbec je, když filmové médium chceme do výuky zařadit, aby to splnilo vzdělávací cíle (nejen zaplnilo mezeru v červnu, když už máme všechno probráno).