_Berry_ komentáře u knih

Usáma ibn Munkiz prožil bezpochyby velice zajímavý a z dnešního pohledu nevšední život, v němž se jedna vedle druhé střídají historicky významné osobnosti, epicentra soudobého politického života a rozhodné i dílčí bitvy, které utvářely běh dějin a formovaly tvář regionu. Je tedy více než politováníhodné, že jako muž mnoha rozličných kvalit nebyl natolik dobrým vypravěčem, aby prožité události dokázal ve své Knize vzpomínek odpovídajícím způsobem předat budoucím generacím.

Autor při líčení bohužel nikdy nejde do detailu a popisované děje tak téměř vždy zůstávají poněkud plytké, ploché a nebarvité. Zcela pak chybí kontext, přičemž tento nešvar svými historickými interpretacemi v předmluvě částečně vynahrazuje autor překladu - je mimochodem nepříjemné, že se jeho bohatý poznámkový aparát nevyvaroval faktografických chyb. Z literárního hlediska je nicméně Usámův didaktický počin pouze stínem toho, čím mohl být.

Ne však z pohledu historického, kde se naopak jedná o unikátní dobový pramen, zachycující tu zlomové události, tu banální každodennost reálií prvního století existence latinského panství v Outremeru pohledem šajzarského emíra; je tedy zajímavým doplňkem, respektive zrcadlem těm nemnoha západoevropským písemným svědectvím, která jsou dostupná v našem jazyce.

1 13.06.2020

Je to už téměř tisíc let od doby, kdy Anna Komnena, výjimečně vzdělaná a neméně ješitná dcera vládce Romanie, zasedla na sklonku svého života v izolaci kláštera Panny Marie Milostiplné k rukopisu nadepsanému Alexias.

Už jen samotný název - tedy název původní, nikoliv ten spojený s českým vydáním, který je skutečně nanejvýš zavádějící - evokuje spíše hrdinský epos, než historické pojednání, za které se dílo vydává. Ve světle obsahu knihy bych se s trochou nadsázky nebál titul přejmenovat na Apología Alexious, příznačnější pro Annin záměr.

Bylo by asi naivní očekávat, že optika v purpuru zrozeného potomka jednoho z předních hybatelů komnenovské renesance nebude vychýlena ve prospěch vlastní krve, předně zde značně idealizovaného Alexia. Všudypřítomné topos, zcela poplatné době a příznačné pro podobnou literaturu, se nejvíce projeví právě při charakteristice osob Anně nejbližších a bez znalosti alternativních pramenů, věnujících se totožné problematice, je nanejvýš obtížné v nich navigovat.

Ponechám-li stranou nepřesnosti a vyložené chyby, jimž se soudobý historik v oněch velice specifických podmínkách mohl jen stěží vyhnout a na které nás upozorní poznámkový aparát, jenž - byť velice přínosný - působí mimochodem svým umístěním a absencí číselných odkazů velice rušivě, stále se musím pozastavit nad účelovou selektivitou stran popisovaných dějů a mnohdy očividným překrucováním fakt, významně snižujícím přínos tohoto jinak neocenitelného a v mnohém unikátního díla.

Je to politováníhodné, jelikož Alexios vyznívá i bez přikrášlování a nekritické adorace jako velice činorodý, schopný a nad jiné vyčnívající státník, být neobyčejně machiavellistický. Neméně zajímavé jsou i postavy, o které se jeho moc opírala - předně pak tajemná Anna Dalassena, cílevědomá žena v pozadí komnenovského převratu a císařův pevný bod po prvních patnáct let jeho vlády.

Pokud se vám podaří poodhalit onu mlhu, vzniklou kreativním nakládáním se skutečností, můžete se těšit na nesmírně poutavou sondu do nevšedního života panovníka zmenšující se říše, obklopující věčné Byzantium, a budete mít možnost sledovat, kterak se mu podnět k první kruciátě, schovaný v korespondenci s papežským stolcem, vymyká z rukou a posunuje výhybku historie o několik palců vpřed směrem ke střetu mezi západem a východem.

1 10.05.2020

Nevšední antologie, uspořádaná uznávaným literárním vědcem a překladatelem Václavem Černým, na jejíž stránkách se setkává elitní společnost velikánů francouzského písemnictví. Ač už název prvního vydání - tedy Staré francouzské kroniky - budil a stále budí určité polemiky, pro běžného čtenáře nezajímavé, současný titul, přiřknutý zřejmě marketingovým oddělením nakladatelství Academia, lze označit už jako vyloženě zavádějící a o obsahu díla, na jehož stránkách nalezneme texty tématicky daleko různorodější, vypovídá jen velice málo.

Není mi zcela jasné, dle jakého klíče výše zmínění pán vybíral úryvky do svého výboru, nicméně ve výsledku zde nacházíme bohaté množství rozmanitých narativních pramenů, které se v mnoha ohledech od sebe nemohou lišit více. Na prostoru čtyř set dvaceti stran tak máme ojedinělou šanci sledovat, kterak proti sobě tak stojí Villehardouin s Robertem de Clari, Froissart a de la Marche, či le Bel a Joinville. Samostatnou kapitolou je pak poznámkový aparát, ve kterém se autor - a teď cituji - pokusil představit "hlavní ideové, sociální, mravní dobově-historické trendy francouzského života, ba i podoby a zvyklosti životního stylu." Pokud by se při tom vyvaroval několika opravdu zásadních faktografických chyb, hodnotil bych tuto snahu velice kladně.

"..Je velkou pošetilostí, aby se dvě mocná knížata, jsou-li si jakoby rovna mocí, osobně setkávala, ledaže jsou zcela mladí, to jest ve věku, kdy nemají jiných myšlenek než na svou zábavu. Avšak počínajíc dobou, kdy se v nich zrodila touha vyrůst na účet druhého, i tam, kde nehrozí žádné osobní nebezpečí, což je téměř nemožné, roste jejich zášť a závist. Z toho důvodu by bylo vhodnější, aby urovnávali svoje spory prostřednictvím moudrých a spolehlivých služebníků, jak jsem již v těchto pamětech obšírněji pověděl. Ale některé zkušenosti, kterých jsem byl v tom směru za svého života svědkem a o kterých jsem zvěděl, chci uvést.

Několik málo let po korunovaci našeho krále a ještě před smlouvou o obecném blahu došlo k schůzce králů našeho a kastilského, kteří jsou nejsvornějšími panovnickými spojenci, s jakými je možné se v křesťanstvu setkat, neboť jednají spolu jako král s králem, království s královstvím, muž s mužem a jsou nebezpečím velkých pohrom stejně nuceni je bděle střežit. Na tuto schůzku se král Jindřich Kastilský dostavil s dobrým průvodem až do Fuentarrabie; a náš král byl v Saint-Jean-de-Luz, čtyři míle odsud. Každý se nalézal na hranicích svého království. Já jsem při tom nebyl, ale král mi o tom vyprávěl a pan de Lau rovněž.."

3 09.02.2013

Vynikající počin Radovana Šimáčka, v němž se na území historických reálií velmi zajímavým způsobem střetávají dvě kroniky - či přesněji řečeno memoáry - jejichž autory jsou Robert de Clari a Geoffroi de Villehardouin. Právě v citlivosti způsobu, s nímž k nim spisovatel přistupuje a kterak využívá elementární rozdílnosti v pojetí obou děl, tkví dle mého soudu největší klad románu Kříž proti kříži. Jedním dechem je však třeba dodat, že předně k druhému z výše jmenovaných, tedy maršálku de Villehardouin, přistoupil pan Šimáček přeci jen poněkud černobíle. Mimo samotné nakládání s prameny a poutavost celého vyprávění bych rád vyzdvihl i vhodně umístěné verše Gunthera von Pairis, jehož Historia Constantinopolitana je sama osobě velice cenným zdrojem, vkusné ilustrace Vladimíra Kopeckého a v neposlední řadě i historický doslov doktorky Věry Hrochové.

" .. Byzantští už valem obraceli a věnovali mu málo pozornosti, přece však se v jejich řadách našel alespoň jeden rytíř, který výzvu přijal. Odpověděl znamením a opatrně se přebrodil na naši stranu potokem, který byl mělčí, než se zdál. Oba rytíři nemeškali. Sotva se obřadně pozdravili, rozjeli se plným cvalem proti sobě s podvrženým kopím, připraveným ke smrtící ráně. Měl jsem oči upřeny na Jana z Valu – a tu se to stalo: Jeho kůň zasažený zákeřným šípem padl jako podťatý a Jan z Valu zůstal pod ním, marně se snaže vyprostit. Jeho protivník, jak byl v rozběhu, nezastavil, ale když ho míjel, bodl Jana z Valu, ležícího bezmocně na zemi, svým kopím, pak koně zarazil, obrátil se a vrátil se k padlému rytíři, aby ho dorazil několika dalšími ranami. Bylo to něco neslýchaného, bylo to hanebné, odporné a podlé.. "

6 28.11.2012

Život svatého Ludvíka je bez nadsázky knihou z jiného světa. Vždyť už samotný frontispis, doprovázený titulním listem, jenž by sám mohl být označen za umělecké dílo, vyšle ke čtenáři skrze skvostný dřevoryt Jaroslava Bendy jasnou zprávu, zvěstující ojedinělou cestu napříč časem i prostorem. Na té se v roli průvodců střídají jednotlivé stránky, vězněné v nádherné polokožené vazbě a samy téměř století staré, pokryté dobovým textem reprezentujícím myšlenky, urodivší se v mysli pána de Joinville již před více než sedmi sty lety. Obsah jeho svědectví, psaného vytříbeným slohem, bohatým jazykem a s řemeslnou zručností, nelze charakterizovat jinak než jako vyprávění natolik strhující, že by jej leckdo mohl mylně zařadit mezi chansons de geste. Milovníky historie tedy jistě nepřekvapí, nakolik se druhá část díla - tedy kronika sedmé kruciáty, jež byla mimoděk vydána i samostatně pod názvem Paměti křižákovy - liší od stejně orientovaných, do českého jazyka přeložených spisů Fouchera de Chartres či tak řečeného Ansberta.

".. Rovnou k nám, kteří jsme střehli mostu, přihnal se bretonský hrabě Petr, který jel přímo od Mansourah a byl raněn mečem do obličeje, tak že mu krev tekla do úst. Jel na nevysokém dobře urostlém koni; uzdu měl zaklesnutu na luk sedla a držel jej oběma rukama, aby jeho lidé, kteří byli za ním, kteří se naň velmi tlačili, neuchýlili ho, by nepřejel po mostě. Zdálo se, že věru málo si jich vážil, neboť když plival krev z úst, říkal přečasto: »Hola, při Hlavě Boží, viděli jste takové uličníky?« Na konci jeho bitevního sboru jel hrabě soissonský pan Petr de Neuville, kterého nazývali Caier, který utržil dosti ran toho dne.
Když přejeli a když Turci spatřili, že střežeme mostu, upustili od jejich stíhání, i také když spatřili, že jsme k nim obráceni obličeji. Přijel jsem k hraběti soissouskému, jehož vlastní sestřenici jsem pojal za choť, a pravil jsem mu: »Pane myslím, že byste dobře učinil, kdybyste zůstal a hájil toho můstku; neboť opustíme-li tento můstek, Turci, jež vidíte před sebou, vhrnou se po něm, a tak bude král sevřen ze zadu i z předu.« A tázal se, kdyby zůstal, zůstal-li bych též a odpověděl jsem mu: »Velmi ochotně bych zůstal.« Když to slyšel konnetábl, pravil mi, abych odtud neodjížděl, dokud se nevrátí, a že nám pojede pro pomoc.."

5 27.11.2012

[Tento komentář je relevantní k celé sérii Křižáci, nikoli pouze k prvnímu dílu]

Musím přiznat, že mírné rozladění, které se ve mně začalo rodit někde na pomezí druhého a třetího dílu, s ubývajícími stránkami stále rostoucí a vyvrcholivší přečtením doslovu, ani s odstupem času zcela nevyhaslo. Nemohu zde tedy hovořit o vytříbeném slohu polské autorky, gradaci děje, ani o mnohých dalších pozitivech, neboť trpkost v mém hrdle vyžaduje, abych se zaměřil na metlu tohoto díla - historickou (ne)přesnost.
Pravda, první dva svazky si drží velice vysokou úroveň, avšak později - názvem "Věž tří sester" počínaje - jde úroveň strmě dolů. Tento samotný fakt by jistě bylo možno přehlédnout, kdyby sama paní Kossaková nezakončila Osvobozený Jeruzalém těmito řádky: "Kolik je v tomto příběhu pravdy? Mohu s čistým svědomím prohlásit, že téměř všechna fakta i převážná většina postav, které zde vystupují, jsou historické a autentické, opřené o prameny.." O dvě strany dále alibisticky dodává, že na seznam literatury rezignuje, jelikož si údajně ani na polovinu z nich nevzpomíná.
Studiem této tématiky se zabývám již mnoho let a sám bych se nebál poslední dva díly zařadit do škatulky alternativní historie. Nicméně uznávám, že běžný čtenář se pravděpodobně rozhodne tento fakt ignorovat, pročež se pokusím jednotlivé svazky tetralogie obodovat z jeho pohledu.

" .. Zvedají hledí, cloní si rukama oči: u pat hradeb se pod záštitou Ibrahimovy jízdy odehrávají strašné věci. Saracéni vyvlekli z města přes tisíc Arménů a teď je vraždí – klidně, chladně, neuspěchaně. Oběťmi jsou lidé všeho věku i pohlaví. Mladíci, starci, děti. Šílení hrůzou vyjí, ve smrtelném poplachu slepě vyrážejí na všechny strany, ale všude narážejí na hradbu ostří. Mladé ženy Saracéni hned nevraždí. Svlékají je, povalují, a s roztaženýma rukama i nohama je přivazují k zatlučeným kolíkům. Tak zde zůstanou. Ať je zhanobí, kdo chce. Ať je rozežerou mravenci, rozsápe v noci šakal a ve dne supi. To je odpověď emíra Mudžahida na nerozvážné výhružky Franků.. "

8 17.11.2012

Excelentní historický román, který by - jistě s trochou nadsázky - mohl být snadno díky autorově vynikajícímu nakládání s prameny prezentován jako naučná publikace. Jan Šmíd zde pomocí důkladné faktografické práce slepuje střípky ze života Jana Lucemburského a na zbylém prostoru, v nezmapovaném území nikoho, nám nabízí svůj vlastní pohled na jeho život a osobnost. Za zmínku jistě stojí i nemalé množství místa, jež věnuje vykreslení doby bezprostředně předcházející vstupu slepého krále na scénu, což jen podtrhuje hodnotu celého díla. Osobně se na knihu Ve znamení Lva dívám jako na pomyslný políček všem takzvaným spisovatelům, kteří tak rádi vydávají výplody čiré fantazie pod líbivou nálepkou historických románů, ačkoliv jim jako zdroj informací sloužily publikace, rovnající se co do obsáhlosti i úrovně středoškolským učebnicím dějepisu.

" ..Když Edward rozestavil vojsko, šel mezi ně a vyzval každého z nich, aby plnil svoji povinnost, a jak říká kronikář, „povzbudil je do takové míry, že i ze zbabělců se stali stateční muži“. Vydal rovněž příkaz, aby neokrádali raněné nepřátele, pokud on nedá výslovné svolení, a zůstávali na svých pozicích. Potom si zavolal svého syna. Princ před ním poklekl, král ho políbil a připomenul mu jeho povinnost jako syna královského. Stejně tak připo­mněl povinnost čtyřem rytířům, Johnu Chandosovi, Bartholomewovi Burghersovi, Jamesu Audleyovi a Williamu Pennielovi, kteří nad ním měli bdít.. "

9 17.11.2012

Hodnotit toto dílo pro mě není vůbec snadné. Na jedné straně se jedná o knihu, jež ve mně jako první před mnoha lety zažehla vášeň k tématice křížových výprav, avšak dnes již jen těžko mohu přehlížet její znatelné nedostatky. Nehovořím ani tak o přílišném zestručnění a zjednodušení popisovaných událostí, což je vzhledem k malém prostoru zcela pochopitelné, ale o nepřesnostech a vyložených chybách v textu. Právě proto se na Bridgeovy Křížové výpravy v současnosti dívám spíše jako na poutavé a čtivě psané vyprávění, než jako na odbornou publikaci, a jako takové je i budu bodovat.

"Jak čas míjel a anatolské slunce stoupalo na modrém a bezoblačném nebi stále výš a výš, stávalo se horko pro muže v brnění téměř nesnesitelným a křesťané začali uvažovat, zůstane-li pod neustávajícími sprškami tureckých šípů vůbec někdo z nich na živu. Ústup však byl nemožný a vzdát se nepřicházelo v úvahu, takže se s odvahou, která byla snad jejich největší ctností, rozhodli zemřít v boji. Někteří padli, ale krátce po poledni se objevili v oblaku prachu na severu jezdci, sotva viditelní a podivně se vlnící ve žhavém oparu. Turecký útok ochabl. Sultán věděl, že noví příchozí nemohou být Turci. Neměl v tomto kraji zálohy. Až do tohoto okamžiku se domníval, že bojuje s celou křižáckou armádou a že ani oni nemohou očekávat posily."

9 30.10.2012

Velice poutavé a detailní dílo tak řečeného Ansberta, vyobrazující děje třetí křížové výpravy a činy zde glorifikovaného štaufského císaře. Samotnou kroniku zmíněného rakouského klerika si můžeme vychutnat díky citlivému překladu Pavla Soukupa, který knihu opatřil i komplexním úvodem, kde na malém prostoru nalezneme patřičný historický kontext.

".. Ačkoli tedy máme množství nejvybranějších rytířů poslušných životodárného kříže, přesto je třeba se naléhavostí modliteb utíkat k božské pomoci, neboť král se nezachrání velkou zmužilosti, ale milostí věčného krále, převyšující zásluhy jednotlivců. Prosíme tedy tvou královskou milost, abys snahou nejvyšší oddanosti dosáhl u zbožných osob naši říše, aby za nás s neustálou bdělostí vysílali modlitbu k Bohu.."

3 16.09.2012

Poutavá kronika z pera Fouchera de Chartres, který zde barvitě zaznamenává vše, co sám název napovídá. Kniha zcela samozřejmě není objektivním popisem, ale vykresluje děje zaujatě a nevyhýbá se ani hojnému využívání topos. Na první pohled zaujme nádherným provedením - díky kterému ji považuji za naprostou perlu ve své sbírce - a vytříbeným slohem. Posuďte sami:

".. Když toto a mnoho jiného náležitě byl vypověděl, všickni shromáždění, jak kněžstvo, tak lid, Bohu díky vzdávajíce, slovům pána Urbana Papeže ochotně souhlas na jevo dávali, a že ustanovení jeho dobře budou šetřiti, věrným slibem potvrdili. Ale zároveň také pověděl, že ještě jiné soužení, nemenší řečeného již, ba ještě větší a nejhorší, s druhé strany světové doléhá na křesťanstvo.."

4 14.09.2012