bob0985 komentáře u knih
Knihu jsem přečetl, příběh mi dělal společnost, líbilo se mi to, ale myslím, že jednou prostě tato kniha zapadne.
Knihu jsem přečetl, ale z mého hodnocení je patrné, že na mě dojem neudělala. Varování před budoucností, apel na civilizaci, to vše je zabaleno do nějakého haraburdí, kdy jsem nemohl přijít na to, proč to tam prostě je.
Jak uvedl Lector, i já se domnívám, že kdybych knihu nečetl, nic se nestalo.
Dlouho jsem bojoval s tím, zda autor chtěl knihu humoru nebo vážnou. Vtipnost mě občas trochu iritovala (připomínala tak trochu seriál Přátelé), což jsem od knihy nečekal. Ten konec mě však velmi mile překvapil.
Tuto knihu doporučuji všem, kterým se líbí tvorba Kafky, ale chtějí si přečíst něco lehkého. Mě se tato kniha četla velmi dobře a příběh "obou" hrdinů byl velmi dobře propracovaný. Z knihy jsem si odnesl myšlenky, že člověk by měl usilovat o vnitřní rovnováhu. Nejedná se však o žádnou esoterickou literaturu.
Ta kniha byla taktéž moje první zkušenost s Bokuwskim. Osobně musím říct, že k závěru už to byla trochu nuda - opakování modelu celého příběhu (nechci vyzrazovat). Přesto si myslím, že stojí za přečtení. Nepřeceňoval bych však poselství knihy. Myslím si totož, že Bokuwski by řekl: "na nějaké hluboké poselství se vám můžu vysrat."
K některým básním bych měl výhrady, nicméně vzhledem k tomu, v jaké situaci a za jakých podmínek je psal (koncentrační tábor a pochod smrti), jsou obdivuhodné. Razdlednice je neznámější a nejslavnější.
Za sebe musím říci, že jsem se při čtení této knihy dobře bavil. Autorovi nechybí chucpe a odvaha prezentovat "nedotknutelné" téma tak, jak by pro někoho bylo neobvyklé. Jedná se podle mě o tradiční způsob židovského humoru, tj. nalézání humoru v těžkých situacích. Kniha se čte velmi lehce. Doporučuji.
Knihu jsem přečetl v anglickém originále a nebylo to snadné čtení. Opět patří k všeobecnému přehledu, ale asi po ni podruhé nesáhnu.
Po mnoha letech po přečtení této knihy ji hodnotím tak, že pro vlastní všeobecný přehled bylo dobře, že jsem ji otevřel. Z tohoto důvodu bych ji doporučil i jiným čtenářům. Způsob vyprávění a jeho rozvláčnost s popisem detailů by mě k jejímu novému přečtení nepřesvědčil. Musím říct, že mě Filosofská historie na mnoho let odradila od čtení literatury z té doby. S obavami jsem se pustil do Tolstoje (Vojna a mír) a musím přiznat, že tyto knihy jsou svižnější a mrzí mě, že jsem se k nim nedostal už dříve.
Nerad odkládám knihy, a to ani ty, které mě tolik nezaujmou. Toto bohužel byla jedna z takových knih. Nicméně mě u této knihy zaujala provázanost s životem autorky a jiný pohled na život a svět - tedy ne vždy se kniha musí číst kvůli příběhu.
S tímto žánrem se vlastně teprve seznamuji a musím říct, že se mi kniha celkem líbila. Potěšilo mě, že s názory autora jsem nijak vnitřně nebojoval a spíše souhlasil. Velmi inteligentní.
Autorova inspirace F. Kafkou se nezapře. Kniha o bezmocnosti měla přímý vliv na způsob mého čtení. Přečetl jsem ji asi za dobu 2,5 roku, kdy jsem ji neustále odkládal a vždy se vrátil jen abych přečetl pár stran - kniha není nijak objemná. Každopádně si myslím, že za přečtení stála a patří k jakémusi přehledu japonské literatury.
Tuto knihu nemohu nazvat zpovědí, protože je to fikce, což hodně ubírá na její působivosti. Čtenáři nezbývá, než se nechat strhnout příběhem, který je rozdělen do dvou částí. Do jaké míry se tedy jedná o důmyslně dějovou linkou propojenou koláž různých výpovědí osob, které z KLDR unikly, nedokážu posoudit. Osobně jsem čekal něco víc; právě tu zpověď, výpověď, svědectví.